Ať shoříš! pomyslel si Mat, který se chystal vrhnout za ním. Vykuchám tě a…
Ztuhl. Krev ve vzduchu. Zevnitř jeho stanu. Málem na to zapomněl.
Olver! Mat se prodral zpátky ke stanu. Uvnitř vládla tma, ale znovu na něj zaútočil pach krve. „Světlo! Teslyn, můžeš…“
Před ním se objevila koule světla.
Záře její koule stačila na to, aby osvětlila strašlivý výjev uvnitř. Matův sluha Lopin ležel mrtvý a podlahu stanu smáčela velká četná louže jeho krve. Další dva muži – Riddern a Will Reeve, Rudé paže, které střežily vchod do jeho stanu – leželi zhroucení na jeho kavalci. Měl si všimnout, že nejsou na svém místě. Pitomec!
Mat pocítil bodnutí lítosti. Lopin, který teprve nedávno začal vypadat, že se vzpamatoval z Naleseanovy smrti. Ať shoří, byl to dobrý chlap! Nebyl dokonce ani voják, jenom sluha, spokojený, že se má o koho starat. Teď měl Mat mizerný pocit, že si na něj stěžoval. Bez Lopinovy pomoci by nikdy nedokázal z Ebú Daru uniknout.
A čtyři Rudé paže, z nichž dva muži přežili Ebú Dar a gholamův předchozí útok.
Měljsem poslat zprávu, napadlo Mata. Měl jsem vyvolat poplach v celém táboře. Bylo by to k něčemu? Gholam dokázal, že ho prakticky není možné zastavit. Mat měl podezření, že kdyby to bylo nutné, dokázal by při pokusu dostat se k Matovi sejmout celou Bandu. Zabránil mu v tom pouze příkaz jeho pána, aby nepoutal pozornost.
Po Olverovi nebylo ani stopy, ačkoli měl kluk spát na lůžku v rohu. Kousek od toho se rozlévala kaluž Lopinovy krve a Olverova pokrývka začínala zezdola prosakovat. Mat se zhluboka nadechl a začal ta jatka prohledávat, převracel přikrývky a nahlížel za cestovní nábytek s obavou, co by mohl najít.
Dorazili další nadávající vojáci. V táboře zavládla pohotovost; ozývalo se varovné troubení rohů, rozsvěcovaly se lucerny, řinčela zbroj.
„Olver,“ řekl Mat vojákům, kteří se shlukli u vchodu. Prohledal celý zatracený stan! „Viděl ho někdo?“
„Myslím, že byl s Noalem,“ řekl Slone Maddow, muž s odstávajícíma ušima. „Byli…“
Mat se protlačil ze stanu a pak se rozběhl táborem k Noalovu stanu. Dorazil právě ve chvíli, kdy bělovlasý muž vyšel ven a poplašeně se rozhlížel.
„Olver?“ zeptal se Mat, když ke staršímu muži doběhl.
„Je v bezpečí, Mate,“ řekl Noal a udělal obličej. „Omlouvám se-nechtěl jsem tě vyděsit. Hráli jsme Hady a lišky a kluk usnul u mě na podlaze. Přehodil jsem přes něj pokrývku; v poslední době vždycky zůstával dlouho vzhůru a čekal na tebe, tak jsem si řek, že nejlepší bude ho nebudit. Měl jsem ti dát vědět.“
„ Omlouváš se? “ řekl Mat a prudce Noala objal. „Jsi zatraceně úžasnej chlap. Zachránils mu život!“
O hodinu později seděl Mat s Torném a Noalem uvnitř kejklířova malého stanu. Místo střežil tucet Rudých paží a Olvera poslali spát do Teslynina stanu. Chlapec neměl tušení, jak málo stačilo, aby byl zabit. Mat doufal, že se to ani nikdy nedozví.
Mat měl znovu na krku medailon, i když si musel sehnat novou koženou šňůrku. Ašandarei tu předchozí rozřezalo. Bude muset přijít na nějaký lepší způsob, jak ji k němu přivazovat.
„Tome,“ řekl Mat tiše. „Ta stvůra ti vyhrožovala, a tobě taky, Noale. O Olverovi nic neříkala, ale zmínila Tuon.“
„Jak se o ní ta věc dozvěděla?“ zeptal se Tom a přitom se škrábal na hlavě.
