Bornhald vypadal zmateně, ale rozkaz splnil. Galad přešel stranou a vystoupil na malý pahorek. Položil ruku na jílec meče a prohlížel si muže, jejichž přední oddíly se shromažďovaly kolem. Stáli tam schlíplí a se zablácenýma nohama. Rukama odháněli bodavý hmyz nebo se škrábali u límců.
„Jsme děti Světla,“ prohlásil Galad, jakmile se shromáždili. „Toto jsou nejtemnější časy lidstva. Dny, kdy naděje slábne, dny, kdy vládne smrt. Ale právě za nejhlubších nocí je světlo nejnádhernější. Ve dne se může zářivý maják zdát slabý. Ale když uhasnou všechna ostatní světla, povede vás!
My jsme ten maják. Tento močál je utrpení. Ale my jsme děti Světla a naše utrpení nás posiluje. Pronásledují nás ti, kdo by nás měli milovat, a jiné cesty vedou k našim hrobům. A proto půjdeme vpřed. Pro ty, které musíme chránit, pro Poslední bitvu, pro Světlo!
Kde je v této bažině vítězství? Odmítám cítit její zuby, protože jsem hrdý. Hrdý na to, že žiju v této době, hrdý na to, že budu součástí toho, co přichází. Všichni, kdo prožili své životy v tomto věku před námi, hleděli k našemu dni, ke dni, kdy budou lidé podrobeni zkoušce. Nechrne ostatní, ať pláčou nad svým osudem. Nechrne ostatní brečet a kvílet. My to dělat nebudeme, protože my se této zkoušce postavíme se vztyčenou hlavou. A necháme ji, ať prokáže, že jsme silní!“
Nebyla to dlouhá řeč; nechtěl dobu, kterou stráví v bažinách, zbytečně protahovat. Přesto se zdálo, že splnila očekávání. Muži se napřímili a přikyvovali. Muži, kteří tak měli určeno, jeho slova zapsali a vyrazili dozadu, aby je přečetli těm, kdo je nemohli slyšet.
Když vojáci znovu vyrazili na cestu, už za sebou netáhli nohy, už nekráčeli se svěšenými rameny. Galad zůstal stát na pahorku, přijal několik hlášení, dovolil procházejícím mužům, aby ho viděli.
Poté, co kolem prošly poslední ze sedmi tisíc dětí Světla, všiml si Galad malého hloučku, který čekal na úpatí kopce. Mezi nimi stálo dítě Jaret Byar a vzhlíželo vzhůru ke Galadovi, propadlé oči zářící nadšením. Byl to vychrtlý muž s úzkou tváří.
„Dítě Byare,“ řekl Galad cestou z pahorku.
„To byla dobrá řeč, můj pane velící kapitáne,“ řekl Byar vřele. „Poslední bitva. Ano, nastal čas do ní jít.“
„To je naše břímě,“ odvětil Galad. „A naše povinnost.“
„Pojedeme na sever,“ řekl Byar. „Připojí se k nám další muži a náš počet bude narůstat. Ohromná armáda dětí, desítky tisíc. Stovky tisíc. Převalíme se zemí. Možná budeme mít dost mužů, abychom Bílou věž a čarodějnice svrhli, místo abychom se s nimi museli spojit.“
Galad zavrtěl hlavou. „Budeme Aes Sedai potřebovat, dítě Byare. Stín bude mít hrůzopány, myrddraaly, Zaprodance.“
„Asi ano.“ Byar se tvářil zdráhavé. Nu, už předtím se té myšlence štítil, ale souhlasil s ní.
„Leží před námi těžká cesta, dítě Byare, ale děti Světla budou v Poslední bitvě vůdci.“
Valdovy zločiny poskvrnily celý řád. Co víc, Galad byl stále víc přesvědčený, že Asunawa hrál ve špatném zacházení s Galadovou nevlastní matkou a v její smrti velkou roli. To znamenalo, že zkažený je i sám hlavní inkvizitor.
Dělat to, co je správné, bylo v životě to nejdůležitější. Mohlo si to žádat jakékoli oběti. V tuto chvíli bylo správné prchat. Galad se nemohl Asunawovi postavit; hlavního inkvizitora podporovali Seančané. Kromě toho byla Poslední bitva důležitější.
Galad rychlými kroky kráčel bahnem k přední linii dětí. Cestovali nalehko, jen s pár soumary, a jeho muži měli svou zbroj na sobě – jejich koně byli naloženi jídlem a zásobami.
