Se sekerou nebylo něco v pořádku. Perrin vyšel z kovárny a prošel svou stínovou postavou. Když to udělal, stal se tím obrazem, v ruce držel těžkou sekeru a jeho pracovní šaty zmizely a byly nahrazeny zbrojí.
Rozběhl se. Ano, byl to Malden. V ulicích se pohybovali Aielové. Tuhle bitvu prožil, ačkoli tentokrát byl mnohem klidnější. Tehdy se ztratil v zápalu boje a pátrání po Faile. Zastavil se na ulici. „Tohle je špatně. Do Maldenu jsem si vzal kladivo. Sekeru jsem zahodil.“
Roh nebo kopyto, Mladý býku, záleží na tom, co z toho při lovu používáš? Hopsal seděl vedle něj na sluncem zalité ulici.
„Ano. Záleží. Mně ano.“
A přesto je používáš stejně.
Zpoza rohu se vynořila dvojice Šaidů. Sledovali cosi nalevo, cosi, co Perrin neviděl. Rozběhl se, aby na ně zaútočil.
Jednomu prosekl bradu, pak druhému vrazil hrot na sekeře do hrudi. Byl to brutální, strašlivý útok a všichni tři skončili na zemi. Aby druhého Šaida zabil, musel ho bodnout několikrát.
Perrin vstal. Pamatoval si, jak ty dva Aiely zabil, ačkoli to provedl kladivem a nožem. Jejich smrti nelitoval. Někdy muž prostě bojovat musel. Smrt byla strašná, ale tím o nic méně nutná. Ve skutečnosti bylo střetnutí s Aiely nádherné. Cítil se jako vlk na lovu.
Při boji se Perrin přiblížil tomu, aby se z něj stal někdo jiný. Ato bylo nebezpečné.
Vrhl obviňující pohled na Hopsala, který si hověl na rohu ulice. „Proč mě nutíš snít o tomhle?“
Nutím tě? zeptal se Hopsal. Tohle není můj sen, Mladý býku. Vidíš, že bych ti čelistmi tiskl krk a nutil tě na to myslet?
Z Perrinovy sekery tekl proud krve. Věděl, co přijde dál. Obrátil se. Zezadu se k němu blížil Aram s vražedným pohledem v očích. Bývalý cikán měl polovinu tváře pokrytou krví, která mu kapala z brady a špinila kabát s červenými pruhy.
Aram se rozmáchl mečem Perrinovi po krku a ocel zasyčela vzduchem. Perrin ustoupil. Odmítal s tím chlapcem znovu bojovat.
Jeho přízračná verze se oddělila a zanechala za sebou Perrina v oblečení kováře. Stín si s Aramem vyměňoval údery.
Prorok mi to vysvětlil… Jsi skutečně zplozenec Stínu… Musím před tebou urozenou pani Faile ochránit…
Stínový Perrin se náhle změnil ve vlka. Ten skočil, srst téměř stejně temnou jako srst Stínubratra, a rozerval Aramovi hrdlo.
„Ne! Tak se to nestalo!“
Je to sen, vyslal Hopsal.
„Ale já jsem ho nezabil,“ namítl Perrin. „Nějaký Aiel ho zastřelil šípem těsně před tím, než…“
Těsně před tím, než by Aram Perrina zabil.
Roh, kopyto nebo zub, vyslal Hopsal, který se obrátil a loudal se k budově. Její zeď zmizela a odhalila kovárnu pantáty Luhhana uvnitř. Záleží na tom? Mrtví jsou mrtví. Dvounožci sem po smrti nechodí, obvykle ne. Nevím, kam odcházejí.
Perrin hleděl na Aramovo tělo. „Měl jsem tomu bláznovi vzít meč hned, když ho zvedl. Měl jsem ho poslat zpátky k rodině.“
Nezaslouží si vlče svoje tesáky? zeptal se upřímně zmatený Hopsal. Proč bys mu je vytrhal?
„To je lidská věc,“ řekl Perrin.
Věc dvounožců, lidí. Pro tebe je to vždy věc lidí. A co vlčí věc?
„Já nejsem vlk.“
Hopsal vešel do kovárny a Perrin jej zdráhavé následoval. Voda v sudu stále vřela. Zeď se obnovila a Perrin měl na sobě opět koženou vestu a zástěru a v ruce držel kleště.
