„Ten dopis je třeba poslat,“ řekl Galad.
„Vypadá to příliš riskantně, můj pane velící kapitáne,“ pokračoval Vordarian. Hladce oholený Andořan se stříbrem ve vlasech byl pěkný hromotluk. Galad se matně znal s Vordarianovou rodinou, méně významným šlechtickým rodem, který patřil ke dvoru jeho matky.
Jenom hlupák odmítal naslouchat radám starších a moudřejších, než je sám. Ale jen hlupák také poslechl všechny rady, které dostal.
„Možná je to riskantní,“ odvětil Galad. „Ale je to správná věc.“ Dopis byl adresovaný zbývajícím tazatelům a dětem, které ovládali Seančané; budou tací, kteří nepřišli s Asunawou. V dopise Galad vysvětloval, co se stalo, a přikazoval jim se mu co nejdřív hlásit. Bylo nepravděpodobné, že někdo z nich přijde, ale ostatní měli právo vědět, k čemu došlo.
Urozený pán Vordarian si povzdechl a pak udělal místo, protože ke Galadovi dojel Harneš. Holohlavý muž se nepřítomně škrábal na jizvě v místě, kde míval levé ucho. „Už dej s tím dopisem pokoj, Vordariane. Jak o tom pořád mluvíš, pokoušíš moji trpělivost.“ Podle toho, co Galad pozoroval, Muranďanovu pozornost pokoušela spousta věcí.
„Předpokládám, že chceš probrat jiné záležitosti?“ Galad kývl na dvě děti, které sekaly dřevo a přerušily práci, aby mu zasalutovaly.
„Řekl jsi dítěti Bomhaldovi, dítěti Byarovi a dalším, že máš v úmyslu spojit se s čarodějnicemi z Tar Valonu!“
Galad přikývl. „Chápu, že ta představa může být znepokojivá, ale když se nad tím zamyslíš, uvidíš, že je to jediné správné rozhodnutí.“
„Ale čarodějnice jsou zlo!“
„Snad,“ řekl Galad. Kdysi by to možná popřel. Ale když poslouchal ostatní děti, a vzhledem k tomu, co Tar Valon provedl jeho sestře, musel přemýšlet o tom, zda k Aes Sedai nebyl příliš mírný. „Nicméně, urozený pane Harneši, pokud jsou zlo, ve srovnání s Temným jsou nevýznamné. Poslední bitva se blíží. Popíráš to?“
Harneš s ostatními zvedli pohled k obloze. Ponurá mračna už ji zakrývala celé týdny. Včera další muž podlehl neznámé chorobě, kdy mu z úst při kašli vylézali brouci. Jejich zásoby se ztenčovaly, neboť se kazilo stále více jídla.
„Ne, nepopírám to,“ zamumlal Harneš.
„Pak by ses měl radovat,“ řekl Galad, „protože naše cesta je jasná. Musíme bojovat v Poslední bitvě. Jako vůdci tam můžeme ukázat cestu světla mnohým, kteří nás zavrhují. Ale pokud ne, stejně budeme bojovat, protože je to naše povinnost. Popíráš to, kapitáne?“
„Opět ne. Ale čarodějnice, můj velící pane kapitáne?“
Galad zavrtěl hlavou. „Nenapadá mě žádný způsob, jak se tomu vyhnout. Potřebujeme spojence. Rozhlédni se kolem, urozený pane Harneši. Kolik dětí máme? Dokonce i s rekruty, kteří v poslední době přibyli, nás není ani dvacet tisíc. Naši pevnost obsadili. Nemáme podporu ani spojence a velké státy světa nám zlořečí. Ne, nepopírej to! Víš, že je to pravda.“
Galad pohlédl svým společníkům do očí a oni jeden po druhém přikývli.
„Za to můžou tazatelé,“ zamumlal Harneš.
„Část viny leží na nich,“ souhlasil Galad. „Aleje to taky proto, že ti, kdo konají zlo, hledí s nechutí a odporem na ty, kdo stojí za tím, co je správné.“
Ostatní přikývli.
