Ale kdyby tomu bylo tak, alespoň se mohl spolehnout na to, že nebudou na Taimově straně. Když jste zírali do žraločího chřtánu, nepřipadala vám pirátská briga tak hrozná. Tohle přísloví Androl slyšel kdysi, když na jihu pracoval na rybářském člunu.
Zhluboka se nadechl a zaklepal. Kyprá červená otevřela. Měla bezvěkou tvář Aes Sedai – ne skutečně mladou, ale také ne starou. Hleděla na něj.
„Slyšel jsem, že chceš odejít z Černé věže,“ řekl Androl a doufal, že dělá správnou věc.
„Změnil váš M’Hael názor?“ zeptala se a znělo to nadějeplně. Skutečně se usmála. To bylo u Aes Sedai velice vzácné.
„Ne,“ řekl Androl, „pokud vím, stále vám nedovoluje odejít.“
Zamračila se. „Tak…“
Androl ztlumil hlas. „Nejsi jediná, kdo by tohle místo rád opustil, Aes Sedai.“
Pohlédla na něj a ve tváři se jí objevil dokonalý klid. Nevěří mi, pomyslel si. Zvláštní, jak pouhý nedostatek emocí může sám něco vyjadřovat.
Zoufale udělal krok vpřed a položil ruku na dveřní rám. „Něco tady není v pořádku. Něco horšího, než si myslíš. Kdysi dávno muži a ženy, kteří vládli silou, spolupracovali. Posilovalo je to. Prosím. Vyslechni mě.“
Chvíli stála a pak otevřela dveře. „Pojď dovnitř, rychle. Tarna – žena, se kterou sdílím tuhle chýši – tu není. Musíme být hotoví, než se vrátí.“
Androl vešel do domku. Nevěděl, jestli vstupuje na pirátskou brigu, nebo do žraločí tlamy. Ale bude to muset stačit.
KAPITOLA 57
Králík k večeři
Mat dopadl na hrbolatou zem, oslepený zábleskem světla. S nadávkami se na měkké půdě opřel o ašandarei. Cítil listí, hlínu a hnijící dřevo. Ve stínu bzučel hmyz.
Bělost vybledla a Mat uviděl, že stojí venku před věží Gendžei. Napůl očekával, že se objeví v Rhuideanu. Zdálo se, že oštěp ho vrátil do jeho světa v místě, kde do věže vstoupil. Tom seděl na zemi a podpíral Moirain, která mrkala a rozhlížela se.
Mat se obrátil k věži a ukázal vzhůru. „Vím, že se díváte!“ řekl nadšeně. Dokázal to. Dokázal se zatraceně dostat ven živý! „Porazil jsem vás, vy mizerné oškrabky z bot! Já, Matrim Cauthon, jsem přežil vaše pasti! Cha!“ Zvedl ašandarei nad hlavu. „A to vy jste mi dali cestu ven! Tu hořkost si sežvýkejte k obědu, vy zatracení, proklatí, prolhaní pancharti!“
Rozzářený Mat zarazil kopí ratištěm do země vedle sebe. Přikývl. Na Matrima Cauthona si nikdo nepřijde. Lhali mu, vykládali mi nejasná proroctví a vyhrožovali mu, a pak ho pověsili. Ale nakonec Mat vyhrál.
„Kdo byl ten další?“ zeptal se zezadu Moirainin tichý hlas. „Ten, kterého jsem viděla, ale nepoznala?“
„Ten se ven nedostal,“ zašeptal Tom.
To Matoví pokazilo náladu. Za vítězství zaplatili cenu, strašlivou cenu. Zatracené Světlo, Mat celou dobu cestoval s legendou?
„Byl to přítel,“ řekl Tom tiše.
„Byl to skvělý chlap,“ prohlásil Mat, obrátil se a vytáhl ašandarei z hlíny, do které ho předtím zarazil. „Až o tom budeš psát baladu, Tome, určitě zdůrazni, že to on byl hrdina.“
Tom na Mata pohlédl a pak vědoucně přikývl. „Svět bude chtít vědět, co se tomu muži stalo.“ Světlo. Když nad tím Mat tak přemýšlel, Torna vůbec nepřekvapilo, že slyší, že Noal je Jain Dalekokroký. Věděl to. Kdy na to přišel? Proč Matoví nic neřekl? To je Tom tedy pěkný kamarád.
