Během pár minut se Mat zapojil do hry, což ho do určité míry uklidnilo. Měšec však položil před sebe na zem, aby na něj neustále viděl. Netrvalo dlouho a hromádka mincí vedle něj, tvořená převážně stříbrem, začala narůstat.
„Slyšeli jste, co se stalo U Kovářovy louky?“ zeptal se jeden z mužů svých společníků, když Mat hodil. „Bylo to příšerné.“ Mluvčí byl vysoký chlapík se zmačkanou tváří, která vypadala, jako by mu ji několikrát přivřeli do dveří. Říkal si Honec. Mat došel k názoru, že je to proto, že jakmile ženy zahlédnou jeho tvář, začnou před ním utíkat a on je musí honit.
„Co?“ zeptala se zlatovlasá Clare. Mat se na ni usmál. Proti ženám příliš často nehrál, neboť většina tvrdila, že hraní v kostky je neslušné. Bez ohledu na to, že si nikdy nestěžovaly, když jim muž za to, co vyhrál, koupil něco hezkého. Každopádně hrát s ženami nebylo fér, protože jim jeho jediný úsměv dokázal rozbušit srdce a roztřásla se jim kolena. Ale Mat už se na děvčata takhle neusmíval. Kromě toho ona stejně na jeho úsměvy nereagovala.
„Jowdry,“ řekl Honec, zatímco Mat štěrkal kostkami „Dneska ráno ho našli mrtvýho. Měl rozervanej krk. Tělo bylo úplně bez krve, jako děravý vinný měch.“
Mata to tak polekalo, že hodil kostky, ale nedíval se, jak se kutálejí. „Cože?“ zeptal se naléhavě. „Cos to říkal?“
„Klídek,“ řekl Honec a pohlédl na něj. „Je to jenom jeden náš známej. „Dlužil mi dvě koruny.“
„Úplně bez krve,“ řekl Mat. „Víš to jistě? Viděls tělo?“
„Cože?“ zašklebil se Honec. „Zatracenej popel, chlape! Co to s tebou je?“
„Já…“
„Honče,“ řekla Clare. „Podívej se na to.“
Hubený muž sklopil pohled, stejně jako Mat. Kostky, které hodil – všechny tři – se zastavily a balancovaly na rozích. Světlo! Už házel mince tak, že přistávaly na hraně, ale nic takového nikdy nedokázal.
Zničeho nic mu v hlavě začaly rachotit kostky. Málem vyskočil až ke stropu. Krev a zatracenej popel! Ty kostky v hlavě nikdy nevěštily nic dobrého. Zastavily se teprve tehdy, kdy se něco změnilo, něco, co obvykle pro chudáka Matrima Cauthona znamenalo špatné zprávy.
„/VzWy jsem…“ řekl Honec.
„Řekněme, že jsem prohrál,“ řekl Mat, hodil na zem pár mincí a shrábl zbytek peněz.
„Co víš o Jowdrym?“ naléhala Clare. Sahala k pasu. Podle toho, jak se na něj dívala, by Mat vsadil zlato proti měďákům, že tam má nůž.
„Nic,“ řekl Mat. Nic a zároveň příliš. „Omluvte mě.“
Rychle prošel krčmou. Cestou si všiml, že jeden z hromotluckých vyhazovačů od dveří mluví s Bemherdem a ukazuje na kus papíru, co drží v ruce. Mat neviděl, co na něm je, ale odvažoval se hádat – jeho tvář.
Zaklel a vyklouzl na ulici. Zabočil do první uličky, na kterou narazil, a rozběhl se.
Pronásledují ho Zaprodanci, jeho obrázek má v kapse každý herka ve městě a je tu mrtvola zbavená vší krve. To mohlo znamenat jediné. Gholam je v Caemlynu. Zdálo se nemožné, že by se sem mohl dostat tak rychle. Jistě, Mat viděl, jak se protáhl dírou širokou ani ne dvě dlaně. Ta věc, zdá se, neměla správný smysl pro to, co je možné a co nemožné.
Krev a zatracenej popel, pomyslel si a sklonil hlavu. Musel vyzvednout Torna a vrátit se do tábora Bandy za hranicemi města. Spěchal ulicí kluzkou po dešti. Na dlažebních kamenech se odrážely hořící olejové lucerny. Elain nechávala Královninu kolonádu v noci dobře osvětlenou.
