„Myslíš, že Domonův popis bude stačit, aby nám tam někdo otevřel jeden z těch průchodů?“ zeptal se Mat.
„Nevím,“ řekl Tom. „Ale myslím, že to je až druhořadý problém. Kde najdeme někoho, kdo nám otevře průchod? Verin zmizela.“
„Na něco přijdu.“
„Pokud ne, bude nám trvat týdny, než tam dojedeme,“ řekl Tom. „Nelíbí se mi…“
„Seženu nám průchod,“ prohlásil Mat rozhodně. „Možná se Verin vrátí a tý zatracený přísahy mě zbaví.“
„Nejlepší bude, když se od nás bude držet dál,“ řekl Tom. „Nevěřím jí. Něco s ní není v pořádku.“
„Je to Aes Sedai,“ řekl Mat. „Na těch všech není cosi v pořádku – jako když na kostkách není správný součet – ale na to, že je Aes Sedai, mám Verin docela rád. A víš, že umím dobře posoudit charakter.“
Tom zvedl obočí a Mat se na něj zaškaredil.
„Tak či onak,“ řekl Tom, „bychom s tebou nejspíš měli do města začít posílat stráže.“
„Ty mi proti gholamovi nepomůžou.“
„To ne, ale co ti hrdlořezové, co se na tebe vrhli před třemi dny, když ses vracel do tábora?“
Mat se zachvěl. „To alespoň byli slušní, poctiví zloději. Šlo jim jenom o můj měšec, což je jasný a přirozený. Žádný z nich neměl v kapse můj obrázek. A není to, jako kdyby je moc Temného proměnila a oni při západu slunce zešíleli, nebo tak něco.“
„I tak,“ řekl Tom.
Mat se s ním nedohadoval. Ať shoří, nejspíš by s sebou skutečně měl brát vojáky. Alespoň pár Rudých paží.
Tábor ležel přímo před nimi. Jeden z Elaininých úředníků, muž jménem Norry, dal Bandě povolení utábořit se blízko Caemlynu. Museli souhlasit s tím, že v jednom dni nepustí do města víc než stovku mužů, a tábořit alespoň ligu od hradeb mimo jakoukoli vesnici a něčí pozemky.
Rozhovor s úředníkem znamenal, že Elain ví, že tady Mat je. Musela to vědět. Ale neposlala mu žádné pozdravy, nijak nedala najevo, že jí Mat zachránil kůži.
V zatáčce cesty osvětlila Tomova lucerna hlouček Rudých paží, posedávajících na krajnici. Gufrin, seržant oddílu, vstal a zasalutoval. Byl to statný, širokoplecí muž. Nebyl nijak oslnivě chytrý, ale měl bystré oči.
„Urozený pane Mate!“ řekl.
„Je něco nového, Gufřine?“ zeptal se Mat.
Seržant svraštil čelo. „No,“ řekl, „myslím, že něco bys možná chtěl vědět.“ Světlo! Ten muž mluvil pomaleji než opilý Seančan. „Dneska se do tábora vrátily Aes Sedai. Když jsi byl pryč, můj pane.“
„Všechny tři?“ zeptal se Mat.
„Ano, můj pane.“
Mat vzdychl. Pokud vůbec existovala nějaká naděje, že by tenhle den nemusel být úplně mizerný, tak tímhle skončila. Doufal, že ještě pár dnů zůstanou ve městě.
Společně s Tomem se vydali dál, sešli z cesty a pustili se po cestičce polem zarostlým černými kopřivami a ostřicí. Plevel jim při chůzi praskal pod nohama a Tomova lucerna osvětlovala hnědá stébla. Na jednu stranu bylo příjemné být zpátky v Andoru; s těmi kalinami a tupelami to bylo téměř jako doma. Ale vrátit se a najít ho, když vypadá jako mrtvý, bylo skličující.
Co dělat s Elain? Se ženami byly potíže. Aes Sedai byly ještě horší. Královny z celé té chásky nejhorší. A ona byla všechno v jednom, proklatě. Jak ji přesvědčí, aby mu poskytla svoje slévárny? Částečně přijal Verininu nabídku proto, že se domníval, že se dostane do Andoru rychleji, a tudíž začne pracovat na Aludřiných dracích!
Před ním Banda tábořila na malém seskupení pahorků, obklopujících ten největší uprostřed. Matový oddíly se setkaly s Esteanovými a ostatními, které do Andoru vyrazily napřed, a Banda byla zase celá. Hořely ohně; v těchto časech nebyl problém sehnat suché dřevo. Ve vzduchu se vznášel kouř a Mat slyšel, jak si spolu muži vykládají a volají na sebe. Pokud se nedokázal uvolnit on, alespoň jeho muži ano. Možná tohle bude poslední příležitost, kterou před Poslední bitvou dostanou.
