A pak spatřil vlkovy oči. Bez života.
Pach se změnil na zatuchlý a špatný.
Perrin se potil námahou, kterou tak silné soustředění představovalo. Něco v jeho nitru se roztrhlo. Byl ve vlčím snu příliš silně; snažit se toto místo naprosto ovládnout bylo jako snažit se zavřít vlka do bedny.
Vykřikl a klesl na kolena. Mlžný ne-Hopsal s pufnutim zmizel a mraky se s rachotem znovu srazily. Nad ním projel oblohou blesk a trávu zaplavily černé skvrny. Špatné pachy se vrátily.
Perrin klečel, z čela mu kapal pot a jednou rukou se opíral o ježatou hnědou a černou trávu. Příliš pichlavou.
Perrin myslel na Faile v jejich stanu na Merrilorském poli. Ona byla jeho domov. Čekala ho spousta práce. Rand přišel, jak slíbil. Zítra se postaví Egwain. Myšlenky na skutečný svět Perrinovi poskytovaly kotvu a bránily mu vstoupit do vlčího světa příliš silně.
Perrin vstal. Na tomto místě mohl dělat mnoho věcí, ale mělo to své hranice. Vždycky existovaly hranice.
Najdi Nespoutaného. On ti vysvětli…
To bylo to poslední, co k němu Hopsal vyslal. Co to znamenalo? Hopsal říkal, že Perrin našel odpověď. A přesto mu Nespoutaný tu odpověď vysvětlí? Slova byla zaplavená bolestí, ztrátou, uspokojením z toho, že vidí Perrina, jak přijímá vlka v sobě. Poslední obraz vlka, hrdě se vrhajícího do temnoty, se zářivou srstí a vyzařujícího odhodlání.
Perrin se poslal na Jehannahskou silnici. Nespoutaný tam často býval se zbylými členy smečky. Perrin se natáhl a našel ho: mladý samec s hnědou srstí a štíhlým tělem. Nespoutaný si ho dobíral, vyslal obraz Perrina jako býka, který dupe po jelenovi. Ostatní ten obraz nechávali být, ale Nespoutaný si ho stále pamatoval.
Nespoutaný, vyslal Perrin. Hopsal mi řekl, že tě potřebujíc
Vlk zmizel.
Perrin se lekl a pak skočil na místo, kde vlk před chvílí byl – vrcholek skály několik lig od cesty. Zachytil nepatrný pach místa, kde vlk byl, a pak se tam vydal. Otevřené pole, v dálce stodola, která vypadala polorozpadle.
Nespoutaný? vyslal Perrin. Vlk se krčil nedaleko v hromadě křoví.
Ne. Ne. Nespoutaný vysílal strach a hněv.
Co jsem provedl?
Vlk vyrazil pryč, až po něm zůstala jen rozmazaná čára. Perrin zavrčel, klesl na všechny čtyři a změnil se ve vlka. Mladý býk běžel za Nespoutaným a v uších mu řval vítr. Nutil ho se před ním rozestupovat, čímž svou rychlost ještě zvýšil.
Nespoutaný se pokusil zmizet, ale Mladý býk ho následoval a objevili se uprostřed oceánu. Dopadl na vlny, voda se pod jeho tlapami zpevnila a on se hnal za Nespoutaným, aniž sebeméně zpomalil.
Nespoutaný k němu vysílal záblesky výjevů. Lesy. Města. Pole. Obraz Perrina, jak hledí dolů na něj a stojí před klecí.
Perrin ztuhl a opět se změnil v člověka. Stál na vzdouvajících se vlnách a pomalu se zvedal do vzduchu. Cože? Ten obraz zpodobňoval mladšího Perrina. A byla s ním Moirain. Jak mohl Nespoutaný…
A náhle to Perrin věděl. Ve vlčím snu se Nespoutaný vždy objevoval v Ghealdanu.
Noame, vyslal k vlkovi, který byl nyní již daleko od něj.
Ucítil překvapené trhnutí a pak mysl zmizela. Perrin se přesunul na místo, kde Nespoutaný byl, a tam ucítil malou vesnici. Stodolu. Klec.
Perrin se tam objevil. Nespoutaný ležel na zemi mezi dvěma domy a hleděl vzhůru na Perrina. Nespoutaný byl k nerozeznání od ostatních vlků, jakkoli teď Perrin tušil pravdu. Toto nebyl vlk. Byl to člověk.
„Nespoutaný,“ řekl Perrin a klekl si na jedno koleno, aby se vlkovi podíval do očí. „Noame. Pamatuješ si mě?“
Samozřejmě. Ty jsi Mladý býk.