Poslal jí zprávu, ale nedostalo se mu odpovědi. To měla být vděčnost? Podle něj už jí dvakrát zachránil život. Už jednou by ji to mělo dohnat k slzám a polibkům, ale nedostal ani pusu na tvář. Ne že by nějakou chtěl; ne od někoho z královské rodiny. Těm je lepší se vyhnout.
Jsi ženatý se zatracenou seančanskou vznešenou paní, pomyslel si. Dcerou samotné císařovny. Teď už se vládnoucím rodinám nevyhne! On ne. Alespoň je Tuon hezká. A umí dobře hrát dámu. A pálí jí to, dá se s ní příjemně popovídat, i když tě většinou strašně rozčiluje a…
Ne. Teď není čas myslet na Tuon.
Každopádně od Elain se odpovědi nedočkal. Bude muset být rozhodnější. Teď už nešlo jen o Aludru a její draky. Ve městě byl zatracený gholam.
S rukama vraženýma v kapsách kabátu vyšel na širokou rušnou ulici. Ve spěchu si zapomněl procházkovou hůl v Dechu mrtvého. Bručel si pod vousy; zatímco čekal, až uběhne třicetidenní lhůta, kterou Verin požadovala, měl ve dne odpočívat, po nocích hrát v kostky v příjemných hostincích a ráno si přispat. A teď tohle.
S tim gholamem měl nevyrovnané účty. Nevinní, které ten tvor povraždil, zatímco se Mat schovával v Ebú Daru, byli už sami o sobě dost zlí, a Mat nezapomněl ani na Naleseana a pět Rudých paží. I oni byli zavražděni. Zatracenej popel, ten gholam se už teď měl z čeho zodpovídat. A navíc zabil Tylin.
Mat vytáhl ruku z kapsy a dotkl se medailonu s liščí hlavou, který mu – jako vždy – spočíval na hrudi. Z utíkáni před tou zrůdou už byl unavený. V hlavě se mu začal utvářet plán, doprovázený rachocením kostek. Pokoušel se zahnat představu královny, ležící v poutech, která jí nasadil samotný Mat, a s utrženou hlavou. Muselo tam být tolik krve. Gholam se čerstvou krví živil.
Mat se zachvěl, a když se přiblížil k městské bráně, vrazil ruku zpátky do kapsy. Navzdory tmě rozeznával známky bitvy, která se zde odehrála. Hrot šípu, zaražený do dveří domu po jeho levici, tmavá skvrna na dřevě pod oknem strážnice. Tady někdo zemřel, snad když střílel z kuše, zhroutil se přes okenní římsu a vykrvácel na dřevo.
Obléhání už skončilo a na trůnu seděla nová královna – pravá královna. Projednou došlo k bitvě a on ji zmeškal. Ta myšlenka mu trochu spravila náladu. O Lví trůn byla svedena celá válka a žádný ze šípů, čepelí nebo kopí nemířil na srdce Matrima Cauthona.
Obrátil se doprava, podél vnitřní strany městských hradeb. Tady byla spousta hospod. Poblíž městských bran vždycky stály hospody. Ne ty nejhezčí, ale téměř vždycky ty nejvýnosnější.
Z oken a dveří se rozlévalo světlo a místy barvilo cestu do zlata. V uličkách se mačkala spousta tmavých postav, až na místa, kde si hospody najaly vyhazovače, aby chudé zahnali. Caemlyn byl přetížený. Záplava uprchlíků, nedávné boje a ty… jiné záležitosti. Jen se to tu hemžilo historkami o chodících mrtvých, kazícím se jídle a nabílených stěnách, které se náhle zašpinily.
Hospoda, ve které se Tom rozhodl vystupovat, měla příkrou střechu a cihlové průčelí s vývěsním štítem, na němž byla namalovaná dvě jablka, jedno z nich okousané až na ohryzek. Proto mělo jasně bílou barvu, zatímco druhé bylo jasně červené – barvy andorské vlajky. Hostinec U Dvou jablek patřil v okolí k těm lepším.
Mat už venku slyšel hudbu. Vešel dovnitř a spatřil Torna, jak ve svém záplatovaném kejklířském plášti sedí na malém pódiu na opačném konci místnosti a hraje na flétnu. Při hraní měl zavřené oči a dlouhý bílý knír mu splýval po obou stranách nástroje. Byla to oblíbená melodie Svatba Cinny Wadeové. Mat ji znal jako Vždycky si vyber správnýho koně a stále si nezvykl na to, jak pomalu ji Tom hraje.