„Je to totéž, Melli,“ řekl Mat podmanivě. „Když ten dopis otevřeš, a já neudělám, co se v něm říká, není moje přísaha o nic lepší než voda ve škopku na nádobí.“ Vzdychl, neboť si uvědomil, že existuje způsob, jak dopis získat zpátky. „Žena, která mi ho dala, je Aes Sedai, Melli. Nechceš naštvat Aes Sedai, že ne?“
„Aes Sedai?“ Melli se náhle zatvářila dychtivě. „Vždycky jsem chtěla odejít do Tar Valonu, abych zjistila, jestli mi dovolí se k nim připojit.“ Hleděla na dopis, jako by byla ještě zvědavější, co v něm stojí.
Světlo! Ta ženská byla úplně pitomá. Mat ji až dosud považoval za rozumnou. Měl mít rozum. Začal se potit ještě víc. Dosáhne na dopis? Držela ho blízko…
Položila ho před něj na pult. Nechala na něm jeden prst, přesně uprostřed voskové pečeti. „Až se s tou Aes Sedai příště potkáš, představíš mě.“
„Jestli se s ní potkám v Caemlynu,“ řekl Mat, „slibuju, že vás představím.“
„Můžu věřit, že svý slovo dodržíš?“
Podrážděně se na ni podíval. „O čem jsme se to tu vůbec zatraceně bavili, Melli?“
Zasmála se, nechala dopis na baru a vydala se za kolozubým mužem, který se stále dožadoval dalšího piva. Mat popadl dopis a opatrně si ho zastrčil do kapsy. Zatracená ženská. Jediným způsobem, jak se vyhnout piklím Aes Sedai, bylo nikdy ten dopis neotevřít. No, ne zrovna vyhnout. Mat měl kolem sebe spoustu intrikujících Aes Sedai; už mu lezly i z uší. Ale jenom člověk, který měl místo mozku piliny, by chtěl další.
Mat si povzdechl a obrátil se na stoličce. Hospoda byla přecpaná nejrůznějšími zákazníky. V těchto dnech byl Caemlyn nacpanější než moře u lodního vraku žraloky a prakticky praskal ve švech. Hospody měly pořád co na práci. V rohu hráli nějací sedláci v pracovních šatech s otřepanými límci v kostky. Mat si s nimi předtím pár kol zahrál a svoje pití zaplatil jejich penězi, ale hraní o měďáky nesnášel.
Muž s drsnou tváří v rohu pořád pil – před ním stálo určitě čtrnáct korbelů – a jeho kumpáni ho nadšeně povzbuzovali. Hlouček urozených pánů seděl odděleně od ostatních a Mat by je byl požádal, aby si s ním zahráli, ale výrazy v jejich tvářích by zastrašily i medvěda. Nejspíš se ocitli na špatné straně války o nástupnictví.
Mat měl na sobě černý kabát s krajkovými manžetami. Těch krajek bylo jen trochu a žádné vyšívání. Zdráhavé nechal v táboře klobouk se širokou krempou a na bradě si vypěstoval několikadenní strniště. Svědilo to, jako by měl blechy, a vypadal jako blázen. Ale díky strništi nebyl tak snadno poznat. Vzhledem k tomu, že každý berka ve městě měl jeho obrázek, bylo nejlepší nic neriskovat. Přál si, aby mu skutečnost, že je taveren, pro jednou pomohla, ale nejlépe bylo se na to nespoléhat. Nevěděl o ničem, čemu by být ta’veren prospělo.
Šátek měl stažený dolů a kabát, jehož vysoký límec mu sahal téměř až po bradu, nechával zapnutý. Byl si celkem jistý, že už jednou umřel, a nedychtil zkusit to znovu.
Kolem prošla hezká obsluha, štíhlé děvče se širokými boky a rozpuštěnými dlouhými vlasy. Uhnul stranou, aby jeho prázdný korbel vypadal na pultu osaměle a nápadně, a ona ho s úsměvem přišla naplnit. Zazubil se na ni a hodil jí měďák. Byl ženatý muž a nemohl si dovolit ji okouzlovat, ale mohl mít oči otevřené kvůli kamarádům. Tomovi by se mohla líbit. Děvče by ho alespoň mohlo zbavit sklíčenosti. Mat si chvíli prohlížel dívčinu tvář, aby si byl jistý, že ji příště pozná.
Upíjel pivo a jednou rukou se dotýkal dopisu v kapse. Nedomýšlel se, co v něm stojí. Když to udělá, bude už jen krůček od toho, aby ho roztrhl a otevřel. Byl trochu jako myš, která zírá na past s plesnivým sýrem. On ten sýr nechtěl. Pokud šlo o něj, mohl klidně shnít.