„Musíme našlapovat opatrně,“ řekl Galad. „V minulosti smělost – a možná přílišná horlivost – dětí způsobila, že z těch, kdo měli být našimi spojenci, se stali naši nepřátelé. Moje matka vždy říkala, že diplomatické vítězství nebylo, když každý dostal, co chtěl – když si všichni mysleli, že se jim podařilo ji využít, povzbuzovalo je to k ještě přemrštěnějším požadavkům. Trik je neuspokojit všechny, ale ve všech vyvolat dojem, že dosáhli nejlepšího možného výsledku. Musejí být dost spokojení, aby udělali to, co si přejete, ale dost nespokojení, aby věděli, že jste je porazili.“
„A co to má společného s námi?“ ozval se zezadu Golever. „My nenásledujeme žádnou královnu ani krále.“
„Ano,“ řekl Galad, „a to monarchy děsí. Vyrostl jsem na andorském královském dvoře. Vím, jak se moje matka na děti dívala. Pokaždé, když s nimi měla co do činění, ji to buď rozčílilo, nebo usoudila, že je musí zcela potlačit. Ani jedno z toho nemůžeme dovolit! Monarchové tohoto světa nás musejí respektovat, ne nenávidět.“
„Temní druzi,“ zamumlal Harneš.
„Moje matka nebyla temná družka,“ řekl Galad tiše.
Harneš zrudl. „Kromě ní, samozřejmě.“
„Mluvíš jak tazatel,“ řekl Galad. „Podezříváš každého, kdo nám odporuje, že je temný druh. Mnozí z nich jsou Stínem ovlivněni, ale pochybuju, že vědomě. Tady se ruka Světla mýlila. Tazatelé od sebe často nedokázali rozeznat zarytého temného druha, osobu, kterou temní druzi ovlivnili, a osobu, která s dětmi jednoduše nesouhlasí.“
„Takže co budeme dělat?“ zeptal se Vordarian. „Prostě se před rozmary monarchů skloníme?“
„Ještě nevím, co dělat,“ přiznal se Galad. „Budu o tom přemýšlet. Přijdu na správný způsob. Nemůžeme se stát mazlíčky královen a králů. A přesto, pomyslete na to, čeho bychom mohli dosáhnout uvnitř jednotlivých států, kdybychom mohli jednat, aniž bychom potřebovali celou legii na zastrašení vládce země.“
Ostatní zamyšleně přikyvovali.
„Můj pane velící kapitáne!“ zavolal nějaký hlas.
Galad se obrátil a uviděl Byara, jak k němu kluše na svém bílém hřebci. Zvíře patřívalo Asunawovi; Galad ho odmítl a dal přednost vlastnímu hnědákovi. Když se k nim Byar s vyhublou tváří a zářivým bílým tabardem přiblížil, Galad se společníky zastavili. Byar nebyl zrovna nejpříjemnější muž v táboře, ale prokázal, že je věrný.
Byar ovšem neměl v táboře být.
„Poslal jsem tě hlídat Jehannahskou silnici, dítě Byare,“ prohlásil Galad rozhodně. „Služba ti nemá končit ještě dobré čtyři hodiny.“
Byar zastavil koně a zasalutoval. „Můj pane velící kapitáne. Zajali jsme na cestě podezřelou skupinu poutníků. Co s nimi máme udělat?“
„Zajali jste je?“ zeptal se Galad. „Poslal jsem vás sledovat cestu, ne brát vězně.“
„Můj pane velící kapitáne,“ řekl Byar. „Jak máme zjistit, co jsou kolemjdoucí zač, když si s nimi nepromluvíme? Chtěl jsi, abychom vyhlíželi temné druhy.“
Galad si povzdechl. „Chtěl jsem, abyste pátrali po pohybu vojenských jednotek nebo po kupcích, na které bychom se mohli obrátit, dítě Byare.“
„Tihle temní druzi mají zásoby,“ řekl Byar. „Myslím, že to můžou být kupci.“
Galad vzdychl. Nikdo nemohl zpochybňovat Byarovu oddanost – jel s Galadem postavit se Valdovi, i když to mohlo znamenat konec jeho kariéry. A přesto existovalo něco jako přílišná horlivost.
Hubený důstojník se tvářil znepokojeně. Nu, Galadovy pokyny nebyly dost přesné. V budoucnu na to bude muset pamatovat, zvlášť pokud půjde o Byara. „Klid,“ řekl Galad, „neudělal jsi nic špatného, dítě Byare. Kolik zajatců máme?“
„Tucty, můj pane velící kapitáne.“ Byar vypadal, že se mu ulevilo. „Pojď.“
Obrátil koně, aby je vedl. V ohništích už začínaly hořet ohně a ve vzduchu se vznášel pach hořících uhlíků. Když projížděl kolem vojáků, Galad občas zaslechl útržky rozhovorů. Co Seančani udělají s dětmi, které zůstaly s nimi? Dobyl Illian a Tear skutečný Drak Znovuzrozený, nebo byl falešný? Mluvilo se o obrovském kameni z oblohy, který daleko na severu Andoru dopadl na zem, zničil celé město a zanechal po sobě jen kráter.