Aielové drželi vlastní hlídky a on neměl důvod je kontrolovat. Stejně je ale do svých pochůzek zahrnul. Připadalo mu, že pokud hodlá navštívit ostatní části tábora, měl by zajít i sem.
Grady se náhle zastavil a prudce se obrátil ke stanům moudrých.
„Co je?“ zeptal se Perrin naléhavě a očima přejížděl okolí. Neviděl nic neobvyklého.
Grady se usmál. „Myslím, že se jim to povedlo.“ Vyrazil do aielského ležení, nevšímaje si zamračených pohledů, které po něm Děvy vrhaly. Kdyby tady nebyl Perrin, klidně by ho mohly vyhodit, aša’man neaša’man.
Neald, pomyslel si Perrin. Dělal s Aes Sedal na kruzích. Jestli Grady v tkanivu něco viděl…
Perrin jej následoval a brzy došli ke kruhu stanu moudrých uprostřed aielského tábora, které stály kolem vyschlé — snad vysušené tkanivy – a udusané země. Tam seděli Neald, Edarra a Masuri. Fager Neald byl mladý Muranďan s knírem zakrouceným do špiček. Na límci černého kabátu neměl žádné špendlíky, ačkoli ho nejspíš povýší hned, jak se skupina vrátí z výpravy. Od chvíle, kdy jejich cesta začala, velice zesílil.
Stále byl pobledlý následkem hadích uštknutí, která utrpěl, ale vypadal mnohem lépe než před pár dny. Usmíval se, zíral do vzduchu před sebe a bylo z něj cítit překypující veselí.
Ve vzduchu se otevřel velký průchod. Perrin zabručel. Zdálo se, že průchod vede zpátky na místo, kde tábořili před několika týdny – otevřený, ničím nezajímavý prostor.
„Funguje to?“ zeptal se Grady a klekl si vedle Nealda.
„Je to nádhera, Jure,“ řekl Neald tiše. V hlase neměl ten svůj obvyklý chvástavý podtón. „Já… cítím saidar. Je to, jako když jsem teď nějak úplnější.“
„Usměrňuješ ho?“ zeptal se Perrin.
„Ne. Nemusím. Můžu ho použít.“
„Použít? Jak?“ zeptal se dychtivě Grady.
„Já… těžko se to vysvětluje. Tkaniva jsou saidinu, ale zdá se, že je dokážu posílit saidarem. Když dokážu udělat vlastní průchod, tak to vypadá, že dokážu zvýšit sílu – a velikost – pomocí toho, co mi půjčí ženy. Světlo! Je to úžasný. Měli jsme to udělat už před měsícema.“
Perrin pohlédl na obě ženy, Masuri a Edarru. Ani jedna nevypadala tak rozjásaně jako Neald. Masuri se tvářila, jako by jí bylo nevolno, a páchla strachem. Z Edarry cítil zvědavost a ostražitost. Grady se zmínil, že jak se zdá, vytvořit takto kruh vyžaduje, aby muži převzali nad ženami kontrolu.
„Pak tedy brzo pošleme průchodem zvědy do Cairhienu,“ řekl Perrin a hladil kovářský hlavolam, který měl v kapse. „Grady, dohodni to s Aiely a vytvořte průchody, jak budou chtít.“
„Ano, můj pane,“ řekl Grady a promnul si ošlehanou tvář. „Nejspíš bych se místo obhlídky měl naučit tuhle techniku. 1 když s tebou nejdřív chci o něčem mluvit. Jestli máš čas.“
„Jak chceš,“ řekl Perrin a poodešel od skupinky. Přistoupilo k nim několik dalších moudrých, aby sdělily Nealdovi, že teď jsou na řadě ony, aby s ním zkusily vytvořit kruh. Vůbec se nechovaly tak, jako by tomu Neald velel, a on je rychle poslechl. Kolem Aielů chodil po špičkách od chvíle, kdy jedné z Děv řekl něco až příliš rozpustilého a skončil hraním dívčiny hubičky.
„O co jde, Grady?“ zeptal se Perrin, jakmile trochu poodešli.
„No, zdá se, že s Nealdem už je nám docela dobře, abychom otvírali průchody,“ řekl Grady. „Přemýšlel jsem, jestli bych mohl…“ Zdálo se, že váhá. „No, jestli bych si mohl na odpoledne odskočit do Černé věže, abych se viděl s rodinou.“
Pravda, pomyslel si Perrin. Má manželku a syna. Aša’man o nich moc nemluvil. Vlastně moc často nemluvil o ničem.
