Ta žena sama o sobě byla vším, čím Teslyn nebyla. Štíhlá a hezká, oblečená v bílých šatech s hlubokým výstřihem. Často se usmívala, ačkoli při pohledu na Mata to byl úsměv se sevřenými rty, a měla velké hnědé oči. Ten typ očí, které mohly muže pohltit a pokusit se ho utopit.
Přestože byla tak pěkná, Mat o ní neuvažoval jako o vhodném protějšku pro některého ze svých kamarádů. Nikdy by Joline nepřál někomu, koho má rád. Vlastně byl příliš slušný, než aby ji přál většině svých nepřátel. Nejlepší bude, když zůstane s Fenem a Blaerikem, svými strážci, kteří byli podle Mátová názoru blázni.
Oba byli Hraničáři – jeden Šajnarec, druhý Saldejec. Fenovy šikmé oči byly tvrdé. Vždycky to vypadalo, že hledá někoho, koho by zamordoval; každý rozhovor s ním byl jako zkouška, zda splňujete jeho podmínky. Blaerikova kadeř na temeni dorůstala, ale stále byla příliš krátká. Mat by se zmínil, že se pozoruhodně podobá jezevčímu ocasu, přilepenému k hlavě, ale neměl chuť se dát dnes zapíchnout. Už tak to byla proklatě mizerná noc.
Joline si založila ruce pod prsy. „Zdá se, že tvá hlášení o tomhle… tvorovi, který tě pronásleduje, byla přesná.“ Zněla pochybovačně. Ztratil pět dobrých chlapů, a ona zněla pochybovačně. Zatracená Aes Sedai.
„A dál?“ zeptal se. „Víš něco o gholamovfí“
„Vůbec nic,“ odpověděla. „Přes to všechno se ale musím vrátit do Bílé věže. Zítra odjíždím.“ Zatvářila se váhavě. „Chtěla bych se tě zeptat, jestli bys mi na cestu půjčil pár koní. Jakékoli, co můžeš postrádat. Nebudu vybíravá.“
„Nikdo ve městě ti žádnýho neprodá, co?“ zabručel Mat.
Její tvář získala ještě vyrovnanější výraz.
„No dobře,“ řekl Mat. „Tentokrát jsi alespoň požádala hezky, i když vidím, jak to pro tebe bylo těžký. Už jsem nějaké slíbil Teslyn. Taky ti nějaké dám. Bude to stát za to, když se vás zatracených ženských zbavím.“
„Děkuju ti,“ řekla plně ovládaným hlasem. „Nicméně chci ti dát radu. Vzhledem k tomu, v jaké společnosti se často pohybuješ, by ses možná měl naučit ovládat svůj jazyk.“
„Vzhledem k tomu, v jaký společnosti se až příliš často pohybuju,“ řekl Mat, „je zatracenej zázrak, že nekleju víc. A teď už běž, Joline. Musím napsat dopis Jejímu zatracenýmu Veličenstvu královně Elain Škrobené.“
Joline si odfrkla. „V tom dopise budeš taky klít?“
„Jasněže ano,“ zamumlal Mat a obrátil se zpátky k Tomovu stanu. „Jak jinak by uvěřila, že je opravdu ode mě?“
KAPITOLA 10
Po poskvrnění
„Sěmi výpočty souhlasím,“ řekl Elyas, který kráčel vedle Perrina. Zamyšlený Grady v černém kabátu šel na druhé straně. Montem al’San a Azi al’Thone – dnešní Perrinovi strážci – se jim drželi v patách. Bylo časné ráno. Perrin se tvářil, že kontroluje hlídky, ale ve skutečnosti jen chtěl být v pohybu. Přesunuli tábor na vyvýšenou louku vedle Jehannahské silnice. Byl na ní dostatek vody a ležela dostatečně blízko cesty, aby bylo možné mít ji pod kontrolou, ale zároveň dost daleko, aby se tábor dal dobře bránit.
Najedná straně louky ležela před remízkem starodávná socha. Už kdysi dávno se převrátila na bok a nyní byla z větší části pohřbená, ale jedna paže se zvedala ze země a držela jílec meče. Čepel byla zaražená do země.
„Neměl jsem Gilla s ostatními posílat napřed,“ řekl Perrin. „Tak je mohla sebrat první kolemjdoucí armáda.“
„Tohles nemohl čekat,“ řekl Elyas. „Ani to, že se zdržíš. Kde bys je nechal? Zezadu se blížili Šaidové, a kdyby naše bitva u Maldenu neproběhla dobře, Gill s ostatními by zůstali v pasti mezi dvěma skupinama znepřátelených Aielů.“
Perrin si pro sebe zavrčel. Nohy v těžkých botách se mu bořily do promáčené země. Nesnášel pach rozdupaného stojícího bahna, který se misii s hnijícími rostlinami. Nebylo to zdaleka tak hrozné jako choroba Momy, ale zdálo se mu, že celé zemi už k tomu chybí jenom pár kroků.
