S úctou
Olver si promnul bradu. Co je brána? Měl dojem, že slyšel Mata s Torném, jak o nich mluvi. Vzal dopis a vyšel ze stanu.
Talmanes stál těsně před vchodem a hleděl na východ. Ke Caemlynu. Nad obzorem se vznášel narudlý opar, záře nad městem. Silnější než jindy.
„Světlo nás ochraňuj,“ zašeptal Talmanes. „Hoří. Město hoří.“ Potřásl hlavou, jako by seji snažil vyčistit, a pak začal křičet. „Do zbraně! Trolloci v Caemlynu! Město je ve válce! Do zbraně, chlapi! Ať shořím, musíme se dostat do města a zachránit draky! Jestli padnou Stínu do rukou, jsme všichni mrtví!“
Olver s vyvalenýma očima spustil ruku s dopisem. Trolloci v Caemlynu? To by bylo jako Šaidové v Cairhienu, jenže horší.
Rozběhl se do Mátová stanu, klopýtl o koberec a vrhl se na kolena vedle svého lůžka. Rychle roztáhl stehy na boku. Otvorem se ven vyvalila vlněná vycpávka. Sáhl dovnitř, chvíli hmatal a pak vytáhl velký nůž, který tam schovával. Byl zasunutý v kožené pochvě. Vzal ho Bergevinovi, jednomu z proviantmistrů Bandy, když se muž nedíval.
Po Cairhienu Olver sám sobě odpřisáhl, že už se nikdy nebude chovat jako zbabělec. Oběma rukama velký nůž sevřel, až mu zbělely klouby, a vyběhl ze stanu.
Přišel čas bojovat.
Když se Barriga kradl kolem pařezu padlého stromu, klopýtl. Krev mu z čela kapala na zem a kopřivy s tmavými skvrnami jako by ji nasávaly a krmily se na jeho životní síle. Zvedl si k čelu roztřesenou ruku. Obvaz už byl celý nasáklý.
Na zastavování není čas. Není čas! Přinutil se vstát a spěšně se prodíral hnědými kopřivami. Snažil se nedívat na černé tečky na rostlinách. Moma, vstoupil do Morny. Co mu ale zbývalo jiného? Řádící trolloci se hnali na jih; všechny věže padly. Samotný Kandor padl.
Barriga zakopl a natáhl se. Zasténal, převalil se a zalapal po dechu. Byl v údolí mezi dvěma kopci severně od Vřesové věže. Kdysi přepychový oděv – kabát a vestu z těžkého sametu – měl potrhaný a špinavý od krve. Smrděl kouřem, a když zavřel oči, viděl trolloky. Jak se přelévají přes jeho karavanu a masakrují jeho sluhy a vojáky.
Všichni padli. Thum, Yang… oba mrtví. Světlo, byli všichni mrtví.
Barriga se roztřásl. Jak se tady ocitl? Byl jenom kupec. Měl jsem poslouchat Rebeku, napadlo ho. Z Vřesové věže za ním stoupal dým. Tam mířila jeho karavana. Jak se tohle mohlo dít?
Musel jít dál. Na východ. Vydá se do Arafelu. Ostatní Hraniční státy nemohly padnout, že ne?
Šplhal po úbočí, rukama se přitahoval za krátké zkroucené šlahouny. Bylo to, jako by měl mezi prsty červy. Začínalo mu být mdlo. Vylezl na vrchol; celý svět se otáčel. Spadl na zem a obvazem mu prosakovala krev.
Před ním se něco hýbalo. Zamrkal. Ta mračna nad ním byla bouře. Před sebou viděl tři postavy v černé a hnědé, jak se k němu s úlisnou elegancí blíží. Myrddraalové!
Ne. Mrkáním vyhnal z očí slzy a krev. Ne, to nejsou myrddraalové. Byli to lidé s červenými závoji přes obličej. Pohybovali se přikrčení, obhlíželi krajinu, na zádech měli krátké oštěpy.
„Světlo buď pochváleno,“ zašeptal. „Aielové.“ Byl v Andoru, když tam dorazil Rand al’Thor. Všichni věděli, že Aielové Draka Znovuzrozeného následují. Zkrotil je.
Jsem v bezpečí!
Jeden z Aielů k Barrigovi přistoupil. Proč měl muž červený závoj? To bylo neobvyklé. Aielovy tmavé oči byly lesklé a tvrdé. Aiel si sundal závoj a odhalil usmívající se tvář.
Zuby měl vybroušené do špiček. Jeho úsměv se ještě rozšířil a muž vytáhl z opasku nůž.
