Děkuju ti.
„Dovie’andi se tovja sagain, “ řekl Olver a hodil. Kostky se kutálely po plachtovině na podlaze stanu. Když se zastavily, Olver se usmál. Všechno černé tečky, žádné vlnovky nebo trojúhelníky. Vážně šťastný hod.
Olver posunul svůj herní kámen po plátěném herním plánu hry Hadi a lišky, který mu udělal otec. Při pohledu na něj Olvera vždy zabolelo u srdce. Připomínal mu ho. Ale sevřel rty a nedal nic najevo. Válečníci nebrečí. A kromě toho jednoho dne najde toho Šaida, který jeho otce zabil. A pak bude Olver mít svou pomstu.
Takové věci muž dělal, když byl válečník. Předpokládal, že až bude Mat hotový se všemi těmi záležitostmi kolem Poslední bitvy, pomůže mu. Bude to Olverovi dlužit, a nejen za všechen ten čas, který Olver trávil jako Matův osobní poslíček. Taky za informaci, kterou mu dal o hadech a liškách.
Talmanes seděl v křesle vedle Olvera. Vždy klidný muž si četl knihu a hře příliš nevěnoval pozornost. Hrát s ním nebyla ani zdaleka taková zábava jako s Noalem nebo Tomem. Ale Talmanese sem neposlali ani tak proto, aby s Olverem hrál, jako aby ho hlidal.
Mat nechtěl, aby Olver zjistil, že odešel do věže Gendžei a Olvera tu nechal. Ale Olver nebyl žádný hlupák a věděl, co se děje. Neměl vztek, to ne. Vzít Noala byla dobrá volba, a když mohli jít jenom tři, tak… no, Noal uměl bojovat lip než Olver. Takže dávalo smysl, aby šel.
Ale příště si bude vybírat Olver. A pak by měl být Mat raději milý, jinak to bude on, koho nechají doma.
„Jsi na řadě, Talmanesi,“ řekl Olver.
Talmanes něco zamumlal, natáhl se a hodil kostkami, aniž odtrhl oči od knihy. Byl to správný chlapík, i když trochu škrobený. Jako společníka pro příjemný večer strávený pitím a proháněním děvčat by si ho Olver nevybral. Jakmile bude Olver dost starý na to, aby chodil pít a prohánět děvčata. Měl za to, že bude připravený asi tak za rok.
Olver přesunul hady a lišky a zvedl kostky k dalšímu hodu. Už to všechno vymyslel. Tam venku \ty\& spousta Šaidů a on neměl ponětí, jak najít toho, který zabil jeho rodiče. Ale Aelfinnové mohli odpovědět na otázky. Slyšel Mata, jak o tom mluví. Takže Olver půjde zjistit odpovědi a pak toho muže vystopuje. Snadné jako jezdit na koni. Jenom předtím musí cvičit s Bandou, aby se naučil bojovat tak dobře, aby mohl udělat to, co je třeba.
Hodil kostkami. Znovu plný počet. Olver se usmál a vydal se s kamenem zpátky ke středu hrací desky, napůl ztracený v myšlenkách a snech o tom, kdy se konečně dočká pomsty, jak to má být.
Posunul kámen přes další čáru a ztuhl.
Kámen stál na prostředním poli.
„ Vyhrál jsem! “ vykřikl.
Talmanes zvedl oči od knihy a fajfka v puse mu poklesla. Naklonil hlavu a zíral na herní plán. „Ať shořím,“ zamumlal. „Museli jsme počítat špatně, nebo..
„Počítat špatně?“
„Chci říct…“ Talmanes vypadal ohromeně. „Nemůžeš vyhrát. Ta hra se nedá vyhrát. Prostě nedá.“
To byl nesmysl. Proč by Olver hrál, kdyby se nedala vyhrát? Podíval se na desku a usmál se. Hadům a liškám zbýval jeden hod, aby se dostali k jeho kameni a on prohrál. Ale tentokrát se dostal celou cestu k vnějšímu kruhu a zpátky. Vyhrál.
Skvěle. Už si začínal myslet, že se mu to nikdy nepodaří!
Olver vstal a protáhl si nohy. Talmanes se vyškrábal z křesla, dřepl si vedle hrací desky a škrábal se na hlavě, zatímco z konce jeho fajfky líně stoupal kouř.
„Doufám, že se Mat brzo vrátí,“ řekl Olver.
