Na podlaze před Torném byla rozházená malá hromádka mincí. V hospodě mu dovolili hrát za peníze. Mat zůstal stát poblíž dveří, opřel se a poslouchal. Nikdo v místnosti nemluvil, přestože byla tak přeplněná, že by Mat jen z mužů uvnitř mohl postavit půl kumpanie. Všichni upírali oči na Torna.
Mat už procestoval celý svět, většinou po svých. V tuctu různých měst málem přišel o život a zůstával ve všemožných hospodách. Slyšel kejklíře, potulné umělce i bardy. Vedle Torna všichni vypadali jako děti, které klacky tlučou do hrnců.
Flétna byla prostý nástroj. Spousta urozenců by raději poslouchala harfu; jeden muž v Ebú Daru Matoví řekl, že harfa je víc „povznášející“. Mat měl za to, že kdyby slyšel Torna hrát, spadla by mu brada a valil by oči. Když kejklíř hrál, znělo to, jako by flétna byla částí jeho duše. Jemné trylky, mollové stupnice a odvážné dlouhé koruny. Jak truchlivá melodie. Pro koho Tom truchlil?
Dav jej sledoval. Caemlyn byl jedním z největších měst světa, přesto se jeho různorodost zdála být neuvěřitelná. Nerudní Illiánci seděli vedle uhlazených Domanců, prohnaných Tairenů i hrstky Hraničářů. Caemlyn byl považován za jedno z mála míst, kde je člověk v bezpečí před Seančany i před Drakem. Taky tu byla trocha jídla.
Tom dohrál, a aniž otevřel oči, začal hrát další melodii. Mat si povzdechl, neboť se mu opravdu příčilo Tomovo vystoupení přerušovat. Naneštěstí nastal čas vrátit se do tábora. Museli si promluvit o gholamovi a Mat musel přijít na to, jak se dostat k Elain. Možná, že si s ní Tom zajde promluvit místo něj.
Mat kývl na hostinskou, majestátní’ tmavovlasou ženu jménem Bromas. Ona mu kývnutí op’atila a na jejích kruhových náušnicích se odrazilo světlo. Byla o něco starši, než obvykle vyhovovalo jeho vkusu – ale na druhou stranu, Tylin byla stejně stará. Bude si ji pamatovat. Samozřejmě kvůli některému ze svých mužů. Snad Vaninovi.
Mat došel ke stupínku a začal sbírat mince. Nechá Torna dohrát a pak…
Mátová ruka s sebou trhla. Náhle měl ruku za manžetu přišpendlenou k podlaze a z látky trčel nůž. Tenký kus kovu se chvěl. Mat vzhlédl a uviděl Torna, jak stále hraje, ačkoli než vrhl nůž, pootevřel kejkliř jedno oko.
Tom znovu zvedl ruku a s úsměvem na svraštělých rtech pokračoval v hraní. Mat zabručel a trhnutím rukáv uvolnil a čekal, až Tom dokončí píseň, která nebyla tak smutná jako ta předchozí. Když vyčouhlý kejklíř sklonil flétnu, místnost rozbouřil potlesk.
Mat se na kejklíře zamračil. „Ať shoříš, Tome. Tohle je jeden z mých oblíbených kabátů!“
„Buď rád, že jsem nemířil na ruku,“ poznamenal Tom, otřel flétnu a uklonil se jásajícím a tleskajícím hostům. Volali na něj, ať pokračuje, ale lítostivě zavrtěl hlavou a uložil flétnu do pouzdra.
„Skoro si přeju, abys mířil,“ řekl Mat, zvedl ruku a prostrčil prst dírami v manžetě. „Na černé by nebyla krev tak moc vidět, ale stehy uvidí každý. Jenom proto, že máš na sobě víc záplat než původního pláště, neznamená to, že tě chci napodobovat.“
„A ty si stěžuješ, že nejsi urozený pán,“ řekl Tom, který se předklonil, aby posbíral výdělek.
„Nestěžuju!“ namítl Mat. „A ať shoříš, je jedno, co vykládáTuon. Nejsem žádnej zatracenej urozenec.“
„Už jsi někdy slyšel o sedlákovi, co si stěžuje, že stehy půjdou vidět?“
„Nemusíš být urozenej pán, aby ses chtěl oblíkat rozumně,“ zabručel Mat.
Tom se zasmál, plácl ho po zádech a seskočil. „Mrzí mě to, Mate. Byl to instinkt, neuvědomil jsem si, že jsi to ty, dokud jsem neviděl tvář, co k tý ruce patří. A to už mi nůž vylítl z prstů.“
Mat si povzdechl. „Tome,“ řekl zachmuřeně, „ve městě je starý kamarád. Ten, co za sebou nechává mrtvoly s vyrvanými hrdly.“
Tom znepokojeně přikývl. „O přestávce jsem o tom slyšel od gardistů. A my tady ve městě zůstaneme trčet, leda by ses rozhodl…“
„Já ten dopis neotevřu,“ řekl Mat. „Verin tam klidně mohla nechat příkaz, abych se plazil po čtyřech až do Falme, a já bych to zatraceně musel udělat! Vím, že se ti to zdržení ani trochu nelíbí, ale dopis by mohl způsobit mnohem delší zdržení.“
Tom zdráhavé přikývl.