Přiblížili se ke strážnímu stanovišti. Hlídku tam drželi dva muži – Hu Barran a Darl Coplin. Samozřejmě tu budou další zvědové: dvouříčští muži na stromech, Děvy hlídkující v okolí. Perrin se však naučil, že když kolem tábora rozmístí několik stráží, dá to všem uvnitř pocit řádu.
Stráže mu zasalutovaly, i když Darl jen lajdácký. Muži vydávali zvláštní směsici pachů – lítost, mrzutost, zklamání. A rozpaky. To poslední bylo slabé, ale bylo to tam. Dosud měli v čerstvé paměti Perrinovo údajné laškování s Berelain a zdálo se, že návrat Faile jejich neklid ještě posílil. V Dvouříčí trvalo dlouho, než ze sebe člověk setřásl pověst nevěmíka.
Perrin na ně kývl a pak pokračoval v chůzi. Na formální kontroly si moc nepotrpěl. Když muži věděli, že každý den projde kolem, dodržovali rozkazy. Většinou. Včera v noci musel spícího Berina Thanea probudit šťouchnutím boty a vždycky si dával pozor, jestli z nich neucítí vůni pálenky. U Joriho Congara by jej nepřekvapilo, kdyby si během hlídky sem tam přihnul.
„Dobrá,“ řekl Perrin. „Bělokabátníci mají naše lidi a zásoby.“ Zašklebil se při pomyšlení na to, jak zrní koupené v So Haboru plní bělokabátnická břicha. „Mohli bychom se tam proplížit a osvobodit je?“
„Nechápu, proč bychom se měli někam plížit,“ ozval se zezadu Grady. „Promiň, můj pane, ale řekl bych, že z toho děláš větší problém, než to ve skutečnosti je.“
Perrin se na ošlehaného muže ohlédl. „Jsou to bělokabátníci, Grady. Ti jsou vždycky velkej problém.“
„Nebudou mít nikoho, kdo by dokázal usměrňovat jedinou sílu.“ Grady pokrčil rameny a při chůzi si založil ruce za záda. Vzhledem k černému kabátu, špendlíku a stále vojáčtějšímu chování stále méně vypadal jako sedlák. „Nealdovi už je lip. Společně bychom do těchhle dětí mohli bušit tak dlouho, až by nám daly, co chceme.“
Perrin přikývl. Ani trochu se mu nelíbila představa nechat aša’many beztrestně řádit. Pach spáleného masa, vznášející se ve vzduchu, rozervaná a poničená země. Pach Dumajských studní. Nicméně si nemohl dovolit další zdržení, jako byl Malden. Pokud nebude jiná možnost, ten rozkaz vydá.
Ale ještě ne. Když jde o ta’veren, neexistují žádné náhody. Vlci, bělokabátníci. Věci, kterým nějaký čas unikal, se vracely, aby ho pronásledovaly. Vyhnal děti z Dvouříčí. Mnozí z mužů, kteří tam tehdy byli s ním, jej nyní následovali zde.
„Možná na to dojde,“ řekl Perrin Gradymu, aniž se zastavil. „Ale možná ne. Máme větší armádu než oni, a když jsme konečně sundali ten zatracený prapor s vlčí hlavou, možná jim nedojde, kdo jsme. Neseme vlajku královny Ghealdanu a oni procházejí Alliandřiným územím. Nejspíš zahlédli zásoby, které mají naši lidi na vozech, a rozhodli seje ‚ochránit’. Trochu si s nima popovídáme, možná je trochu zastrašíme, a to by mohlo stačit, abychom je přesvědčili, ať nám naše lidi vrátí.“
Elyas přikývl a zdálo se, že Grady souhlasí, přestože sám sebe Perrin nepřesvědčil. Bělokabátníci ho pronásledovali už od té doby, co opustil Dvouříčí. Nikdy to s nimi nebylo snadné.
Měl pocit, jako by nastal čas. Čas skoncovat s problémy, které s nimi má, ať tak či onak.
Pokračoval v obhlídce a dorazil do aielské části ležení. Kývl na dvojici Děv, které s uvolněnou ostražitostí posedávaly na stráži. Nevstaly ani mu nezasalutovaly – což mu vyhovovalo – ale pozdravily ho kývnutím hlavy. Tím, jak naplánoval a posléze provedl útok na Šaidy, v jejich očích zjevně získal velké ji.