Mat jen zavrtěl hlavou. „No, jsme venku, ať tak nebo onak. Ale Tome, až budu chtít příště zatraceně vyjednávat, připliž se za mě a přetáhni mě po hlavě něčím velkým, těžkým a tupým. A pak se toho chop sám.“
„Tvoje žádost je zaznamenána.“
„Přesuňme se kousek dál. Nelíbí se mi, když se ta zatracená věž nade mnou tak tyčí.“
„Ano,“ řekla Moirain, „dalo by se říct, že se živí emocemi. I když já bych to nenazvala ani tak ‚živením se‘, jako spíš ‚užíváním si‘ emocí. K přežití to nepotřebují, ale činí jim to velké potěšení.“
Seděli v zalesněné prohlubni kousek od věže, vedle louky u Arinelle. Hustý baldachýn větví ochlazoval vzduch a zakrýval jim výhled na věž.
Moirain seděla na zemi, stále zabalená v Tomově plášti, a zády se opírala o spadlý kmen. Držela plášť zevnitř zavřený, aby jí zakrýval celé tělo s výjimkou tváře a těch tmavých kudm. Podobala se ženě víc, než si Mat pamatoval – v jeho vzpomínkách byla jako socha. Vždy bez výrazu, tvář jako z naleštěného kamene, oči jako tmavě hnědé topazy.
Teď tu seděla s bledou kůží, zrudlými lícemi a vlnitými vlasy, které jí přirozeně padaly kolem obličeje. Byla přitažlivá, až na tu bezvěkou aessedaiovskou tvář. Přesto se v té tváři odráželo víc emocí, než si Mat vzpomínal, něžný výraz při pohledu na Torna, slabé chvění v hlase, když mluvila o době strávené ve věži.
Pohlédla na Mata a v očích stále měla hodnotící pohled. Ano, byla to stejná Moirain. Pokorná, sklíčená. Z nějakého důvodu mu proto připadala silnější.
Tom foukal na váhavý plamínek, který do vzduchu vychrlil pramen kouře a pak zhasl. Dřevo bylo nejspíš příliš mokré. Tom zaklel.
„To nic, Tome,“ řekla Moirain. „Budu v pořádku.“
„Nenechám tě nastydnout hned potom, co jsme tě vysvobodili z toho místa“ prohlásil Tom. Vytáhl škrtátko, ale dřevo náhle zajiskřilo a pak se vzňal oheň a pohltil příliš mokrý troud.
Mat se podíval na Moirain, která měla ve tváři soustředěný výraz.
„Vida,“ řekl Tom a zasmál se. „Na to jsem málem zapomněl…“
„To je všechno, na co se teď sama vzmůžu,“ řekla Moirain a zašklebila se. Světlo. Šklebila se Moirain předtím? Na to byla příliš pyšná, nebo ne? Nebo si ji Mat pamatoval špatně?
Moirain. Mluvil o zatracené MoiraM Přestože do věže vstoupil s jasným úmyslem Moirain zachránit, připadalo mu neuvěřitelné, že s ní mluví. Bylo to jako mluvit s…
Nu, jako s Birgitte Stříbrný luk nebo Jainem Dalekokrokým. Mat se usmál a potřásl hlavou. Co byl tohle za svět a jaké zvláštní místo v něm měl!
„Co tím myslíš, Moirain?“ zeptal se Tom, který plameny přikrmil několika klacíky. „To je všechno, na co se vzmůžeš?“
„Aelfinnové a Eelfinnové,“ vysvětlila klidným hlasem. „Vychutnávají si silné emoce a libují si v nich. Účinky ta’veren jsou pro ně z nějakého důvodu ještě opojnější. Ajsou i jiné věci, které mají rádi.“
Tom na ni se svraštěným čelem pohlédl.
„Moje síla, Tome,“ vysvětlila. „Když se na mně krmili, střídavě Aelfinnové i Eelfinnové, slyšelajsem je, jakna sebe štěkají a syčí. Zdá se, že Aes Sedai pro sebe moc často nemívají. Když vysávali moji schopnost usměrňovat, krmili se dvojnásob – mým žalem nad tím, co ztrácím, a samotnou silou. Moje schopnosti se prudce snížily.
Tvrdili, že Lanfear zabilo, když ji vysáli příliš rychle, i když myslím, že se mě možná snažili vyděsit. Jednou, když mě probudili, byl tam nějaký muž. Řekl, že já nejsem ta, kterou chce.“ Zaváhala a pak se zachvěla. „Občas jsem si přála, aby mě vysáli rychle a ukončili můj život.“
V malém táboře zavládlo ticho, přerušované jen praskáním ohně. Tom bezmocně hleděl na Moirain.
„Netvař se tak žalostně, Tome Merriline,“ řekla Moirain s úsměvem. „Cítila jsem strašné věci, ale takové okamžiky zoufalství zažívají všichni lidé. Věřila jsem, že přijdeš.“ Vysunula ruku z pláště – odhalila štíhlé bledé rameno a klíční kost – a natáhla se k němu. Po chvilce váhání její ruku uchopil a stiskl.