Graendal pobídla holuba na nižší větev. Co al’Thor udělá? Graendaliny instinkty říkaly, že se neodváží pokračovat, ne dokud neodhalí její plány. Nyní se choval stejně jako v jejím věku; rád plánoval, rád trávil nějaký čas tím, že připravoval mohutný útok.
Zamračila se. Co to říkal? Napínala uši a snažila se rozeznat zvuky. Zatracené ptačí ušní otvory – hlasy zněly jako krákání. Callandor? Proč mluvil o Callandoru? A truhle…
V jeho ruce něco vzplálo jasným světlem. Přístupový klíč. Graendal zalapala po dechu. Přinesl si s sebou tohle? Bylo to skoro stejně hrozné jako odřivous.
Náhle to pochopila. Pohrál si s ní.
Promrzlá a vyděšená propustila holuba a prudce otevřela oči. Stále seděla v malé místnosti bez oken a Aran’gar se opírala se založenýma rukama o stěnu vedle dveří.
Al’Thor sem Ramšalana poslal a očekával, že bude zajat, očekával, že na něj vloží nátlak. Ramšalan měl jediný účel – potvrdit al’Thorovi, že je Graendal ve věži.
Světlo! Stal se z něj pěkný chytrák.
Uvolnila pravou sílu a uchopila méně úžasný saidar. Rychle! Byla tak rozrušená, že sejí málem nepodařilo saidar uchopit. Potila se.
Zmizet. Musí zmizet.
Otevřela nový průchod. Aran’gar se obrátila a skrz zdi zírala směrem k al’Thorovi. „Tolik síly! Co to děláš?“
Aran’gar. Společně s Dělanou vytvořily tkanivo nátlaku.
Al’Thor musí Graendal považovat za mrtvou. Pokud toto místo zničí a nátlak zůstane, al’Thor bude vědět, že se netrefil a Graendal žije.
Graendal vytvořila dva štíty a zarazila je na místo, jeden pro Aran’gar, druhý pro Dělánu. Ženy zalapaly po dechu. Graendal tkanivo uvázala a obě uvěznila ve vzduchu.
„Graendal?“ ozvala se Aran’gar vyděšeně. „Co to…“
Přicházelo to. Graendal se vrhla k průchodu, proskočila jím, klopýtla a roztrhla si šaty o větev. Za ní se objevilo oslepující světlo. Snažila se zavřít průchod a na okamžik zahlédla vyděšenou Aran’gar, než bylo vše, co opustila, pohlceno nádhernou čirou bělobou.
Průchod zmizel a zanechal Graendal ve tmě.
Ležela, téměř oslepená tou září, a srdce jí děsivě rychle bušilo. Vytvořila nejrychlejší průchod, jaký dokázala, a ten vedl jen nedaleko. Ležela ve špinavém podrostu na vrcholku hřebene za palácem.
Přelila se přes ni vlna špatnosti, zakřivení vzduchu, jak se zčeřii samotný vzor. Říkalo se tomu vřískot odřivousu – okamžik, kdy samotné stvoření vylo bolestí.
Roztřeseně se nadechovala a vydechovala. Ale musela to vidět. Musela to vědět. Zvedla se na nohy, levý kotník podvrtnutý. Dobelhala se k okraji lesa a pohlédla dolů.
Natrinova mohyla – celé místo – byla pryč. Vypálená ze vzoru. Al’Thora na vzdáleném hřebeni neviděla, ale věděla, kde je.
„Ty,“ zavrčela„ jsi teď mnohem nebezpečnější, než jsem předpokládala.“
Stovky překrásných mužů a žen, nejlepších, které nashromáždila, byly pryč. Její pevnost, tucty předmětů síly, její největší spojenec mezi Vyvolenými. Pryč. To byla katastrofa.
Ne, pomyslela si. Já žiju. Předběhla ho, i kdyby jen o pár vteřin. Teď si bude myslet, že je mrtvá.
Náhle byla ve větším bezpečí než kdy od útěku z věznice Temného. Samozřejmě až na to, že právě způsobila smrt jedné z Vyvolených. Velikého pána to nepotěší.
Kulhala pryč z hřebene a už plánovala další tah. S tímto se bude muset vypořádat velice, velice opatrně.
Galad Damodred, velící kapitán dětí Světla, s mlaskavým zvukem vytrhl nohu v těžké jezdecké holince z po kotník hlubokého bláta.
