„No, vidím, že vy dva jste se zatraceně zbláznili,“ řekl Mat. „Tome, neřekls mi kdysi, že dvě nej bolestivější místa, kde můžeš být, jsou Tar Valon a Caemlyn? A teď se střemhlav ženeš z kopce, na konci kterého budeš žít v jednom nebo druhém!“
Tom pokrčila rameny. „Lidi se mění.“
„Nikdy jsem v Tar Valonu netrávila příliš času,“ řekla Moirain. „Myslím, že si společné cestování užijeme, Tome Merriline. Pokud přežijeme nadcházející měsíce.“ Pohlédla na Mata. „Neměl bys strážcovské pouto tak snadno zavrhovat, Mate. Požehnání, které s sebou nese, bude v této době lidem velmi k užitku.“
Mat si znovu nasadil klobouk. „To může bejt pravda, ale já se nikdy v žádným polapit nenechám, zatraceně. Bez urážky, Moirain. Mám tě docela rád. Ale spojit se se ženou? To se Matrimu Cauthonovi nestane.“
„Vážně?“ zeptal se pobaveně Tom. „Neusoudili jsme, že kdyby se tvoje Tuon rozhodla učit, byla by schopná usměrňovat?“
Mat ztuhl. Zatracený popel. Tom měl pravdu. Ale usměrňování by z ní udělalo marath’damane. Něco takového by neudělala. Nemusel se bát.
Nebo snad ano?
Jeho myšlenky se mu nejspíš musely odrazit v obličeji, protože Tom se uchechtl a Moirain opět usmála. Oba ale brzy přestalo bavit si s Matem pohrávat a ponořili se do tichého hovoru. Láska v jejich očích byla skutečná. Oni vážně jeden druhého milovali. Světlo! Jak to Mat mohl přehlédnout? Připadal si jako chlápek, co si na koňské dostihy přivedl prase.
Rozhodl se ztratit a nechat ty dva o samotě. Vypravil se prozkoumat oblast, kde se měl objevit jejich průchod. To by tedy raději měl. Neměli žádné zásoby a Matovi se nelíbila představa, že by si museli zastavit nějakou loď a tu dlouhou cestu do Caemlynu plout.
Přes louku k břehům Arinelle to nebylo daleko. Když tam došel, postavil Noalovi malou mohylu, smekl před ní klobouk a pak se posadil, aby čekal a přemýšlel.
Moirain byla v bezpečí. Mat přežil, i když mu v tom zatraceném důlku pulsovala příšerná bolest. Pořád si nebyl jistý, jestli ho mají Aelfinnové a Eelfinnové omotaného provázky, ale vydal se do jejich doupěte a vyšel z něj v pořádku. Alespoň z větší části.
Přišel o oko. Co to udělá s jeho bojovými schopnostmi? To mu dělalo větší starosti než cokoli jiného. Tvářil se statečně, ale uvnitř se třásl. Co si Tuon bude myslet o manželovi s chybějícím okem? Manželovi, který se možná nebude schopný sám bránit?
Vytáhl nůž a nadhodil ho. Pak hojen tak bez ohlédnutí hodila za sebe. Uslyšel tiché zapištění, otočil se a uviděl na zemi králíka, probodnutého bez míření hozeným nožem.
Usmál se a pak se obrátil zpátky k řece. Tam si všiml čehosi, co se zachytilo mezi dvěma velkými kameny u břehu. Byl to převrácený hrnec s měděným dnem, téměř nepoužitý, jenom na bocích párkrát promáčknutý. Musel ho upustit někdo, kdo cestoval proti proudu řeky.
Ano, možná nebude schopný odhadovat vzdálenost a nebude tak dobře vidět. Ale štěstí stejně fungovalo lépe, když jste se nedívali.
Usmál se ještě víc, pak zvedl králíka – toho stáhne a udělá k večeři – a vylovil z řeky hrnec.
Moirain přece jenom dostane svůj čaj.
EPILOG
A poté
Graendal spěšně sbírala věci, které ze svého nového paláce potřebovala. Ze stolu sebrala malý angrial, který s ní Mesaana vyměnila za informace. Měl podobu vyřezávaného nožíku ze slonoviny; svůj zlatý prsten ztratila při al’Thorově útoku.
Graendal hodila nožík do vaku a pak ze své postele popadla svazek papírů. Jména kontaktů, očí a uší – všechno, na co si dokázala vzpomenout z toho, co bylo zničeno v Natrinově mohyle.