Vpředu našel Galad Troma, jak mluví s několika muži v koženém oblečení a hnědých pláštích, a nikoli bílých tabardech a ocelových přílbách. Jejich zvědové. Trom na něj uctivě kývl; kapitán patřil k těm, kterým Galad ze svých mužů důvěřoval nejvíc. „Zvědové říkají, že vpředu je malý problém, můj pane velící kapitáne,“ řekl Trom.
„Jaký problém?“
„Nej lepší by bylo ti to přímo ukázat, pane,“ řeklo dítě Barlett, velitel zvědů.
Galad ho kývnutím poslal dopředu. Zdálo se, že před nimi mokřinový les řídne. Světlu díky – znamenalo to, že už jsou skoro volní?
Ne. Když Galad dorazil, našel několik dalších zvědů hledět na mrtvý les. Většina stromů v bažině měla listí, ačkoli nezdravě zbarvené, ale ty před nimi byly holé a popelavé, jako by shořely. Na všem rostl jakýsi chorobně bílý mech či lišejník. Kmeny stromů vypadaly vychrtle.
Celou oblast zaplavovala voda; široká, ale mělká, pomalu tekoucí řeka. Zalévala dolní části kmenů mnoha stromů a spadlé větve trčely ze špinavé hnědé vody jako paže sahající k obloze.
„Jsou tady mrtvoly, můj pane velící kapitáne,“ řekl jeden ze zvědů a ukázal proti proudu řeky. „Plavou dolů. Vypadá to jako pozůstatky vzdálené bitvy.“
„Je tahle řeka na našich mapách?“ zeptal se Galad.
Jeden po druhém zavrtěli zvědové hlavou.
Galad zaťal zuby. „Dá se to přebrodit?“
„Je mělká, můj pane velící kapitáne,“ řeklo dítě Barlett. „Ale budeme muset dávat pozor na skryté hlubiny.“
Galad se natáhl ke stromu, který rostl vedle něj, a s hlasitým prasknutím ulomil dlouhou větev. „Půjdu první. Ať si muži sundají zbroj a pláště.“
Rozkazy byly předány dál a Galad si sundal zbroj, zabalil ji do pláště a pak si ho přivázal na záda. Kalhoty si vyhrnul tak vysoko, jak to jen šlo, sešel po mírně se svažujícím břehu a vstoupil do temné vody. Ve studené jarní dešťové vodě se mu napjaly svaly. Boty se mu zabořily několik coulů do písčitého dna, naplnily se vodou a zvířily bahno. Silák s hlasitým šploucháním vešel do vody za ním.
Nebylo příliš těžké se brodit; voda mu sahala jen po kolena. Pomocí větve hledal nej lepší cestu. Ty kostlivé umírající stromy ho znervózňovaly. Nevypadalo to, že tlejí, a když byl teď blíž, lépe rozeznával popelavě šedé chmýří mezi lišejníkem, který pokrýval kmeny a větve.
Další a další děti za ním s hlasitým šploucháním vstupovaly do široké řeky. Nedaleko plula po proudu odulá těla a zachytávala se na kamenech. Část z nich byly lidské mrtvoly, ale mnohá byla větší. Mezci, uvědomil si. Tucty mezků. Podle nafouknutých těl soudil, že už byli mrtví delší dobu.
Nejspíš byla nějaká vesnice proti proudu napadena kvůli jídlu. Nebyla to první hromada mrtvých, na kterou narazili.
Došel na druhou stranu řeky a vylezl ven. Zatímco si shrnoval kalhoty a oblékal zbroj a plášť, cítil, jak ho bolí rameno z úderů, které mu uštědřil Valda. Také jej píchalo ve stehně.
Obrátil se a jako první pokračoval po zvířecí stezce na sever, zatímco ostatní děti vycházely na břeh. Toužil vsednout na koně, ale netroufal si. Přestože vyjeli z řeky ven, půda byla stále promáčená a nerovná, posetá skrytými dírami. Kdyby jel na koni, mohlo za to zvíře snadno zaplatit zlomenou nohou a on sám zlámaným krkem.
Takže on a jeho muži pokračovali pěšky, obklopeni těmi šedými stromy, a potili se v nemilosrdném horku. Toužil po pořádné koupeli.
Nakonec k němu podél řady přiklusal Trom. „Všichni muži jsou bezpečně na druhé straně.“ Pohledem zkontroloval oblohu. „Světlo spal ty mraky. Nikdy nepoznám, kolik je hodin.“
„Čtyři hodiny po poledni,“ řekl Galad.