„To nevím, Grady,“ řekl Perrin a vzhlédl k obloze pokryté temnými mraky. „Před náma jsou bělokabátníci a pořád nemůžeme s jistotou říct, jestli nás ti Šaidové nepředběhnou a nepokusí se nás napadnout ze zálohy. Vůbec se mi nelíbí představa, že tu nebudeš, dokud nebudu vědět, že jsme někde v bezpečí.“
„Nemuselo by to být nadlouho, můj pane,“ řekl Grady naléhavě. Perrin občas zapomínal, jak mladý ten muž je, jen o šest či sedm let starší než on sám. V tom černém kabátě a s do tmava opálenou tváří vypadal o tolik starší.
„Najdeme na to vhodnou chvíli,“ řekl Perrin. „Brzy. Nechci nic pokazit, dokud nebudeme vědět, co se od našeho odchodu stalo.“ Informace mohly být velmi důležité. To ho naučil Balwer.
Grady přikývl a vypadal smiřeně, přestože mu Perrin nedal žádnou konkrétní odpověď. Světlo! Dokonce i aša’manové začínali být cítit jako lidi, kteří ho pokládali za svého pána. Když to všechno začalo, byli nad vším tak povznesení…
„Nikdy předtím sis s tím nedělal starosti, Grady,“ pokračoval Perrin. „Změnilo se něco?“
„Všechno,“ řekl Grady tiše. Perrin krátce pocítil jeho pach. Naději. „Změnilo se to před pár týdnama. Ale ty o tom samozřejmě nevíš. Nikdo to neví. S Fagerem jsme si nejdřív nebyli jistí, ani jestli bychom to měli někomu říct, protože to zní jako přelud.“
„Nevím co?“
„Poskvrnění, můj pane. Je pryč.“
Perrin svraštil čelo. Mluvilo z Gradyho šílenství? Grady ale nebyl cz’Zz’Z šílenstvím.
„Stalo se to ten den,“ řekl Grady, „když jsme viděli něco na severu. Můj pane, vím, že to zní neuvěřitelně, aleje to pravda.“
„Zní to jako něco, v čem by mohl mít prsty Rand,“ řekl Perrin a před ním zavířily barvy. Zahnal je. „Když to říkáš, věřím ti, Grady. Ale co to má společného s Černou věží a tvojí rodinou? Chceš jít zjistit, jestli s tím ostatní aša’manové souhlasí?“
„Ti budou souhlasit,“ odvětil Grady. „Jde o to… no, můj pane, já jsem prostej muž. Na přemýšlení mám Soru. Já dělám, co je třeba, a to je všechno. A připojit se k Černý věži bylo něco, co se muselo udělat. Když mě zkoušeli, věděl jsem, co se stane. Věděl jsem, že to mám v sobě. Víš, můj otec to v sobě taky měl. Nemluvíme o tom, ale bylo to tam. Červené ho našly, když byl mladý, hned potom, co jsem se narodil.
Když jsem se připojil k urozenýmu pánu Drakovi, věděl jsem, co se se mnou stane. Ještě pár roků a bude po mně. Klidně jsem je mohl strávit bojem. Urozený pán Drak mi řekl, že jsem voják, a voják se nemůže vyhýbat povinnostem. Takže jsem až doteď nežádal o povolení se vrátit. Potřebovals mě.“
„A to se změnilo?“
„Můj pane, poskvrnění je pryč. Nezešílím. To znamená… no, vždycky jsem měl důvod bojovat. Ale teď mám taky důvod žz’Z.“
Perrin se muži zahleděl do očí a pochopil. Jaké to muselo být? Vědět, že se nakonec zblázníte a budou vás muset popravit. Nejspíš vaši kamarádi, kteří to nazvou milosrdenstvím.
Tohle Perrin celou dobu v aša’manech cítil, to byl důvod, proč se drželi stranou a často vypadali tak zasmušile. Všichni ostatní bojovali o život. Aša’manové… ti bojovali, aby zemřeli.
Tak se cítí Rand, napadlo Perrina a sledoval, jak barvy opět zavířily a objevil se jeho kamarád. Projížděl na velkém černém koni městem s rozbahněnými ulicemi a hovořil s Nyneivou, která mu jela po boku.
Perrin potřásl hlavou a obraz zahnal. „Dostaneme tě domů. Grady,“ slíbil. „Než přijde konec, budeš s ní moct strávit nějaký čas.“