„Máte už nějakou teorii?“
„Ano, aspoň provizorní. Byl bych ale moc překvapen, kdyby se ukázalo, že nebyla správná. Ve vilce je první manžel té ženy.“
„Proč myslíte?“
„Jak si jinak můžeme vysvětlit tu strašlivou úzkost, aby do vilky nevstoupil její druhý muž? Soudím, že fakta vypadají nějak takhle: ta žena byla v Americe vdaná. U jejího manžela se projevily nějaké odporné vlastnosti, nebo se, dejme tomu, nakazil nějakou ošklivou chorobou, která měla za následek invaliditu, možná i imbecilitu. Žena od něho posléze utekla, vrátila se do Anglie, změnila si jméno a začala nový život — aspoň si to myslela. Je už vdaná tři roky a věří, že jí nehrozí žádné nebezpečí — ukázala totiž manželovi úmrtní list nějakého muže, jehož jméno si přisvojila — když tu pojednou její nové bydliště objeví její první manžel nebo třeba nějaká ničeho se neštítící ženská, která se k invalidovi přitřela. Pošlou manželce dopis a pohrozí jí, že přijedou a odhalí její minulost. Vyžádá si proto sto liber a doufá, že se jimi vykoupí. Ti lidé však přijedou navzdory tomu, a když se jí manžel náhodou zmíní o tom, že v nedaleké vilce jsou noví nájemníci, nějakým způsobem se doví, že to jsou její pronásledovatelé. Počká, až manžel usne, rozběhne se k nim a pokouší se je přemluvit, aby ji nechali na pokoji. Když se ji to nepodaří, jde tam znova druhý den dopoledne, a její manžel na ni narazí, jak nám tu pověděl, pravé ve chvíli, kdy se z vilky vynoří. Slíbí mu, že tam víckrát nepůjde, ale o dva dny později je její naděje, že by se těch strašlivých sousedů mohla zbavit, nad její síly, a tak učiní další pokus a vezme s sebou i svou fotografii, kterou si od ní pravděpodobně vyžádali. Uprostřed rozmluvy přiběhne do vily služebná a oznámí, že manžel se vrátil domů. V té chvíli žena, která ví, že se muž vydá rovnou do vilky, ve spěchu vyžene obyvatele zadním vchodem, pravděpodobně do toho borového lesíka, o němž jsme slyšeli, že je tam poblíž. A tak se stane, že manžel najde vilu opuštěnou. Velice by mě ale překvapilo, kdyby byla liduprázdná ještě dnes večer, až tam půjde na výzvědy. Co soudíte o mé teorii?“
„Je to všechno jen dohad.“
„Přinejmenším se ale shoduje se všemi fakty. Objeví–li se nějaká nová fakta, která by s mou teorií byla v rozporu, bude dost času všechno znova uvážit. Momentálně nemůžeme nic dělat, dokud nedostaneme čerstvou zprávu od našeho přítele z Norbury.“
Nemuseli jsme však čekat příliš dlouho. Telegram přišel právě ve chvíli, kdy jsme dopíjeli čaj. „Vila je dosud obydlena,“ stálo v něm. „Tvář v okně jsem viděl znova. Budu čekat u vlaku v sedm hodin a do vašeho příjezdu nic nepodniknu.“
A opravdu nás očekával na peróně, když jsme vystoupili, a ve světle nádražních luceren jsme viděli, že je velice bledý a chvěje se rozčilením.
„Pořád tam ještě jsou, pane Holmesi,“ řekl a chytil mého přítele za rukáv. „Když jsem šel sem, viděl jsem, že se ve vile svítí. Rozetneme tu záhadu hned a jednou provždy.“
„Jaký tedy máte plán?“ zeptal se Holmes, když jsme kráčeli po tmavé silnici, vroubené stromy.
„Hodlám tam vniknout třeba násilím a zjistit si, kdo vlastně ve vile je. Od vás chci, abyste mi oba dělali svědky.“
„Jste k tomu pevně rozhodnut, přestože vás manželka varovala, že pro vás bude lepší, když se záhadu nepokusíte rozluštit?“
„Ano, jsem pevně rozhodnut.“
„No, myslím, že jednáte správně. Jakákoli pravda je lepší než ty neurčité pochyby. Uděláme nejlíp, když tam půjdeme rovnou. Z hlediska zákona k tomu sice nemáme to nejmenší oprávnění, ale myslím si, že to stojí i za případné důsledky.“
Večer byl neobyčejně temný a začalo poprchávat, když jsme odbočili z hlavní silnice na úzkou cestu, hluboce rozježděnou a po obou stranách lemovanou živými ploty. Grant Munro však nedočkavě pospíchal před námi a my jsme klopýtali za ním, jak jen to šlo.