„Vraťme se do tábora,“ řekl Mat.
Tábor Bandy ležel ligu od Caemlynu. Tom s Matem do Caemlynu nepřijeli – pěší nebudili tolik podezření a Mat by koně do města nevzal, dokud nenajde stáj, které by se dalo věřit. Cena za dobré koně začínala být šílená. Doufal, že to skončí, až odjede ze seančanského území, ale Elainina armáda vykupovala všechny dobré koně, které dokázala najít, a k tomu i většinu těch ne až tak dobrých. Kromě toho slyšel, že koně se v dnešní době prostě nějak ztrácejí. Maso bylo maso, a dokonce i v Caemlynu lidé bezmála hladověli. Matoví z toho naskakovala husí kůže, ale bylo to tak.
Cestou zpátky s Torném mluvili o gholamovi a nenapadlo je o moc víc, než že všechny varují a Mat začne spát každou noc v jiném stanu.
Když vyšli na vrcholek kopce, Mat se ohlédl. Caemlyn plál světlem pochodní a luceren. Osvětlení se nad městem vznášelo jako mlha a záře osvětlovala úžasně vížky a věže. Staré vzpomínky v něm si na město pamatovaly – pamatovaly si, jak na něj útočil dřív, než se vůbec z Andoru stal stát. Dobýt Caemlyn nebylo nikdy snadné. Nezáviděl rodům, které se ho pokoušely Elain sebrat.
Tom se zastavil vedle něj. „Vypadá to jako věčnost, co jsme odtud odcházeli naposledy, že ano, Mate?“
„Ať shořím, ale ano,“ řekl Mat. „Co nás přimělo honit se za těma hloupýma holkama? Příště se můžou zachránit samy.“
Tom na něj upřel pronikavý pohled. „Nechystáme se udělat totéž? Jít do věže Gendžei?“
„To je jiný. Nemůžeme ji nechat s nima. Ti hadi a lišky…“
„Já si nestěžuju, Mate,“ řekl Tom. „Jenom se tak zamýšlím.“
Poslední dobou se zdálo, že se Tom zamýšlí často. Chodil sem a tam, hladil ohmataný dopis od Moirain. Byl to jenom dopis. „No tak,“ řekl Mat a vydal se zpátky po cestě. „Mluvils o tom, jak se dostat dovnitř a setkat se s královnou?“
Tom se k němu na potemnělé cestě připojil. „Nedivím se, že ti neodpověděla, Mate. Nejspíš má plné ruce práce. Povídá se, že trolloci ve velkém počtu vpadli do Hraničních států, a Andor je pořád nalomený po válce o nástupnictví. Elain..
„Máš nějaké dobré zprávy, Tome?“ zeptal se Mat. „Jestli jo, nějakou mi řekni, rád bych ji slyšel.“
„Kéž by Královnino požehnání bylo pořád otevřené. Gill měl vždycky informace, o které se mohl podělit.“
„Dobré zprávy,“ pobídl ho Mat znovu.
„Jasně. No, věž Gendžei je přesně tam, kde říkal Domon. Mám slovo dalších tří lodních kapitánů. Leží za otevřenou plání několik set mil na sever od Bílého Mostu.“
Mat přikývl a podrbal se na bradě. Měl pocit, jako by si na něco o věži vzpomínal. Stříbřitá stavba, nepřirozená, v dálce. Cesta na člunu, od jehož boků se šplouchavě odráží voda. Silný illiánský přízvuk Bayleho Domona…
Pro Mata to byly jen mlhavé obrazy; jeho vzpomínky na tu dobu byly děravější než alibi Joriho Congara. Bayle Domon jim dokázal říct, kde věž najdou, ale Mat si to chtěl nechat potvrdit. Z toho, jak se Domon Leilwin ukláněl a službičkoval jí, měl Mat husí kůži. Třebaže je Mat oba zachránil, ani jeden z nich mu nedával najevo přílišnou náklonnost. Ne že by od Leilwin nějakou náklonnost chtěl. Líbat ji by bylo asi stejně zábavné jako líbat dub.
„Myslíš, že Domonův popis bude stačit, aby nám tam někdo otevřel jeden z těch průchodů?“ zeptal se Mat.
„Nevím,“ řekl Tom. „Ale myslím, že to je až druhořadý problém. Kde najdeme někoho, kdo nám otevře průchod? Verin zmizela.“
„Na něco přijdu.“
„Pokud ne, bude nám trvat týdny, než tam dojedeme,“ řekl Tom. „Nelíbí se mi…“
„Seženu nám průchod,“ prohlásil Mat rozhodně. „Možná se Verin vrátí a tý zatracený přísahy mě zbaví.“
„Nejlepší bude, když se od nás bude držet dál,“ řekl Tom. „Nevěřím jí. Něco s ní není v pořádku.“
„Je to Aes Sedai,“ řekl Mat. „Na těch všech není cosi v pořádku – jako když na kostkách není správný součet – ale na to, že je Aes Sedai, mám Verin docela rád. A víš, že umím dobře posoudit charakter.“
Tom zvedl obočí a Mat se na něj zaškaredil.