Uchopil její ruku. Na pohmat byla stejně kostnatá, jako vypadala, ale teplejší, než čekal. Některým Aes Sedai koloval v žilách led, to bylo jisté. Jiné ale nebyly tak špatné.
Kývla na něj. Uctivé kývnutí. Téměř úklona. Mat pustil její ruku s tak nejistým pocitem, jako by mu někdo podrazil nohy. Obrátila se, aby se vydala zpátky ke svému stanu.
„Budete potřebovat koně,“ řekl. „Když s odjezdem počkáte, až ráno vstanu, nějaké vám dám. A zásoby. Nebylo by k ničemu, kdybyste padly hlady dřív, než dorazíte do Tar Valonu, a podle toho, co jsme v poslední době viděli, nebudou mít ve vesnicích, kolem kterých pojedete, nic navíc.“
„Jolinejsi řekl…“
„Přepočítal jsem svý koně,“ řekl Mat. Ty zatracené kostky mu v hlavě pořád rachotily. „Znovu jsem spočítal koně Bandy. Ukázalo se, že máme nějaký navíc. Můžete šije vzít.“
„Dnes večer jsem za tebou nepřišla proto, abych tě zmanipulovala, abys mi dal koně,“ řekla Teslyn. „Myslím to upřímně.“
„To jsem si domyslel,“ řekl Mat, obrátil se a chystal zvednout stanovou chlopeň. „Proto jsem ti to nabídl.“ Vešel do stanu.
Tam ztuhl. Ten pach…
Krev.
KAPITOLA 9
Krev ve vzduchu
Mat se okamžitě přikrčil. Jeho instinkt mu zachránil život, neboť mu cosi prolétlo nad hlavou.
Překulil se stranou, a jak se dotkl hlavou země, narazil do čehosi mokrého. „Vražda!“ zařval. „Vražda v táboře! Zatracená vražda!“
Něco se pohybovalo směrem k němu. Ve stanu vládla naprostá tma, ale slyšel to. Mat klopýtl, ale opět při něm stálo štěstí a něco zasvištělo kousek od něj.
Mat dopadl na zem, převalil se a vymrštil ruku na bok. Nechal tam…
Tady je! Zvedl se vedle svého lůžka a rukou sevřel dlouhou dřevěnou rukojeť. Vyskočil zpátky na nohy, zvedl ašandarei, pak se obrátil a sekl – ne po postavě, která se pohybovala stanem směrem k němu, ale do stěny.
Látka se snadno roztrhla a Mat s oštěpem s dlouhou čepelí vyskočil ven. Druhou rukou se natáhl po koženém řemínku kolem krku, až si v tom chvatu poškrábal kůži. Vytáhl medailon s liščí hlavou a zabočil do houští vedle stanu.
Z nedaleké lucerny na křižovatce táborových cestiček se linulo slabé světlo. V něm Mat rozeznal postavu, která vyklouzla z trhliny ve stanu. Postavu, které se obával. Gholam vypadal jako člověk, štíhlý, s pískovými vlasy a nevýraznými rysy. To jediné, co bylo na té věci nápadné, byla jizva najejí tváři.
Gholam měl vypadat neškodně a tuctově. Většina lidí, kteří by ho zahlédli v davu, by si ho nevšimla. Až do chvíle, kdy by jim vyrval hrdlo.
Mat couvl. Jeho stan stál nedaleko úbočí a on ustupoval směrem k němu. Zvedl medailon s liščí hlavou a koženým řemínkem ho pevně přivázal na bok čepele svého ašandarei. Nebylo to dokonalé, ale vyzkoušel si to. Medailon byl jediná věc, o níž věděl, že gholamovi dokáže ublížit. Pracoval rychle a při tom stále křičel o pomoc. Vojáci nebudou proti téhle věci k ničemu, ale gholam se předtím zmínil, že dostal rozkaz příliš na sebe nepoutat pozornost. Takže by ho pozornost mohla zahnat.
Gholam zaváhal a zalétl pohledem k ležení. Pak se obrátil zpátky k Matoví a postoupil kupředu. Pohyboval se plynule, jako když se hedvábí vlní ve větru. „Měl bys být pyšný,“ zašeptal. „Ten, kdo mě teď ovládá, tě chce víc než kohokoli jiného. Ostatních si nemám všímat, dokud neokusím tvoji krev.“
V levé ruce držel tvor dlouhou dýku. Z pravé mu kapala krev. Mata zamrazilo. Koho zabil? Koho dalšího zamordoval místo Matrima Cauthona? Myslí mu opět prolétl obrázek Tylin. Její mrtvolu neviděl; ten výjev zůstával na jeho fantazii. Mat měl naneštěstí hodně dobrou představivost.