„Tamhleto je světlo z mého domu,“ zamumlal a ukázal na slabou záři, rozlévající se mezi stromy, „a tady je vila, do které jdeme.“
Při těchto slovech jsme prošli ohybem cesty a kousek opodál jsme uviděli stavení. Pruh žlutého světla, dopadajícího na tmavé prostranství před domem, svědčil o tom, že dveře nejsou docela zavřené, a také jedno okno v poschodí jasně zářilo. Když jsme se tam podívali, uviděli jsme, že se za záclonou pohybuje jakási nejasná skvrna.
„To je ta kreatura,“ zvolal Grant Munro, „sami vidíte, že tam někdo je. Pojďte teď prosím za mnou a brzo se dovíme všechno.“
Došli jsme ke dveřím, ale pojednou se ze stínu vynořila nějaká žena a zůstala stát ve zlatém pruhu světla vrhaného lampou. Do tváře jsem jí neviděl, protože ta byla ve tmě, ale ruce měla prosebně rozepjaté.
„Ne, proboha ne, Jacku!“ volala. „Tušila jsem to, že dnes večer přijdeš. Rozmysli si to, miláčku! Věř mi ještě jednou a nikdy toho nebudeš litovat.“
„Věřil jsem ti už moc dlouho, Effie!“ zvolal Grant Munro přísně. „Pusť mě! Musím dovnitř. Moji přátelé a já jsme se rozhodli, že tu věc vyřídíme jednou provždy.“ Odstrčil ji stranou a my jsme šli v jeho patách. Když otevřel dveře dokořán, vrhla se před něho nějaká stařena a pokusila se ho zarazit, ale smýkl s ní zpátky a v příštím okamžiku jsme už všichni byli na schodech. Grant Munro vpadl do osvětlené místnosti v podkroví a my jsme tam vešli hned za ním.
Byl to útulný, pěkně zařízený pokoj, dvě svíčky planuly na stole a další dvě na krbové římse. V koutě, skloněna nad stolem, seděla bytost, která vypadala jako nějaké malé děvčátko. Když jsme vešli, měla odvrácenou tvář, ale viděli jsme, že má na sobě rudé šaty a na rukou natažené dlouhé bílé rukavice. Sotva však po nás vrhla pohled, vykřikl jsem překvapením a hrůzou. Tvář, kterou k nám otočila, měla prapodivně sinalý odstín a její rysy postrádaly jakéhokoli výrazu. V příštím okamžiku se záhada vysvětlila. Holmes se smíchem sáhl dítěti za ucho, škraboška spadla z tváře a před námi se objevila malinká černošská holčička, černá jak uhel, ale s bílými zoubky, které vesele vycenila do našich užaslých tváří. Nakazila mě svou veselostí tak, že jsem se hlučně rozesmál, ale Grant Munro zůstal stát jako vyjevený s rukou přitisknutou na hrdlo.
„Kristepane!“ zvolal. „Co má tohle znamenat?“
„Hned ti to povím,“ zvolala jeho žena, která vešla do pokoje s hrdou, odhodlanou tváří. „Donutil jsi mě proti mé vůli, abych ti to pověděla, a teď se s tím musíme oba nějak vyrovnat. Můj manžel v Atlantě zemřel. Moje dítě však zůstalo naživu.“
„Tvoje dítě!“
Vytáhla velký stříbrný medailon, který měla v záňadří. „Nikdy jsi jej neviděl otevřený.“
„Nenapadlo mě, že je otvírací.“
Stiskla pérko a víčko odskočilo. Uvnitř byla podobizna muže, mimořádně hezkého a inteligentního, jehož tvář však nesla neklamné znaky afrického původu.
„Je to John Hebron z Atlanty,“ řekla manželka, „a byl to ten nejušlechtilejší člověk na světě. Distancovala jsem se od lidí své rasy, abych se za něho mohla provdat, ale dokud žil, nikdy jsem toho ani na okamžik nelitovala. Naším neštěstím bylo, že jediné dítě, které jsme spolu měli, se vyvedlo po něm a nikoli po mně. To se v podobných případech stává často, a malá Lucy je dokonce mnohem černější než její otec. Ať je však černá nebo bílá, je to má sladká holčička a maminčin mazlíček.“ Děvčátko při těch slovech přiběhlo k matce a zabořilo jí tvář do sukně.