Znělo to tak úpěnlivě a obracela se ke mně s takovým zoufalstvím, že jsem přede dveřmi nerozhodně zůstal stát. ,Uvěřím ti pod jednou jedinou podmínkou,’ řekl jsem posléze. ,A ta zní, že s celou tou záhadou od téhle chvíle skoncujeme. Své tajemství si můžeš ponechat pro sebe, ale musíš mi slíbit, že se nebudou opakovat žádné noční návštěvy a že už nebudeš dělat nic, o čem bych nevěděl. Jsem ochoten zapomenout na všechno, co se stalo, jestliže mi slíbíš, že se to už v budoucnu nebude opakovat.’
,Věděla jsem, že mi uvěříš,’ zvolala a zhluboka si oddechla. ,Udělám všechno tak, jak si přeješ. Pojď pryč, pojď proboha pryč, vraťme se domů!’ Stále mě držela za rukáv a táhla mě pryč od vilky. Ohlédl jsem se, když jsme odcházeli, a znova jsem uviděl tu žlutou, strnulou tvář, která nás pozorovala z horního okna. Co mohlo spojovat toho tvora s mou ženou? Co mohla mít s mou ženou společného ta hrubá, sprostá ženská, kterou jsem viděl včera? Byla to podivná hádanka a dobře jsem věděl, že nedojdu klidu, dokud ji nerozluštím.
Další dva dny jsem pak zůstal doma a měl jsem dojem, ze má žena poctivě dodržuje úmluvu, neboť — pokud vím — nevytáhla paty z domu. Třetího dne mi však jasně dokázala, že ji ani slavnostní slib nedokázal vymanit z onoho tajemného vlivu, který ji odváděl od manžela a jejích povinností.
Odjel jsem toho dne do Londýna, ale vrátil jsem se už vlakem ve 2.40 namísto vlakem ve 3.36, jímž se vracívám obvykle. Jakmile jsem vešel do domu, služebná vyběhla do haly s vyděšenou tváří.
,Kde je paní?’ zeptal jsem se.
,Myslím, že šla na procházku,’ odpověděla. Okamžitě ve mně vzniklo podezření. Vyběhl jsem do patra, abych se ujistil, že manželka není v domě. Náhodou jsem při tom vykoukl z hořejšího okna a uviděl jsem služku, s kterou jsem právě domluvil, jak běží přes pole směrem k protější vilce. V té chvíli mi ovšem bylo naprosto jasné, co to všechno znamená. Má žena tam odešla a požádala služku, aby ji zavolala, kdybych se snad vracel. Hněv mnou lomcoval, když jsem seběhl dolů po schodech a vyrazil k vilce, rozhodnut skoncovat s celou tou záležitostí jednou provždy. Spatřil jsem ženu a služku, jak spěchají polní cestou, ale nezastavil jsem se, abych si s nimi promluvil. Ve vilce bylo ukryto tajemství, které vrhalo stín na můj život. Zařekl jsem se, že to tajemství odhalím stůj co stůj. Když jsem došel k vilce, ani jsem nezaklepal, ale zmáčkl jsem kliku a vpadl jsem do chodby. V přízemí všude panovalo ticho a klid. V kuchyni na kamnech bublala voda v konvici a v koši ležela stočená velká černá kočka, ale nikde nebylo ani památky po ženě, s kterou jsem onehdy mluvil. Vběhl jsem i do vedlejší místnosti, ale ta byla rovněž prázdná. Pak jsem vyběhl do poschodí, ale všechno marné, nahoře byly jen další dva opuštěné pokoje. V celém domě nikdo nebyl. Nábytek a obrazy na stěnách prozrazovaly nejtuctovější a nejvulgárnější vkus — s výjimkou pokoje, za jehož oknem jsem předtím viděl tu podivnou tvář. Ten byl zařízen přepychově a elegantně a veškeré moje podezření vzplálo zběsilým, hořkým plamenem, když jsem uviděl, že na krbové římse stojí velká fotografie mé ženy, kterou si dala na mou žádost zhotovit teprve před třemi měsíci.
Zůstal jsem tam dost dlouho, abych se ubezpečil, že dům je naprosto prázdný. Pak jsem odešel, ale v srdci jsem cítil takovou tíhu jako nikdy předtím. Když jsem se vrátil domů, má žena vyšla do haly, ale byl jsem příliš uražený a rozzlobený, než abych s ní mluvil. Prošel jsem kolem ni a odebral jsem se do své pracovny. Přišla tam ale za mnou dřív, než jsem stačil zavřít dveře.