„Stráže našly za táborem další mrtvolu. Derryho.“ Derry byl voják, který před pár dny zmizel; Mat předpokládal, že zběhl. Občas se to stávalo, ačkoli v Bandě to nebylo pravidlem. „Je mrtvý už několik dní.“
„Zabil ho tak dávno?“ svraštil čelo Noal. Měl shrbená ramena a nos ve tvaru velké ohnuté papriky, vyrůstající přímo uprostřed obličeje. Vždycky Matoví připadal… zchátralý. Ruce měl tak sukovité, že to vypadalo, jako by na nich neměl nic než klouby.
„Musel ho vyslýchat,“ řekl Mat. „Zjistit, s kým trávím čas a kde stojí můj stan.“
„Je toho ta věc schopná?“ zeptal se Tom. „Připadala mi spíš jako honící pes.“
„Věděl, kde mě najít v Tylinině paláci,“ řekl Mat. „Dokonce i když jsem zmizel, šel do jejích komnat. Takže se buď někoho zeptal, nebo všechno sledoval. Nikdy se nedozvíme, jestli Derryho mučil, nebo jestli na něj Derry prostě jenom narazil, když se plížil po táboře a špehoval. Ta věc je ale chytrá.“
Gholam ale po Tuon skutečně nepůjde, že ne? Vyhrožování přátelům byl nejspíš jen způsob, jak Mata vyvést z rovnováhy. Konec konců ta věc dneska v noci ukázala, že má stále rozkazy nevyvolávat přílišnou pozornost. Mata to moc neutěšilo. Jestli ta stvůra ublíží Tuon…
Existoval jediný způsob jak zajistit, aby se to nestalo.
„Takže co uděláme?“ zeptal se Noal.
„Uspořádáme na to hon,“ řekl Mat tiše, „a tu zatracenou věc zabijeme.“
Noal s Torném seděli mlčky.
„Nedovolím, aby nás to honilo až k věži Gendžei,“ řekl Mat.
„Ale dá se to zabít, Mate?“ zeptal se Tom.
„Všechno se dá zabít,“ řekl Mat. „Teslyn dokázala, že když je dost chytrá, dokáže tomu pomocí jediné síly ublížit. Budeme to muset udělat podobně.“
„Co?“ zeptal se Noal.
„To ještě nevím,“ řekl Mat. „Chci, abyste vy dva pokračovali s přípravami tak, abychom mohli k věži Gendžei vyrazit hned, jak nám to přísaha Verin dovolí. Ať shořím, pořád si potřebuju promluvit s Elain. Chci, aby se začalo dělat na Aludřiných dracích. Budují muset napsat další dopis. Tentokrát naléhavější.
Pro teď uděláme nějaké změny. Začnu přespávat ve městě. Každou noc v jiný hospodě. Postaráme se, ať o tom Banda ví, takže jestli nás gholam špehuje, dozví se to. Nebude nutný, aby útočil na naše muže.
Vy dva se taky budete muset přestěhovat do města. Dokud tohle neskončí… nebo nebudeme on nebo já mrtví. Otázka je, co s Olverem. Ta věc se o něm nezmiňovala, ale…“
V Tomových a Noalových očích zahlédl porozumění. Mat opustil Tylin, a ta teď byla mrtvá. Nehodlal Olverovi udělat totéž.
„Budeme muset vzít kluka s náma,“ řekl Tom. „Buď to, nebo ho poslat pryč.“
„Předtím jsem slyšel, jak se spolu baví Aes Sedai,“ řekl Noal a poškrábal se na tváři kostnatým prstem. „Plánujou odejít. Možná bychom ho mohli poslat s nima?“
Mat se zašklebil. Vzhledem k tomu, jak Olver mlsně pošilhával po ženských, by ho Aes Sedai ještě ten den pověsily za palce. Mata překvapovalo, že už se to nestalo. Jestli někdy přijde na to, které Rudé paže kluka učí, aby se k ženám choval takhle…
„Pochybuju, že bychom ho dokázali přinutit odejít,“ řekl Mat. „Už první noc by jim zmizel a objevil se zpátky u nás.“
Tom souhlasně přikývl.
„Budeme ho muset vzít s sebou,“ řekl Mat. „Ať zůstane v hostincích ve městě. Možná že…“
„Matrime Cauthone!“ Pronikavý jekot se ozval před Tomovým stanem.
Mat vzdychl, kývl oběma na pozdrav a vstal. Vyšel ze stanu a zjistil, že si Joline se svými strážci vynutila průchod mezi Rudými pažemi a málem už roztáhla stanovou chlopeň a nakráčela dovnitř. Když se Mat vynořil, prudce se zastavila.
Několik mužů se tvářilo zahanbeně, že ji pustili dovnitř, ale nebylo možné jim to vyčítat. Zatracené Aes Sedai si zatraceně dělaly, co zatraceně chtěly.