Trolloci v Hraničních státech, napadlo Mata. Ty draky potřebujeme. Brzo.
Mat opětoval pozdrav několika stráží a odpojil se od Torna s úmyslem najít si postel a pro dnešek problémy zaspat. Když to udělal, napadlo jej několik změn, které by mohl v ležení zavést. Vzhledem k tomu, jak byly pahorky rozmístěné, by se lehká jízda mohla prohnat úžlabinou mezi nimi. Takovou taktiku by zkusil jen pořádný drzoun, ale on právě tohle udělal ve staré Koremandě v bitvě o Marisinské údolí. Tedy, ne Mat osobně, ale kdosi v těch starých vzpomínkách.
Stále víc a víc bral ty vzpomínky za své. Neprosil se o ně – bez ohledu na to, co ty zatracené lišky tvrdily – ale zaplatil za ně jizvou na krku. Nejednou byly k užitku.
Nakonec došel ke svému stanu, kde měl v úmyslu vzít si čisté spodky, a pak si na noc najít jiný stan, když uslyšel, jak na něj volá ženský hlas: „Matrime Cauthone!“
Zatracenejpopel. Skoro se mu to povedlo. Zdráhavé se otočil.
Teslyn Baradon nebyla hezká; s těmi kostnatými prsty, úzkými rameny a vyzáblou tváří by z ní mohl být ucházející kajeput. Na sobě měla červené šaty a v průběhu uplynulých týdnů se z jejích očí vytratila většina plaché nervozity, která v nich zůstávala z časů, kdy byla damane. Uměla upírat tak nasupený pohled, že by v zíracím souboji porazila i kůl.
„Matrime Cauthone,“ řekla a přistoupila k němu. „Opravdu s tebou potřebuju mluvit.“
„No, vypadá to, že už mluvíš,“ řekl Mat a spustil ruku ze stanové chlopně. Zdravému rozumu navzdory měl Teslyn trochu rád, ale nehodlal ji pozvat dovnitř. Stejně jako by do svého kurníku nepozval lišku, bez ohledu na to, jak moc rád by onu lišku měl.
„To mluvím,“ odvětila. „Slyšel jsi novinky o Bílé věži?“
„Novinky?“ zeptal se Mat. „Ne, žádný jsem neslyšel. Ale drby… těch mám plnou hlavu. Někteří tvrdí, že se Bílá věž zase sjednotila, o čemž nejspíš mluvíš ty. Ale stejně často slýchám, že se pořád bojuje. A taky slýchám, že amyrlin vybojovala Poslední bitvu místo Randa, že se Aes Sedai rozhodly porodit si vlastní armádu vojáků a že na Bílou věž zaútočily lítající příšery. To poslední jsou nejspíš jenom povídačky o rakenech, kteří přilétli z jihu. Ale myslím, že na tom, že Aes Sedai vychovávají armádu děcek, něco bude.“
Teslyn po něm vrhla bezvýrazný pohled. Neodvrátil oči. Matův otec vždycky tvrdil, že je paličatější než zatracený pařez.
Teslyn si kupodivu povzdychla a nasadila o něco mírnější výraz. „Samozřejmě jsi oprávněně skeptický. Ale nemůžeme ty novinky ignorovat. Dokonce i Edesina, která bláhové stála na straně vzbouřenkyň, se chce vrátit. Máme v úmyslu ráno vyrazit. Protože máš ve zvyku dlouho spát, chtěla jsem za tebou přijít dnes večer, abych ti poděkovala.“
„Abys mi co?“
„Poděkovala, pane Cauthone,“ řekla Teslyn suše. „Tenhle výlet nebyl lehký pro nikoho z nás. Občas vládlo určité… napětí. Netvrdím, že souhlasím se všemi rozhodnutími, která jsi udělal. Ale to nemění nic na tom, že bez tebe bych stále byla v rukou Seančanů.“ Zachvěla se. „Ve chvílích, kdy si víc věřím, předstírám, že bych jim odporovala a nakonec sama utekla. Je důležité si sám před sebou zachovat určitou iluzi, nemyslíš?“
Mat se podrbal na bradě. „Možná, Teslyn. Vážně.“
Překvapilo ho, když k němu natáhla ruku. „Pamatuj si, že pokud někdy dorazíš do Bílé věže, budeš tam mít ženy, které jsou tvými dlužnicemi, Matrime Cauthone. Já nezapomínám.“