Barriga se zajíkl, pohled upřený na děsivý chřtán a mužovy oči, které se leskly nadšením, když se chystal zabít. Tohle nebyli Aielové. Byli něco jiného.
Něco strašlivého.
Rand al’Thor, Drak Znovuzrozený, seděl tiše ve svém snu. Nadechoval se svěžího, mrazivého vzduchu. Kolem něj něžně pluly bílé mraky a vlhkost v nich nahromaděná ho líbala na kůži.
Pro dnešní noc byl jeho trůnem plochý balvan na úbočí hory; skrz mraky hleděl dolů na úzké údolí. Toto nebylo skutečné místo. Nebyl to dokonce ani svět snů, místo, kde bojoval se Zaprodanci, místo, o němž mu říkali, že je nebezpečné.
Ne, toto byl jeden z jeho vlastních, obyčejných snů. Nyní je ovládal. Byly místem, kde mohl nalézt klid na přemýšlení, v bezpečí střežený ochranami, zatímco spal vedle Min v jejich novém ležení, obklopeném Hraničáři a postaveném na Merrilorském poli. Byla tam Egwain, s armádami, které shromáždila. Na to byl připravený. Spoléhal na to.
Zítra si vyslechnou jeho požadavky. Ne to, co žádá za to, aby nerozbil zámky – to udělá bez ohledu na to, co říká Egwain. Ne, budou to požadavky vůči vládcům z celého světa výměnou za to, že půjde do Šajol Ghúlu a postaví se Temnému.
Nebyl si jistý, co udělá, pokud ho odmítnou. Vládcové zjistí, že to je velmi složité. Občas mohlo být užitečné, když jste měli pověst nerozumného člověka.
Dýchal zhluboka a klidně. Tady, v jeho snech, se kopce zelenaly. Tak šije pamatoval. V bezejmenném údolí pod nimi, chráněném pohořím Oparů, začal svoji cestu. Ne první, ani poslední, ale možná tu nejdůležitější. A jistě jednu z nejbolestnějších.
„A teď jsem zpátky,“ zašeptal. „Opět jsem se změnil. Člověk se stále mění.“
Vrátit se sem, na místo, kde se poprvé postavil zabijákovi ve svém nitru, pro něj znamenalo soulad. Místo, kde se poprvé pokusil utéct před těmi, které si měl držet u sebe. Zavřel oči a užíval si ticho. Klid. Harmonii.
V dálce uslyšel bolestivý křik.
Rand otevřel oči. Co to bylo? Vstal a otočil se. Toto místo vytvořil z vlastní mysli. chráněné a bezpečné. Nemohlo…
Zavřísknutí se ozvalo znovu. V dálce. Zamračil se a zvedl ruku. Jeho okolí zmizelo a rozplynulo se v mlze. Stál v temnotě.
Tam, pomyslel si. Stál v dlouhé chodbě, obložené tmavým dřevem. Vydal sejí a jeho boty dunivě narážely na podlahu. Ten křik. Otřásal jeho klidem. Někdo cítil bolest. Potřeboval ho.
Rand se rozběhl. Doběhl ke dveřím na konci chodby. Červenohnčdé dřevo, z něhož byly dveře vyrobeny, bylo sukovité a drsné, jako tlusté kořeny prastarého stromu. Rand stiskl kliku – další kořen – a dveře otevřel.
Obrovská místnost za ním byla naprosto temná, bez jakékoli stopy světla, jako jeskyně hluboko v podzemí. Místnost jako by světlo nasávala a zhasínala. Vřískající hlas se ozýval zevnitř. Byl slabý, jako by ho temnota dusila.
Rand vešel dovnitř. Tma ho pohltila. Zdálo se, že z něj vysává život, jako když mu stovka pijavic saje krev z žil. Nedokázal rozeznat, odkud křik přichází, takže vyrazil kolem stěn; na omak působily jako kost, hladké, místy s prasklinami.
Místnost bylo kulatá. Jako by stál uvnitř ohromné lebky.
Tam! Před sebou spatřil slabé světlo, jedinou svíčku na zemi, osvětlující podlahu z černého mramoru. Rand si k ní pospíšil. Ano, byla zde nějaká postava. Schoulená u stěny bílé jako kost. Žena se stříbřitými vlasy, oblečená v tenké bílé košili.
Nyní plakala, třásla se a chvěla. Rand poklekl vedle ní a svým pohybem rozmihotal plamen svíce. Jak se ta žena dostala do jeho snu? Byla skutečná, nebo jen výtvor jeho mysli? Položil jí ruku na rameno.
Pohlédla na něj, oči zarudlé, tvář jako maska bolesti, slzy stékající po bradě. „Prosím,“ žadonila. „Prosím. On mě má.“