„Chci říct, pamatuješ si mě z dřívějška, když jsme se setkali v bdícím světě? Poslal jsi obraz.“
Noam rozevřel čelisti a v nich se objevila kost. Velká stehenní kost se zbytky masa. Lehl si na bok a kost žvýkal. Ty jsi Mladý býk, vyslal paličatě.
„Pamatuješ si na klec, Noame?“ zeptal se Perrin tiše a vyslal obraz. Obraz muže s napůl servanými špinavými šaty, kterého vlastní rodina zavřela do provizorní dřevěné cely.
Noam ztuhl a jeho obraz se na okamžik zamihotal a změnil na člověka. Vlčí podoba se okamžitě vrátila a on zavrčel, hluboce a nebezpečně.
„Nepřivolávám zpátky špatné časy, abych tě naštval, Noame,“ řekl Perrin. „Já… No, jsem jako ty.“
„Jájsem vlk. “
„Ano,“ řekl Perrin. „Ale vždycky jsi nebyl.“
Vždycky.
„Ne,“ prohlásil Perrin rozhodně. „Kdysi jsi býval jako já. Myslet si něco jiného na tom nic nezmění.“
Tady ano, Mladý býku, vyslal Noam. Toďj’ ano.
To byla pravda. Proč Perrin na tuto věc tak naléhal? Hopsal ho sem ale poslal. Proč by měl mít Nespoutaný odpověď? Pohled na něj, to, že věděl, kým býval, v Perrinovi vyvolalo staré obavy. Smířil se sám se sebou, ale tady byl muž, který se zcela ztratil ve vlkovi.
Toho se Perrin děsil. Toto mezi něj a vlky vráželo klín. Když to teď překonal, proč by ho sem Hopsal posílal? Z Nespoutaného byl cítit zmatek. Kost zmizela a Nespoutaný si položil hlavu na tlapy a upřel pohled vzhůru na Perrina.
Noam – který téměř přišel o rozum – myslel jen na útěk a zabíjení; představoval nebezpečí pro všechny kolem. Nic takového tady teď nebylo. Nespoutaný vypadal klidně. Když Noama osvobodili, Perrin se bál, že muž rychle zemře, ale zdál se být naživu a v pořádku. Přinejmenším naživu – podle toho, jak muž vypadal ve vlčím snu, nemohl Perrin příliš usuzovat na jeho stav.
Nicméně Nespoutaného mysl na tom nyní byla mnohem lépe. Perrin se v duchu zamračil. Moirain říkala, že v mysli toho tvora z člověka Noama nic nezbylo.
„Nespoutaný,“ řekl Perrin. „Co si myslíš o lidském světě?“
Perrina okamžitě zasáhl rychlý sled obrazů. Bolest. Smutek. Vadnoucí úroda. Bolest. Velký statný muž, napůl opilý, jak bije hezkou ženu. Bolest. Oheň. Strach, žal. Bolest.
Perrin klopýtavě couvl. Nespoutaný stále posílal obrazy. Jeden za druhým. Hrob. Vedle něj menší hrob, jako pro dítě. Zvětšující se oheň. Rozzuřený muž – Perrin poznal Noamova bratra, třebaže tehdy nevypadal nebezpečně.
Byla to záplava, příliš silná. Perrin zavyl. Žalozpěv za život, který Noam vedl, žalozpěv žalu a bolesti. Nebylo divu, že tento muž dával přednost životu vlka.
Obrazy přestaly přicházet a Nespoutaný odvrátil hlavu. Perrin zjistil, že sám lapá po dechu.
Dar, vyslal Nespoutaný.
„Při Světle,“ zašeptal Perrin. „To byla volba, že ano? Zvolil sis vlka záměrně.“
Nespoutaný zavřel oči.
„Vždycky jsem si myslel, že když nebudu opatrný, pohltí mě to,“ řekl Perrin.
Vlk je klid, vyslal Nespoutaný.
„Ano,“ řekl Perrin a položil vlkovi ruku na hlavu. „Rozumím.“
Toto představovalo pro Nespoutaného rovnováhu. Byla jiná než Elyasova. Ajiná než ta, kterou našel Perrin. Rozuměl tomu. To neznamenalo, že způsob, jakým se přestává ovládat, není nebezpečný. Ale byl to ten poslední kousek, který musel pochopit. Poslední kousek jeho samotného.
Děkuju ti, vyslal Perrin obraz Mladého býka vlka a Perrina muže, jak stojí bok po boku na vrcholku kopce a jejich pach je stejný. Vyslal ten obraz ven, tak silně, jak dokázal. Nespoutanému, vlkům poblíž. Každému, kdo bude naslouchat.