„Určitě ano,“ přikývl Talmanes. „Úkol, kterým ho pověřilo Její Veličenstvo, by už neměl trvat moc dlouho.“ To byla lež, kterou Olverovi řekli – že Mat, Tom a Noal odjeli za nějakým tajným královniným posláním. Nu, to bude jen další důvod, proč mu Mat bude dlužný. Vážně, Mat někdy dokázal být tak upjatý a chovat se, jako by se o sebe Olver nedokázal postarat.
Olver zavrtěl hlavou a přešel ke stěně stanu, kde ležela hromada Matových papírů a čekala na jeho návrat. Olver si všiml, že mezi dvěma z nich vykukuje něco zajímavého. Něco červeného jako krev. Natáhl se a z místa, kde ležel mezi dvěma papíry, vytáhl ošoupaný dopis. Byl zapečetěný hrudkou vosku.
Olver se zamračil a převrátil malý dopis v ruce. Viděl Mata, jak ho u sebe nosí. Proč ho neotevřel? To bylo jasně hrubé. Setalle se ze všech sil snažila naučit Olvera slušnému chování, a i když většina z toho, co povídala, nedávala smysl – jenom přikyvoval, aby mu dovolila se k ní přitulit – byl si jistý, že když vám někdo pošle dopis, máte ho otevřít a poslat milou odpověď.
Znovu dopis obrátil, pak pokrčil rameny a rozlomil pečeť. Olver byl Matův osobní poslíček, oficiální a tak. Nebylo divu, že Mat občas na něco zapomněl, ale starat se o něj byla Olverova práce. Když je teď Lopin pryč, bude třeba se o něj starat zvlášť pečlivě. To byl jeden z důvodů, proč Olver zůstával s Bandou. Nebyl si jistý, co by bez něj Mat dělal.
Rozložil dopis a vytáhl malý tuhý kousek papíru uvnitř. Zamračeně se snažil rozluštit slova. Začínal být ve čtení docela dobrý, převážně zásluhou Setalle, ale s některými slovy měl potíže. Poškrábal se na hlavě. „Talmanesi,“ řekl. „Tohle by sis měl asi přečíst.“
„Co je to?“ zvedl muž hlavu od hry. „No tohle! Olvere, co to děláš? To se nemělo otvírat!“ Muž vstal, několika kroky přešel k němu a vytrhl papír Olverovi z prstů.
„Ale…“ začal Olver.
„Urozený pán Mat ho neotevřel,“ řekl Talmanes. „Věděl, že by nás to zapletlo do politiky Bílé věže. Celé ty týdny čekal! A teď se podívej, cos udělal. Rád bych věděl, jestli bychom ho nemohli nacpat zpátky dovnitř…“
„Talmanesi,“ ozval se Olver naléhavě. „Myslím, že je to důležitý.“
Talmanes zaváhal. Na okamžik vypadal rozpolceně, ale pak dopis zvedl, aby na něj šlo lépe světlo. Rychle ho přečetl, jako kluk, který ukradl pouličnímu prodavači jídlo z vozíku a cpe si ho do pusy dřív, než ho chytí.
Talmanes šeptem zaklel. Přečetl si dopis znovu a zaklel hlasitěji. Popadl svůj meč, který měl opřený o stěnu, a vyřítil se ze stanu. Dopis nechal ležet na podlaze.
Olver si ho znovu prošel a hlasitě četl slova, kterým napoprvé nerozuměl.
Matrime,
pokud tohle otevíráš, pak jsem mrtvá. Měla jsem v plánu se vrátit a zprostit tě tvé přísahy za jediný den. Nicméně je mnoho možností, jak se můj úkol může zkomplikovat, a vysoká pravděpodobnost, že nepřežiju. Potřebovala jsem vědět, že tady nechávám někoho, kdo se o to dokáže postarat.
Naštěstí, pokud je tady jedna věc, na kterou vím, že se mohu spolehnout, je to tvoje zvědavost. Předpokládám, žes vydržel pár dni, než jsi tento dopis otevřel, což je dost dlouho, abych se vrátila, mělo-li to tak být. Proto tento úkol padá na tebe.
V Caemlynu je brána. Je střežená, zatarasená a pokládána za bezpečnou. Není.
Po Cestách se ke Caemlynu pohybuje obrovská armáda zplozenou Stínu. Nevím, kdy přesně vyrazili, ale mělo by být dost času na to, je zastavit. Musíš zajít za královnou a přesvědčit ji, aby bránu zničila. Dá se to udělat; zazdít ji nepomůže. Pokud se vám ji nepodaří zničit, královna musí poslat celou svou armádu, aby místo střežila.
Jestliže selžeš, obávám se, že než měsíc skončí, bude Caemlyn ztracen.