Popošel k sudu a vytáhl další figurku. Tahle měla podobu Toda al’Caara. Když vychladla, Perrin zjistil, že nemá tvář tak pokřivenou jako Aram, přestože dolní část postavy ještě nebyla vytvarovaná a stále byla jen kusem kovu. Poté, co ji Perrin postavil na zem, figurka vytrvale žhnula slabě narudlou září. Vrazil kleště zpátky do vody a vytáhl figurku Joriho Congara, pak Aziho al’Thona.
Perrin se k bublajícímu sudu vracel stále znovu a znovu a vytahoval figurku za figurkou. Jak už to ve snech bývá, vytahat je všechny trvalo zároveň pouhou vteřinu i celé hodiny. Když skončil, na podlaze před ním jich stály stovky. Sledovaly ho. Každá ocelová figurka byla osvětlena drobounkým vnitřním plamenem, jako by čekala, až pocítí kovářské kladivo.
Takové figurky se však nekovaly, odlévaly se. „Co to znamená?“ Perrin se posadil na stoličku.
Znamená? Hopsal otevřel tlamu ve vlčím smíchu. Znamená to, že je na podlaze spousta malých lidiček, kteří se nedají sníst. Tvůj druh má příliš rád kameny a to, co je v nich.
Postavičky vypadaly, jako by Perrina obviňovaly. Kolem nich ležely rozbité úlomky Arama. Ty kousky… jako kdyby se zvětšovaly! Roztříštěné ruce se začaly hýbat a zatínat do země. Všechny úlomky se změnily na maličké ruce, škrábaly se k Perrinovi a natahovaly se k němu.
Perrin se zajíkl a vymrštil se na nohy. V dálce uslyšel zvonivý smích, který se přibližoval a otřásal budovou. Hopsal skočil a narazil do něj. A pak…
Perrin se s trhnutím probudil. Byl zpátky ve svém stanu, na poli, kde už několik dnů tábořili. Minulý týden narazili na bublinu zla, která způsobila, že se v celém ležení ze země plazili zuřiví červení, slizcí hadi. Několik stovek lidí po jejich uštknutí onemocnělo; léčení Aes Sedai stačilo, aby se většina z nich udržela naživu, ale úplně je neuzdravilo.
Vedle Perrina klidně spala Faile. Venku jeden z mužů zaklepal na kůl, aby odpočítal hodinu. Tři zaklepání. Do rozbřesku zbývají ještě hodiny.
S tiše bušícím srdcem zvedl Perrin ruku k holé hrudi. Napůl očekával, že se zpod jeho lůžka vyplazí armáda maličkých kovových rukou.
Nakonec se přiměl zavřít oči a uvolnit se. Tentokrát se mu ale spánek vyhýbal.
Graendal usrkla víno, které se třpytilo v poháru lemovaném po stranách stříbrnou pavučinou. Pohár byl vyroben s kapkami krve, zachycenými v kruhovém vzoru uvnitř křišťálu. Navždy zmrzlé, drobounké, zářivě červené bubliny.
„Měli bychom něco dělat,“ řekla Aran’gar, která polehávala na lehátku a pohledem hladového predátora sledovala jednoho z Graendaliných oblíbenců, který procházel kolem. „Nevím, jak to vydržíš, zůstávat tak daleko od důležitých událostí, jako nějaký učenec, zahrabaný v zaprášeném koutě.“
Graendal zvedla obočí. Učenec? V nějakém zaprášeném koutě? Natrinova mohyla byla ve srovnání s některými paláci, které během předchozího věku znávala, skromná, ale sotva to byla chatrč. Nábytek byl vybraný, stěny zdobené klenutým vzorem silného tmavého dřeva, mramorová podlaha se třpytila kousky perleti a zlata, jimiž byla vykládaná.
Aran’gar se ji jen snažila vyprovokovat. Graendal pustila podrážděnost z hlavy. V krbu hořel nevelký oheň, ale dvoukřídlé dveře – vedoucí na opevněnou lávku ve výšce tří podlaží – byly otevřeny a dovnitř jimi pronikal horský vánek. Zřídkakdy nechávala dveře či okna otevřené, ale dnes sejí ten protiklad líbiclass="underline" teplo z jedné strany a chladný vánek z druhé.
Život byl o pocitech. Doteky na vaší kůži, zároveň vášnivé i ledové. Cokoli jiného než obvyklé, průměrné, vlažné.
„Posloucháš mě?“ zeptala se Aran’gar.