„Velící kapitán se nepodrobuje nikomu,“ řekl Galad. „Pod Světlem, já nařizuji tobě, abys ustoupil.“
Asunawa se zasmál. „Dítě, držíme ti na krku nůž! Tohle je tvoje šance se vzdát!“
„Golevere,“ řekl Galad s pohledem upřeným na kapitána po Asunawově levici. Golever byl vytáhlý vousatý muž, tvrdý, ale také čestný. „Pověz mi, vzdávají se děti Světla?“
Golever zavrtěl hlavou. „Nevzdáváme. Světlo nám pomůže k vítězství.“
„A když čelíme přesile?“ zeptal se Galad.
„Bojujeme dál.“
„Když jsme unavení a zranění?“
„Světlo nás ochrání,“ řekl Golever. „A pokud přišel náš čas zemřít, tak budiž. Kéž s sebou vezmeme tolik nepřátel, kolik dokážeme.“
Galad se obrátil zpátky k Asunawovi. „Jak vidíš, jsem v nepříjemné situaci. Bojovat s tebou znamená, že nás označíš za temné druhy, ale vzdát se znamená popřít naše přísahy. Moje čest velícího kapitána mi nedovolí přijmout ani jedno.“
Asunawa se zatvářil chmurněji. „Ty nejsi velící kapitán. Ten je mrtvý.“
„Mou rukou,“ řekl Galad, tasil meč a natáhl ho před sebe, aby se volavky třpytily ve světle. „A já držím jeho meč. Popíráš, že jsi mě ty sám sledoval, jak Valdovi čelím v souboji, jak předepisuje zákon?“
„Snad jak předepisuje zákon,“ řekl Asunawa. „Ale nenazýval bych to čestným bojem. Užíval jsi moc Stínu; viděl jsem, jak navzdory dennímu světlu stojíš v temnotě, a viděl jsem, jak ti z čela vyrašil Dračí Špičák. Valda neměl šanci.“
„Hameši,“ obrátil se Galad ke kapitánovi napravo od Asunawy. Byl to nevysoký plešatý muž, který přišel o ucho v boji s Dračími spřísahanci. „Pověz mi. Je Stín silnější než Světlo?“
„Ovšemže ne,“ odpověděl muž a odplivl si.
„Kdyby bývala byla záležitost pana velícího kapitána čestná, podlehl by mi v boji pod Světlem? Kdybych byl temný druh, mohl jsem zabít samotného pana velícího kapitána?“
Hameš neodpověděl, ale Galad téměř viděl, jak se mu v hlavě převalují myšlenky. Stín mohl občas ukazovat sílu, ale Světlo se vždy zjevilo a porazilo ho. Bylo možné, že velící kapitán podlehne temnému druhovi – každý muž mohl padnout. Ale v souboji před ostatními dětmi? V souboji o čest, pod Světlem?
„Stín je někdy prohnaný a silný,“ vložil se do toho Asunawa, než mohl Galad pokračovat ve vyptávání. „Dobří lidé občas umírají.“
„Všichni víte, co Valda udělal,“ řekl Galad. „Moje matka je mrtvá. Máte nějakou námitku proti mému právu ho vyzvat?“
„Jako temný druh nemáš žádná práva! Už s tebou nebudu diskutovat, vrahu.“ Asunawa mávl rukou a několik z jeho tazatelů tasilo meče. Galadovi společníci okamžitě učinili totéž. Slyšel, jak se za nim jeho unavené vojsko rychle šikuje.
„Co se s námi stane, Asunawo, když bude dítě bojovat proti dítěti?“ zeptal se Galad tiše. „Já se nevzdám a nezaútočím na tebe, ale možná bychom se mohli opět spojit. Nějako nepřátelé, ale jako bratři, kteří byli načas rozděleni.“
„Já se nikdy nespojím s temnými druhy,“ prohlásil Asunawa, ačkoli to znělo váhavě. Pozoroval Galadovy muže. Asunawa by bitvu vyhrál, ale pokud se Galadovi muži postaví na odpor, bude to draze vykoupené vítězství. Obě strany ztratí tisíce mužů.
„Podvolím se ti,“ řekl Galad. „Za určitých podmínek.“
„Ne!“ ozval se zezadu Bornhald, ale Galad jej zvednutím ruky umlčel.
„A jaké podmínky to budou?“ zeptal se Asunawa.
„Odpřisáhneš – před Světlem a kapitány, kteří tu jsou s tebou – že neublížíš, nebudeš vyslýchat ani jinak neodsoudiš muže, kteří mě následovali. Dělali jen to, co považovali za správné.“
Asunawa přimhouřil oči a rty sevřel do rovné čárky.