,Mrzí mě, že jsem porušila slib, Jacku,’ řekla, ,kdybys ale znal všechny okolnosti, jistě bys mi odpustil.’
,Tak mi tedy všechno pověz,’ řekl jsem.
,To nemohu, Jacku, nemohu!’ zvolala.
,Dokud mi neřekneš, kdo v té vilce bydlí a komu jsi dala tu fotografii, nemůže být o nějaké důvěře mezi námi ani řeči,’ pravil jsem, odstrčil jsem ji a odešel jsem z domu. To bylo včera, pane Holmesi, a od té doby jsem ji neviděl, ani jsem se o té podivné záležitosti nic víc nedověděl. Poprvé mezi nás padl stín a to mnou tak otřáslo, že opravdu nevím, co bych měl dělat. Dnes ráno mě pojednou napadlo, že vy jste člověk, který by mi mohl poradit, a tak jsem se za vámi neprodleně vydal. Svěřuji se bezvýhradně do vašich rukou. Jestliže některý bod mého vyprávění nebyl dostatečně jasný, prosím — ptejte se mne. Především mi ale co nejdřív povězte, co mám dělat, poněvadž tohle neštěstí nedokážu dlouho snášet.“
Holmes i já jsme s krajním zájmem vyslechli celý ten neobyčejný příběh, který nám náš návštěvník vyprávěl přerývaně a s pohnutím, jako člověk nacházející se pod vlivem mimořádných emocí. Můj přítel seděl chvíli tiše, s bradou opřenou o ruku, ponořen do svých myšlenek.
„Povězte mi,“ řekl konečně, „mohl byste odpřisáhnout, že ta tvář, kterou jste viděl v okně, byla vůbec lidská?“
„V obou případech jsem ji viděl z jisté vzdálenosti, takže s určitostí to říct nemohu.“
„Přesto se ale zdá, že ve vás vyvolala velice nepříjemný dojem.“
„Připadalo mi, že má jakousi nepřirozenou barvu a podivně strnulé rysy. Když jsem se přiblížil, bleskurychle zmizela.“
,Jak je to dlouho, co vás žena požádala o těch sto liber?“
„Skoro dva měsíce.“
„Viděl jste někdy fotografii jejího prvního manžela?“
„Ne. Krátce po jeho smrti vypukl v Atlantě velký požár a všechny písemnosti a doklady při něm shořely.“
„Přesto ale měla jeho úmrtní list. Říkáte, že jste jej viděl?“
„Ano, po požáru si dala vystavit duplikát.“
„Setkal jste se někdy s někým, kdo ji znal v Americe?“
„Ne.“
„Mluvila někdy o tom, že by se chtěla znova do Ameriky zajet podívat?“
„Ne.“
„Nedostává odtamtud nějaké dopisy?“
„Pokud vím, tak ne.“
„Děkuji vám. Rád bych teď celou tu záležitost trochu uvážil. Jestliže už je vila nadobro opuštěná, budeme mít jisté potíže. Jestliže ale — a to se mi zdá pravděpodobnější — byli nájemníci včera varováni před vaším příchodem a opustili ji těsně předtím, než jste tam vpadl, měli by už být zase zpátky a celou věc bychom měli snadno vysvětlit. Dovolte, abych vám poradiclass="underline" vraťte se teď do Norbury a znova se na okna té vilky důkladně podívejte. Bude‑li se vám zdát, že je obydlená, nesnažte se do ní vniknout násilím, ale pošlete mému příteli a mně telegram. Jakmile ho dostaneme, budeme do hodiny u vás a přijdeme pak celá záležitosti brzo na kloub.“
„Co když je ale vila pořád prázdná?“
„V tom případě za vámi přijedu ráno a o všem si pohovoříme. Zatím sbohem a hlavně se kvůli ničemu netrapte, dokud nevíte, že k tomu máte opravdu důvod.
„Obávám se, že jde o dost šerednou záležitost, Watsone,“ řekl můj přítel, když se vrátil od dveří, k nimž pana Granta Munroa doprovodil. „Co vy o tom soudíte?“
„No, nezní to moc pěkně,“ odpověděl jsem. „Ano. Za tím je vyděračství — musel bych se moc mýlit, jestli ne.“
„A kdo je ten vyděrač?“
„Podle všeho osoba, která bydlí v jediném přepychově zařízeném pokoji v té vilce a má nad krbem její fotografii. Na mou duši, Watsone, na té sinalé tváři v okně je něco velice přitažlivého a za nic na světě si tenhle případ nenechám ujít.“