Morgasa pozvedla obočí. Podle toho, co viděla, Perrin v poslední době Faile sledoval skoro stejně.
Tallanvor vstoupil a usmál se na ni. Vzal jí z paže několik šálků a pak se oba postavili před Perrina. Tallanvor se formálně uklonil, což v Morgase vyvolalo záblesk zlosti. Stále byl členem královniny gardy – pokud věděla, tak jediným věrným. Neměl by se klanět tomuhle venkovskému povýšenci.
„Když jste se k nám připojili, dostal jsem návrh,“ řekl Perrin stroze. „No, myslím, že je načase, abych mu vyhověl. V poslední době jste jako kluk a děvče z různých vesnic, kteří o sobě večer o Letnicích sní. Je nejvyšší čas, abyste se vzali. Mohla by to udělat Alliandre nebo já. Máte nějaké tradice, které chcete dodržet?“
Morgasa překvapeně zamrkala. Zatracená Lini, že Perrinovi nasadila tenhle nápad do hlavy! Morgasa pocítila nával paniky, přestože Tallanvor k ní zalétl tázavým pohledem.
„Jestli chcete, běžte se převlíct do něčeho hezčího,“ řekl Perrin. „Vezměte toho, koho chcete mít za svědka, a za hodinu buďte zpátky tady. Pak s těmi pitomostmi skoncujeme.“
Cítila, jak ji tvář plane vzteky. Pitomostmi? Jak se opovažuje! A takovýmhle způsobem! Pošle ji pryč jako děcko, jako kdyby pro něj její city – její láska – byly jenom na obtíž?
Svinoval mapu, ale pak mu Faile položila ruku na paži, což ho přimělo vzhlédnout a všimnout si, že jeho rozkazy nebyly poslechnuty.
„Co je?“ zeptal se Perrin.
„Ne,“ řekla Morgasa. Nespouštěla z Perrina oči; nechtěl vidět nevyhnutelné zklamání a odmítnutí v Tallanvorově tváři.
„Cože?“ zeptal se Perrin.
„Ne, Perrine Aybaro,“ řekla Morgasa. „Nebudu tady za hodinu zpátky, abych se vdala.“
„Ale…“
„Jestli chceš naservírovat čaj nebo uklidit stan nebo něco zabalit, pak mě nech zavolat. Jestli chceš vyprat oblečení, poslechnu tě. Ale já jsem tvoje služebná, Perrine Aybaro, ne tvoje poddaná. Jsem věrná královně Andoru. Nemáš žádné právo mi dát takový rozkaz.“
„Já…“
„Ani samotná královna by něco takového nežádala! Nutit dva lidi, aby se vzali, protože tě unavuje, jak se na sebe dívají? Jako dva psi, které chceš spářit a pak prodat štěňata?“
„Tak jsem to nemyslel.“
„Ale řekl. Kromě toho, jak si můžeš být jistý úmysly toho mladého muže? Mluvil jsi s ním, zeptal se ho, vyslechl ho, jak by v takové záležitosti urozený pán měl?“
„Ale Maighdin,“ řekl Perrin. „On tě miluje. Mělas vidět, jak se choval, když tě zajali. Světlo, ženská, je to úplně zjevný!“
„Otázky srdce nejsou nikdy zjevné.“ Narovnala se do plné výšky a téměř se opět cítila jako královna. „Pokud se rozhodnu se provdat, bude to moje rozhodnutí. Na někoho, kdo tvrdí, že se mu nelíbí velet, rozhodně rád rozkazuješ. Jak si můžeš být jistý, že já mám o přízeň toho mladého muže zájem? Víš, co je v mém srdci?“
Tallanvor vedle ní ztuhl. Pak se Perrinovi zdvořile uklonil a odkráčel ze stanu. Byl to muž prudkých citů. Ale musel pochopit, že ona sebou nenechá postrkovat. Už ne. Nejdřív Gaebril, pak Valda a ted’ Perrin Aybara? Tallanvorovi by nijak neposloužilo, kdyby získal ženu, která si ho vzala, protože jí to přikázali.
Morgasa si změřila Perrina, který zrudl. Promluvila mírnějším hlasem. „Ještě jsi v tomhle nový, takže ti dám radu. Jsou věci, kterými by se urozený pán měl zabývat, ale jiné by měl vždycky nechat být. Časem se ty rozdíly naučíš, ale laskavě se zdrž podobných požadavků alespoň do té doby, než se poradíš se svou ženou.“
S těmi slovy udělala pukrle – stále se šálky v rukou – a odešla. Neměla s ním takhle mluvit. Jenže on vůbec neměl vydat takový příkaz! Zdálo se, že v ní přece jen zbyla nějaká jiskra. Necítila se tak rozhodně a jistě od chvíle, kdy… nu, od chvíle, kdy do Caemlynu dorazil Gaebril! I když bude muset najít Tallanvora a uchlácholit jeho hrdost.