Dopis mu nejspíš nařídí udělat něco nebezpečného. A trapného. Aes Sedai s oblibou dělaly z mužů pitomce. Světlo, doufal, že mu nenechala pokyny, aby pomohl někomu, kdo má potiže. Kdyby šlo o něco takového, určitě by se o to postarala sama.
Vzdychl a znovu se napil piva. Ochlasta v rohu se konečně vyvrátil. Šestnáct korbelů. To nebylo špatné. Mat odložil pití, nechal na pultu pár mincí na zaplacení a pak se kývnutím rozloučil s Melli. Od chlapíka s dlouhými prsty v rohu si vybral peníze ze sázky, která se týkala pijáka. Mat vsadil na sedmnáct korbelů, což bylo dost blízko, aby něco vyhrál. Pak si ze stojanu u dveří vzal svou vycházkovou hůl a vyrazil pryč.
Vyhazovač jménem Berg ho sledoval. Berg byl tak ošklivý, že by polekal i vlastní matku. Hromotluk neměl Mata rád a podle toho, jak se díval na Melli, bylo důvodem nejspíš to, že si myslel, že se Mat pokouší dělat oči na jeho děvče. Bylo jedno, že Mat vysvětlil, že je ženatý a že už takové věci nedělá. Někteří muži prostě budou žárlit bez ohledu na to, co jim bylo řečeno.
V ulicích Caemlynu bylo dokonce i takto pozdě rušno. Dlažební kameny byly vlhké od nedávného deště, přestože mraky odpluly a – což bylo pozoruhodné – za sebou zanechaly čistou oblohu. Mat mířil ulicemi na sever do další hospody, kterou znal a kde se hrálo o stříbro a zlato. Neměl dnes v noci žádný konkrétní záměr, chtěl jen poslouchat, co se povídá, a vcítit se do Caemlynu. Od chvíle, kdy tady byl naposledy, se hodně změnilo.
Nedokázal si pomoct, aby se při chůzi neohlížel přes rameno. Ty krvavé obrázky ho znervózňovaly. Spousta lidí na ulici vypadala podezřele. Kolem prošlo několik Muranďanů; vypadali tak opile, že by mohl zapálit jejich dech. Mat se od nich držel dál. Po tom, co se mu stalo v Zadním Úhoru, došel k závěru, že nikdy nemůže být příliš opatrný. Světlo, slyšel historky o tom, jak na lidi zaútočily dlažební kostky. Když už člověk nemohl věřit ani kamenům, po kterých šlape, čemu mohl?
Konečně došel k hospodě, kterou hledal, veselému místu jménem Dech mrtvého. Před ním stáli dva rabiáti s kyji, kterými si poklepávali o ohromné dlaně. V této době si hospody najímaly spoustu vyhazovačů navíc. Mat si bude muset dávat pozor a nevyhrávat příliš mnoho. Hostinští neměli rádi, když někdo příliš vyhrával, protože to mohlo vyvolat rvačku. Leda by ten někdo svoje výhry utratil za jídlo a pití. Pak si mohl vyhrávat, jak chtěl, děkujeme pěkně.
Uvnitř téhle krčmy byla větší tma než u Děvčete se sedmi pruhy. Zdejší zákazníci se krčili nad pitím nebo hazardem a jídlo se moc nepodávalo. Jenom silné pití. Hřebíkům v dřevěném pultu vyčnívaly hlavičky asi na výšku nehtu ven a bodaly vás do rukou. Mat předpokládal, že se snaží vylézt a utéct.
Krčmář jménem Bernherd byl Tairen s mastnými vlasy a tak malou pusou, že to vypadalo, jako by si omylem spolkl rty. Páchl ředkvičkami a Mat ho nikdy neviděl se usmívat, dokonce ani když dostal spropitné. Většina krčmářů by se za dýško usmála i na Temného.
Mat strašně nerad hrál a pil někde, kde jste museli neustále mít ruku na měšci. Ale měl v úmyslu dnes večer vyhrát skutečné peníze a tady se hrálo v kostky a cinkaly mince, takže se cítil tak trochu doma. Krajky na jeho kabátě přitahovaly pohledy Proč si je vůbec navykl nosit? Nejlepší bude, když po návratu do tábora požádá Lopina, ať mu je z manžet odpárá. Tedy, možná ne všechny. Snad částečně.
Vzadu našel Mat tři muže a ženu ve spodkách, jak hrají. Žena měla krátké zlaté vlasy a hezké oči; Mat si toho všímal čistě kvůli Tomovi. A stejně měla bujné poprsí a Mat v poslední době dával přednost ženám, které měly menší hrudník.