Do skalisek venku narážely vlny. Ještě byla tma. Uplynulo jen pár okamžiků od chvíle, co ji její poslední nástroj zklamal a Aybara na bojišti přežil. Tohle mělo fungovat!
Nacházela se v elegantním panském sídle pár lig od Ebú Daru. Když teď byla Semirhage pryč, Graendal začala omotávat provázky jejich novou dětskou císařovnu. Teď bude muset ty plány opustit.
Perrin Aybara unikl. Byla ohromená. Jeden dokonalý plán za druhým zapadal na místo. A on pak… unikl. Jak? Proroctví… říkalo…
Ten hlupák Isam, pomyslela si Graendal, zatímco cpala papíry do vaku. A ten idiotský bělokabátník! Potila se. Neměla by se potit.
Pár ter’angrialů, které měla na stole, hodila do vaku, a pak prohrabala šatník, aby si našla náhradní oblečení. Dokáže ji najít kdekoli na světě. Ale možná jedna ze zrcadlových říší portálových kamenů. Ano. Tam jeho spojení nejsou…
S náručí plnou hedvábí se otočila a ztuhla. V místnosti stála postava. Vysoká, jako sloup oblečený v černém rouchu. Bez očí. Usmívající se rty v barvě smrti.
Graendal klesla na kolena a odhodila oblečení. Ze spánku jí na tvář stékal čůrek potu.
„Graendal,“ řekl myrddraal. Jeho hlas byl strašlivý, jako poslední šepot umírajícího člověka. „Selhala jsi, Graendal.“
Šaidar Haran. To bylo hodně zlé. „Já…“ řekla a olízla si suché rty. Jak to překroutit ve vítězství? „To je podle plánu. Je to jenom…“
„Vidím ti do srdce, Graendal. Cítím tvoji hrůzu.”’
Pevně zavřela oči.
„Mesaana padla,“ zašeptal Šaidar Haran. „Tři Vyvolení, zničení tvými činy. Vytváří to vzor, krajku selhání, osnovu neschopnosti.“
„S Mesaaniným pádem jsem neměla co do činěni!“
„Ne? Graendal, byl tam snový bodec. Ty, které bojovaly s Mesaanou, říkají, že se pokoušely přesouvat a nalákat Aes Sedai na místo, kde by mohla sklapnout jejich past. Neměly bojovat v Bílé věži. Nemohly odejít. Kvůli tobě.“
„Isam…“
„Nástroj, který jsi dostala. Neúspěch je tvůj, Graendal.“
Znovu si olízla rty. V celých ústech jí vyschlo. Musela z toho existovat cesta ven. „Mám lepší plán, troufalejší. Udělá na tebe dojem. Al’Thor si myslí, že jsem mrtvá, takže můžu…“
„Ne.“ Tak tichý hlas, a přesto tak strašlivý. Graendal zjistila, že nedokáže promluvit. Něco ji připravilo o hlas. „Ne,“ pokračoval Šaidar Haran. „Tuto příležitost dostal někdo jiný. Ale Graendal, nebudeš zapomenuta.“
Vzhlédla a pocítila příval naděje. Ty mrtvé rty se široce usmívaly a bezoký pohled upíral na ni. Útroby jí sevřel strašlivý děs.
„Ne,“ řekl Šaidar Haran. „Nezapomenu na tebe a ty nezapomeneš na to, co teď přijde.“
Vytřeštila oči a zavyla, když se po ní natáhl.
Obloha zarachotila; tráva kolem Perrina se chvěla. Na trávě se šířily černé tečky, stejně jako ve skutečném světě. Dokonce i vlčí sen umíral.
Vzduch byl plný pachů, které sem nepatřily. Hořící oheň. Zasychající krev. Mrtvé tělo zvířete, které nepoznával. Hnijící vejce.
Ne, pomyslel si. Ne, takhle to nebude.
Soustředil vůli. Tyhle pachy zwzzz. Stalo se, nahradily je pachy léta. Tráva, ježci, brouci, mech, myši, modrokřídlí holubi, nachoví hýlové. Objevili se a ožili v kruhu kolem něj.
Zaťal zuby. Skutečnost se od něj šířila jako vlna, z rostlin se ztrácely černé skvrny. Mračna nad ním se zavlnila a pak rozdělila. Dolů zářilo sluneční světlo. Hřmění utichlo.
A Hopsal žije, pomyslel si Perrin. Žije! Cítím jeho srst, slyším, jak běží trávou.
Před ním se objevil vlk, jako by se vytvořil z mlhy. Stříbřitě šedý, prošedivělý léty života. Perrin byl uchvácen vlastní mocí. Bylo to skutečné.