Ve vlhkém dusném vzduchu bzučel hmyz. Vedl koně k sušší půdě na stezce a pokaždé, když se nadechl, hrozilo, že se mu z pachu bahna a hnijící vody zvedne žaludek. Za ním se vlekl dlouhý klikatý zástup mužů ve čtyřstupech, všichni stejně zablácení, zpocení a unavení jako on.
Byli na hranicích Ghealdanu a Altary, v bažinatých mokřinách, kde duby a habry ustoupily vavřínům a cypřišům, jejichž zkroucené kořeny se roztahovaly jako dlouhé prsty. Páchnoucí vzduch byl horký – navzdory stínu a přikrývce mraků – a dusný. Bylo to jako dýchat v odporné polévce. Galad se pod hrudním pancířem a kroužkovou košilí potil, kuželovitou přilbu měl zavěšenou na sedle a na kůži ho svědily špína a slaný pot.
Nicméně jakkoli byla cesta mizerná, bylo to tak nejlepší. Asunawa to nebude čekat. Galad si hřbetem ruky otřel čelo a kvůli těm, kdo ho následovali, se snažil kráčet se vztyčenou hlavou. Sedm tisíc mužů; dětí, které mu daly přednost před seančanskými nájezdníky.
Z větví visel matně zelený mech, jako cáry masa z rozkládajících se mrtvol. Místy byla nezdravá šedá a zelená přemožena zářivými trsy růžových nebo fialových květů, rostoucích podél tenkých potůčků. Barvy byly nečekané, jako by někdo po zemi rozstříkl kapky barvy.
Bylo zvláštní nalézt na tomto místě něco krásného. Dokáže ve své situaci najít i Světlo? Obával se, že to nebude tak snadné.
Táhl Siláka vpřed. Zezadu slyšel ustaraný hovor, občas zdůrazněný nadávkou. Toto místo, zapáchající a plné bodavého hmyzu, bude pro muže zatěžkávací zkouškou. Ti, kdo Galada následovali, byli sklíčení z toho, jakým místem se svět stával. Místem, kde byla obloha neustále zatažená černými mraky, kde dobří muži umírali kvůli podivným zvratům ve vzoru a kde se ukázalo, že Valda — velící kapitán dětí Světla – je vrah a násilník.
Galad zavrtěl hlavou. Poslední bitva přijde brzy.
Cinkání kroužkové košile jej upozornilo, že se někdo blíží podél řady. Galad se ohlédl přes rameno, zatímco k němu dorazil Dain Bornhald, zasalutoval a zařadil se vedle něj. „Damodrede,“ promluvil Dain tiše, zatímco jejich boty čvachtaly v bahně, „možná bychom se měli vrátit.“
„Návrat vede jen k minulosti,“ odpověděl Galad a prohlížel si stezku před nimi. „Hodně jsem o tom přemýšlel, dítě Bomhalde. Tahle obloha, umírání země, chodící mrtví… Už není čas, abychom hledali spojence a bojovali proti Seančanům. Musíme pochodovat do Poslední bitvy.“
„Ale tahle bažina,“ řekl Dain a rozhlížel se po cestě ležící před nimi. „Naše mapy tvrdí, že už bychom z ní měli být venku.“
„Pak už určitě máme okraj na dosah.“
„Snad,“ řekl Dain, kterému z čela stékal pot po hubené tváři, která s sebou škubala. Pálenka mu naštěstí došla už před několika dny. „Leda by se mapa pletla.“
Galad neodpověděl. V poslední době se ukazovalo, že kdysi dobré mapy už nejsou tak dobré. Otevřené pláně se měnily na rozbité vrchy, vesnice mizely, pastviny byly jeden den obdělavatelné a pak náhle zarostly plevelem a houbami. Močál se skutečně mohl rozšířit.
„Muži jsou vyčerpaní,“ řekl Bornhald. „Jsou to dobří muži – víš, že jsou. Ale začínají si stěžovat.“ Trhl sebou, jako by čekal, že ho Galad pokárá.
Kdysi by to možná udělal. Děti by soužení měly snášet s hrdosti. Nicméně v něm hlodaly vzpomínky na lekce, které mu dávala Morgasa – a kterým při svém mládí nerozuměl. Vést příkladem. Vyžadovat sílu, ale nejdřív ji ukázat.
Galad přikývl. Blížili se k suchému kusu půdy. „Shromáždi muže. K těm v čele promluvím. Nech moje slova zapsat a pak je předat těm vzadu.“