„Za předpokladu, že toho Aybaru dokážeme porazit.“
„Dokážeme. Máme menší vojsko než on, ale spousta jeho vojáků jsou sedláci.“
„Jak jsi zrovna podotkl, sedláci můžou být nebezpeční,“ řekl Galad. „Neměli bychom je podceňovat.“
„Ano, ale vím, že je dokážeme porazit. Ano, můžou být nebezpeční, ale před mocí dětí se zlomí. Tentokrát se konečně Zlatooký nebude moct schovávat za opevněním ve své mrňavé vesnici nebo za tou chátrou, se kterou se kamarádí. Už žádné výmluvy.“
Bylo to součástí toho, že je člověk tďvererí! Copak Penin nemohl té noci před několika lety uniknout? S pocitem nevolnosti odsunul talíř.
„Jsi v pořádku, Perrine Aybaro?“ řekl Gaul.
„Jenom přemýšlím.“ Bělokabátníci ho nenechají na pokoji a vzor – ať shoří! – mu je neustále bude házet do cesty, dokud se s nimi nevypořádá.
„Jak velkou armádu mají?“ zeptal se.
„Je s nima dvacet tisíc vojáků,“ odpověděl Gaul. „A několik tisíc dalších, co nejspíš nikdy nedrželi oštěp.“
Sloužící a markytáni. V Gaulově hlase nebylo slyšet pobavení, ale Perrin ho cítil. Mezi Aiely by se téměř kterýkoli muž – kromě kovářů – chopil v případě útoku oštěpu. Skutečnost, že spousta mokřiňanů se nedokázala bránit, Aiely buď mátla, nebo rozčilovala.
„Mají velké vojsko,“ pokračoval Gaul. „Ale my máme větší. A pokud se Sebban Balwer neplete, nemají žádné algai’d’siswai nebo aša’many nebo jiné usměrňovače. Zdá se, že toho o těchhle bělokabátnících hodně ví.“
„Má pravdu. Bělokabátníci Aes Sedai nenávidí a o každým, kdo dokáže používat jedinou sílu, si myslí, že je to temný druh.“
„Takže proti němu vyrazíme?“ zeptal se Byar.
Galad vstal. „Nemáme na vybranou. Světlo nám ho přivedlo do rukou. Ale potřebujeme víc informací. Možná bych měl za tímhle Aybarou zajít a sdělit mu, že držíme jeho spojence, a pak žádat, aby se jeho armáda setkala s naší na bitevním poli. Raději bych ho vylákal, abych mohl použít jezdectvo.“
„Co chceš, Perrine Aybaro?“ zeptal se Gaul.
Co chce? Kéž by na to dokázal odpovědět.
„Pošlete další zvědy,“ řekl Perrin. „Nejděte nám lepší místo na rozbití tábora. Budeme chtít vyjednávat, ale v žádným případě nenechám Gilla s ostatníma v rukách bělokabátníků. Dáme dětem šanci naše lidi vrátit. A když to neudělají… no, pak se uvidí.“
KAPITOLA 8
Děvče se sedmi pruhy
Mat seděl na ošoupané stoličce a opíral se o barový pult z tmavého dřeva. Vzduch hezky voněl – pivem, kouřem a utěrkou, kterou pult nedávno utřeli. Líbilo se mu to. Na dobré drsné krčmě, ve které i udržovali pořádek, bylo něco uklidňujícího. Tedy, rozumný pořádek. Nikomu se nelíbilo, když byla krčma příliš čistá. Místo pak působilo nově. Jako nenošený kabát nebo fajfka, z níž nikdo nikdy nekouřil.
Ve dvou prstech pravé ruky převracel Mat dopis. Dopis, napsaný na silném papíru, byl zapečetěný kapkou krvavě rudého vosku. Nosil ho u sebe jen krátce, ale už s ním byly mrzutosti jako s každou ženskou. No, možná nějako s Aes Sedai, ale skoro každou jinou. To o lečcems vypovídalo.
Přestal točit dopisem a poklepal na pult. Světlo Verin spal za to, že mu tohle udělala! Přísaha, kterou ji složil, ho držela jako rybu na háčku.
„No, pane Crimsone?“ zeptala se krčmářka. Tohle jméno teď používal. Raději neriskovat. „Chceš dolít, nebo ne?“
Krčmářka si založila ruce a sklonila se k němu. Melli Craeb byla hezká žena s kulatou tváří a kaštanovými vlasy, které se báječně vlnily. Mat by jí věnoval svůj nejlepší úsměv – nikdy nepotkal ženu, která by při pohledu na jeho nej lepší úsměv neroztála – ale teď byl ženatý muž. Nemohl chodit kolem a lámat srdce; nebylo by to správné.