„Zahrnuje to i tady moje společníky,“ řekl Galad a kývl na Byara a Bomhalda. „Všechny muže, Asunawo. Nikdy nesmějí být vyslýcháni.“
„Nemůžeš takhle bránit ruce Světla! To jim dá volnou ruku při následování Stínu!“
„Copak nás ve Světle drží jen strach z výslechů, Asunawo?“ zeptal se Galad. „Copak děti nejsou statečné a věrné?“
Asunawa neodpověděl. Galad zavřel oči a na ramenou cítil tíhu vůdcovství. Čím déle zdržoval, tím byla vyjednávači pozice jeho mužů silnější. Otevřel oči. „Poslední bitva přichází, Asunawo. Nemáme čas na hašteření. Drak Znovuzrozený kráčí po zemi.“
„Kacířství!“ prohlásil Asunawa.
„Ano,“ řekl Galad. „A taky pravda.“
Asunawa zaskřípal zuby, ale zdálo se, že nabídku zvažuje.
„Galade,“ ozval se tiše Bornhald. „Nedělej to. Můžeme bojovat. Světlo nás ochrání!“
„Když budeme bojovat, budeme zabíjet dobré muže, dítě Bornhalde,“ řekl Galad, aniž se obrátil. „Každý zásah našeho meče bude zásahem pro Temného. Děti jsou jediné skutečné základy, které tomuto světu zůstaly. Potřebuje nás. Pokud je cenou za jednotu můj život, budiž. Věřím, že bys udělal totéž.“ Pohlédl Asunawovi do očí.
„Chopte se ho,“ vyštěkl Asunawa, který vypadal nespokojeně.
„A řekněte legiím, ať se stáhnou. Informujte je, že jsem vzal falešného velícího kapitána do vazby a budu ho vyslýchat, abych rozhodl o skutečném rozsahu jeho zločinů.“ Zaváhal. „Také ale dejte ve známost, že ti, kdo jej následovali, nebudou potrestáni ani vyslýcháni.“ Asunawa obrátil koně a odjel.
Galad obrátil meč a podal ho Bornhaldovi. „Vraťte se k našim mužům; řekněte jim, co se tady stalo, a nedovolte jim bojovat nebo se mě pokusit zachránit. To je rozkaz.“
Bornhald mu pohlédl do oči a pak si pomalu vzal meč. Nakonec zasalutoval. „Ano, můj pane velící kapitáne.“
Jakmile se obrátili k odjezdu, Galada popadly hrubé ruce a strhly ho ze sedla. Se zasténáním dopadl na zem a z poraněného ramene mu do hrudi vystřelila bodavá bolest. Pokusil se vyškrábat se na nohy, ale několik tazatelů sesedlo a znovu ho srazilo na zem.
Jeden si Galadovi stoupl těžkou botou na záda a přinutil ho ležet a Galad slyšel kovové skřípání vytahovaného nože. Odřízli mu zbroj a oblečení.
„Nebudeš nosit uniformu dítěte Světla, temný druhu,“ řekl mu do ucha jeden z tazatelů.
„Já nejsem temný druh,“ odvětil Galad s tváří přitisknutou do travnaté hlíny. „Takovou lež nikdy nevyslovím. Kráčím ve Světle.“
To mu vysloužilo kopanec do boku, pak další a další. Se zasténáním se stočil do klubíčka. Rány však dopadaly dál.
Nakonec se jej zmocnila temnota.
Tvor, který kdysi býval Padaném Fainem, kráčel dolů ze svahu. Hnědé trsy plevele zde rostly v nesouvislých plochách, jako strniště na žebrákově bradě.
Obloha byla černá. Bouře. Líbilo se mu to, přestože nenáviděl toho, kdo ji způsobil.
Nenávist. Byla důkazem, že stále žije, jediná zbývající emoce. Jediná emoce. Byla vším, co mohlo být.
Pohlcující. Vzrušující. Nádherná. Hřejivá. Násilná. Nenávist. Skvostná. To bouře mu dodávala sílu, byla tím, co jej pohánělo. Al’Thor zemře. Jeho rukou. A potom možná Temný. Skvostná…
Tvor, který býval Padaném Fainem, přejel prsty nádhernou dýku a cítil hrbolky vzoru jemného zlatého drátu, kterým měla omotaný jílec. Konec jílce tvořil velký rubín a tvor nesl tasenou dýku v pravé ruce, aby čepel čněla mezi jeho prvními dvěma prsty. Oba prsty měl po straně tucetkrát pořezané.
Z hrotu dýky kapala krev na býli. Karmínové kapky, které mu zvedaly náladu. Rudá dole, černá nahoře. Dokonalé. Způsobila tu bouři jeho nenávist? Muselo to tak být. Ano.