Obraz v hlavě a krev, kterou cítil ve vzduchu, ho přiměly udělat tu největší pitomost. Zaútočil.
Se zaječením se Mat ve tmě vrhl vpřed a máchl ašandarei. Ten tvor byl ale rychlý. Bylo to, jako by jeho zbrani odplul z cesty.
Obešel ho jako kroužící vlk a jeho kroky bylo na uschlé trávě stěží slyšet. Udeřil jako blesk a Mata zachránilo jen bezděčné uskočení dozadu. Škrábal se křovím a mával ašandarei. Zdálo se, že tvor si na medailon dává pozor. Světlo, bez něj by už na zemi ležela Mátová krvácející mrtvola!
Tvor se na něj znovu vrhl jako tekutá temnota. Mat se divoce rozmáchl & gholama zasáhl spíš díky štěstí než čemukoli jinému. Když se dotkl netvorovy ruky, medailon zasyčel. Do vzduchu se vznesl pach spáleného masa a gholam ustoupil.
„Ať shoříš, nemusels ji zabíjet,“ zaječel na něj Mat. „Mohls ji nechat být. Nechtěls ji; chtěls mě!“
Věc se prostě jen zazubila ohavně černou pusou s křivými zuby. „Pták musí létat. Člověk musí dýchat. Já musím zabíjet.“ Gholam se začal krást vpřed a Mat poznal, že je v průšvihu. Poplašný křik se nyní ozýval velice hlasitě. Trvalo to jen pár okamžiků, ale ještě chviličku a dorazí pomoc. Už jen chviličku…
„Řekli mi, že mám zabít všechny,“ promluvil gholam tiše. „Abych tě vylákal. Toho muže s knírem, toho starého, co minule zasáhl, tu malou ženu s tmavou kůží, co ji máš rád. Všechny, pokud tě teď nedostanu.“
Světlo toho gholama spal; jak se ta věc dozvěděla o Tuon? Jak? To nebylo možné!
Tak ho to polekalo, že stěží stačil zvednout ašandarei, když po něm gholam skočil. Mat zaklel a uhnul stranou, ale pozdě. Tvorův nůž se mihl vzduchem. Pak sebou zbraň škubla a odlétla mu z prstů. Mat sebou trhl a pak ucítil, jak se kolem něj cosi ovinulo a strhlo zpátky z dosahu gholamova útoku jeho.
Tkanivo vzduchu. Teslyn! Stála před jeho stanem a ve tváři měla masku soustředění.
„Tkanivem se ho nedokážeš přímo dotknout!“ zaječel na ni Mat, když ho její tkanivo vzduchu postavilo kousek od gholama. Kdyby ho zatraceně dokázala zvednout dost vysoko, byl by spokojený! Ale nikdy neviděl, že by Aes Sedai někoho zvedla víc než asi krok do vzduchu.
Klopýtavě se vrhl stranou a gholam skočil za ním. Pak mezi nimi prolétlo cosi velkého a přinutilo to gholama plynule uhnout. Předmět – židle! – narazil do úbočí vedle něj. Gholam se prudce obrátil, když do něj narazila velká lavice a srazila ho dozadu.
Matoví se podařilo získat rovnováhu a podíval se na Teslyn, která neviditelným tkanivem vzduchu sahala do jeho stanu. Chytrá ženská, pomyslel si. Tkanivo se gholama nemohlo dotknout, ale to, co pomocí tkaniva házela, ano.
Nezastaví ho to. Mat viděl, jak ten tvor vytáhl nůž, který měl zaražený do hrudi; tvářil se při tom stejně nezúčastněně, jako by se tvářil člověk, který si z oblečení smetá obtížný hmyz. Nyní však na cestičky vybíhali vojáci s kopími, meči a štíty. V celém táboře se svítilo.
Gholam upřel na Mata zlobný pohled a pak se vrhl směrem do tmy za hranicemi tábora. Mat se obrátil a ztuhl, když spatřil dvě Rudé paže, které se blížícímu se gholamovi postavily se skloněným kopím. Gorderan a Fergin. Oba muži přežili Ebú Dar.
„Ne!“ zaječel Mat. „Nechte to…“
Příliš pozdě. Gholam nezúčastněně proklouzl mezi kopími, popadl každého muže jednou rukou za krk a pak stiskl prsty v drtivém sevření. Zakroutil rukou, vyrval jim kus masa a oba muži upadli. Vzápětí gholam zmizel ve tmě.