Vrátila šálky do nedaleké umývárny a pak se vydala táborem hledat Tallanvora. Kolem ní pospíchali sloužící a dělníci za svými povinnostmi. Mnozí z bývalých gaťšainů se stále chovali, jako by byli mezi Šaidy, ukláněli se a šoupali nohama, kdykoli se na ně někdo byť i jen podíval. Nejhorší byli ti z Cairhienu; byly v zajetí nejdéle a Aielové byli velice dobří učitelé.
Samozřejmě zde bylo pár skutečných aielských gaťšainů. Jak zvláštní zvyk. Podle toho, co Morgasa dokázala zjistit, byli někteří ze zdejších gaťšainů zajati Šaidy a pak v Maldenu osvobozeni. Zůstávali v bílé, což znamenalo, že nyní byli otroky vlastních příbuzných a přátel.
Všechny lidi bylo možné pochopit. Ale přiznávala, že pochopit Aiely bude možná trvat déle. Například ta skupina Děv, která běžela táborem. Proč musely všechny odstrkovat z cesty. Nebyl žádný…
Morgasa se zarazila. Ty Děvy mířily přímo k Perrinovu stanu. Vypadaly, jako když přinášejí novinky.
Morgasu přemohla zvědavost a následovala je. Děvy nechaly u vchodu do stanu dvojici stráží, ale ochrana proti odposlouchávání už byla odstraněna. Morgasa stan obešla a při tom se snažila vypadat, jako když dělá cokoli jiného, než že poslouchá. Zastyděla se, že Tallanvora ponechává jeho bolesti.
„Bělokabátníci, Perrine Aybaro,“ ohlásil zevnitř Sulinin rázný hlas. „Je jich velké vojsko na cestě přímo před námi.“
KAPITOLA 7
Lehčí než peříčko
V noci se vzduch zdál klidnější, třebaže hřmění Lana stále varovalo, že ne vše je v pořádku. Během týdnů, které strávil na cestě s Bulenem, se zdálo, že ta bouře nahoře potemněla.
Poté, co jeli na jih, pokračovali dál na východ; byli někde poblíž hranice mezi Kandorem a Saldeiou, na pláni Kopí. Kolem nich se tyčily zvětralé hory s prudkými úbočími, podobné pevnostem.
Možná hranici přehlédli. Na těchto zapadlých cestách často nestály žádné mezníky a horám bylo jedno, který stát šije snaží nárokovat.
„Pane Andro,“ ozval se zezadu Bulen. Lan mu koupil koně, šedobílou klisnu. Stále vedl svého soumara, Zvěda. Bulen ho dojel. Lan trval na tom, že ho má oslovovat „Andro“. Jeden stoupenec byl už tak dost špatný. Když nikdo nebude vědět, kdo je, nebudou moct žádat, aby je vzal s sebou. Musel Bulenovi poděkovat, že ho – bezděčně – varoval před tím, co Nyneiva udělala. Za to byl mužovým dlužníkem.
Bulen ale rád mluvil.
„Pane Andro,“ pokračoval Bulen. „Jestli můžu navrhnout, měli bychom se na Berndtově křižovatce obrátit na jih, ano? Znám tím směrem zájezdní hostinec, kde podávají ty nejlepší křepelky. Na cestě do Jižního Mettleru bychom se zase mohli stočit na východ. To je mnohem snazší cesta. Můj bratranec má u té cesty statek — bratranec z matčiny strany, pane Andro – a mohli bychom…“
„Pojedeme dál tudy,“ řekl Lan.
„Ale cesta do Jižniho Mettleru je mnohem lepší!“
„A proto se po ní taky mnohem víc jezdí, Bulene.“
Bulen si povzdechl, ale zmlkl. Řemínek hadori mu slušel a Bulen ukázal, že to s mečem umí až překvapivě dobře. Tak nadaného žáka už Lan dlouho neviděl.
Byla tma – kvůli horám se tady stmívalo brzy. Ve srovnání s oblastmi blízko Momy zde také byla zima. Naneštěstí to byla poměrně hustě obydlená země. A vskutku, asi hodinu poté, co minuli křižovatku, dorazili do hostince, v jehož oknech stále zářilo světlo.
Bulen se na hostinec toužebně zahleděl, ale Lan jel dál. Většinou se snažil cestovat v noci. Tak se snadněji vyhnuli tomu, že si jich někdo všimne.