Nicméně když se tak předkláněla a předváděla své plné poprsí… Byla malá, ale za barem měla vyvýšenou podlahu. Ano, vážně pěkná prsa. Napadlo ho, že by bylo příjemné vyměnit si pár polibků, možná někde v některém z výklenků vzadu v krčmě. Mat se ovšem po ženách už nedíval, ne takto. Nepřemýšlel o tom, že by ji líbal on. Možná Talmanes. Byl tak škrobený, pořádná pusa a trocha muchlování by mu prospěly.
„Takže co?“ zeptala se Melli.
„Co bys udělala na mým místě, Melli?“ Prázdný korbel ležel vedle a na jeho okrajích ještě ulpívala trocha piva.
„Objednala bych další rundu,“ řekla okamžitě. „Pro celou hospodu. Bylo by to od tebe moc laskavý. Lidi maj laskavý chlapíky rádi.“
„Mluvil jsem o dopisu.“
„Slíbils, že ho neotevřeš?“ zeptala se.
„No, ne tak doslova. Slíbil jsem, že když ho otevřu, udělám přesně to, co je uvnitř.“
„Dal jsi slib?“
Přikývl.
Vytrhla mu ho z prstů, až vyjekl. Natáhl se, aby si ho vzal zpátky, ale ona se odtáhla a převrátila dopis v prstech. Mat potlačil touhu se znovu natáhnout; nejednou si takhle hrál a nechtěl ze sebe nechat dělat kašpara. Nic se ženě nelíbilo víc, než když přinutila muže se svíjet, a když jste jí to dovolili, jenom pokračovala dál.
Přesto se začínal potit. „Hele, Melli…“
„Mohla bych ti ho otevřít,“ řekla, znovu se opřela na druhé straně pultu a hleděla na dopis. Nějaký muž poblíž se křikem dožadoval dalšího piva, ale ona ho odbyla mávnutím ruky. Muž s červeným nosem stejně vypadal, že má dost. Mellina krčma byla tak proslulá, že tady měla půl tuctu děvčat, která se o hosty starala. Jedno se k němu nakonec dostane. „Mohla bych ho otevřít,“ pokračovala k Matoví, „a mohla ti říct, co je uvnitř.“
Zatracenej popel! Kdyby to udělala, musel by vykonat, co tam stálo. Ať už to bylo zatraceně cokoli! Musí jen pár týdnů počkat, a bude volný. Může tak dlouho počkat. Vážně, může.
„To by nefungovalo,“ řekl Mat a s trhnutím se narovnal, když zastrčila palec mezi dvě stránky dopisu, jako by se ho chystala roztrhnout. „Pořád bych musel udělat, co se tam píše, Melli. Nedělej to. Dávej pozor!“
Usmála se na něj. Její krčma, Děvče se sedmi pruhy, byla jednou z nejlepších v západním Caemlynu. Pivo s výraznou chutí, kostky, když jste měli zájem, a v dohledu ani jedna krysa. Nejspíš nechtěly riskovat střet s Melli. Světlo, ta ženská by dokázala chlapa oholit i bez břitvy.
„Neřekls mi, od koho je,“ řekla Melli a znovu dopis obrátila. „Je to milenka, ne? Zapletla tě do sítí?“
Druhou část trefila celkem přesně, ale milenka? Verin? Bylo to tak směšné, že se Mat rozesmál. Políbit Verin by bylo asi stejně zábavné jako políbit lva. Z těch dvou by si vybral lva. Ten by se ho pokusil kousnout s mnohem menší pravděpodobností.
„Přísahal jsem, Melli,“ řekl Mat, který se snažil nedávat najevo nervozitu. „Teď to neotvírej.“
„Já nic nepřísahala,“ řekla. „Možná si ho přečtu a pak ti neřeknu, co v něm stojí. Jenom tě občas povzbudím nějakým tím náznakem.“
Pozorovala ho a její plné rty se usmívaly. Ano, byla hezká. Ale ne tak hezká jako Tuon, která měla nádhernou kůži a velké oči. Přesto byla Melli hezká, zvlášť její rty. Být ženatý znamenalo, že na ty rty nemůže zírat, ale věnoval jí svůj nejlepší úsměv. Tentokrát to bylo nutné, i když jí to mohlo zlomit srdce. Nemohl jí dovolit, aby dopis otevřela.