„Nechala jsem ji v Americe jen proto,“ pokračovala manželka, „že měla chatrné zdraví a změna podnebí by jí byla mohla ublížit. Svěřila jsem ji do péče jedné spolehlivé Skotky, která u nás kdysi sloužila. Ani ve snu, ani na okamžik mě nikdy nenapadlo, že bych se snad svého dítěte zřekla. Když jsem se však náhodou setkala s tebou, Jacku, a když jsem se do tebe zamilovala, obávala jsem se ti o svém dítěti povědět. Bůh mi odpusť, ale měla jsem strach, že tě ztratím, a nenašla jsem odvahu ti to říct. Musela jsem volit mezi tebou a jí a ve své slabostí jsem se odvrátila od své malé holčičky. Tři roky jsem před tebou tajila, že je na světě, ale dostávala jsem zprávy od chůvy a věděla jsem, že se jí vede dobře. Nakonec však jsem neodolala touze dítě znova spatřit. Bránila jsem se tomu, ale marně. Ačkoli jsem věděla, jak je to nebezpečné, rozhodla jsem se přivézt dítě do Anglie, i kdyby to mělo být jen na pár týdnů. Poslala jsem chůvě sto liber a informovala jsem ji o téhle vilce a možnosti pronajmutí, takže se tu mohla objevit jako naše sousedka, aniž by na mě padlo podezření, že se s ní nějak znám. Šla jsem ve svých bezpečnostních opatřeních dokonce tak daleko, že jsem ji nařídila, aby dítě přes den držela doma a zakrývala mu tvářičku a ruce, aby ani ti, kdo ji snad zahlédnou v okně, nemohli roznášet nějaké klepy o tom, že v našem sousedství žije černé dítě. Možná že bych byla udělala líp, kdybych nebyla tak opatrná, ale byla jsem napůl šílená hrůzou, že by ses mohl dovědět pravdu.
Tys byl první, kdo mi řekl, že do vilky se nastěhovali nájemníci. Měla jsem počkat do rána, ale nemohla jsem rozrušením usnout, a tak jsem nakonec vyklouzla ven, poněvadž jsem věděla, jak těžké je tě probudit. Tys mě ale viděl odcházet a v tom byl počátek všech dalších malérů. Příští den jsi měl na vůli, zda chceš mé tajemství odhalit, ale byl jsi tak ušlechtilý, že ses této příležitosti vzdal. O tři dny později však chůva s dítětem uprchly zadními dveřmi opravdu na poslední chvíli, v okamžiku, kdy už jsi vpadl dovnitř hlavním vchodem. A teď tedy dnes večer konečně víš všechno a já se tě ptám, co bude s námi, s mým dítětem a se mnou?“ Sepnula ruce a čekala na odpověď.
Trvalo dobré dvě minuty, než Grant Munro promluvil, ale jeho odpověď pak byla taková, že na ni dodnes rád vzpomínám. Zvedl děvčátko, políbil je a pak, stále drže dítě na ruce, podal druhou ruku své ženě a zamířil s ní ke dveřím.
„O tom všem si můžeme pohodlně pohovořit doma,“ pravil. „Nejsem žádný velký dobrák, Efiie, ale snad jsem přece jen lepší, než sis o mně myslela.“
Holmes a já jsme šli polní cestou za nimi, ale na jejím konci mě můj přítel zatahal za rukáv. „Myslím, že budeme v Londýně užitečnější než tady v Norbury,“ řekl.
Nezmínil se už o případu ani slovem, až teprve pozdě v noci, když s rozsvícenou svíčkou odcházel do ložnice.
„Watsone,“ řekl, „až budete mít někdy dojem, že poněkud přeceňuji své schopnosti nebo že na některý případ vynakládám menší úsilí, než si zaslouží, zašeptejte mi laskavě do ouška ,Norbury’! Budu vám neskonale vděčný.“
Makléřův úředník
Krátce poté, co jsem se oženil, zakoupil jsem si lékařskou koncesi v londýnské čtvrti Paddington. Starý doktor Farquhar, po němž jsem ji převzal, býval kdysi vyhlášeným praktickým lékařem, ale pokročilý věk a choroba, jíž trpěl — cosi jako záchvaty tance svatého Víta — připravily ho o většinu pacientů. Lidé celkem přirozeně vycházejí ze zásady, že ten, kdo chce léčit jiné, měl by být zdravý sám, a dívají se spatra na lékařské schopnosti člověka, který svými medikamenty nedokáže vykurýrovat sám sebe. A tak jak sil mého předchůdce ubývalo, zužoval se i okruh jeho pacientů, a když jsem po něm praxi přebíral, nevynášela už ročně někdejších dvanáct set liber, ale něco málo přes tři sta. Důvěřoval jsem však svému mládí a energii a byl jsem přesvědčen, že ji za pár let povznesu k věhlasu a prosperitě jejích počátků.
Po převzetí ordinace měl jsem první tři měsíce práce nad hlavu a svého přítele Sherlocka Holmese jsem vídal jen málokdy, neboť jsem byl příliš zaneprázdněn, než abych mohl občas zaskočit do Baker Street na návštěvu, a on sám jen zřídka někam chodíval, pokud ho tam nepřivedla jeho profese. Překvapilo mě proto, když jsem jednoho červnového rána — byl jsem už po snídani a seděl jsem a pročítal British Medical Journal — uslyšel zařinčení zvonku a vzápětí silný, poněkud rezavý hlas mého starého přítele.
„Ach milý Watsone,“ řekl, když vešel do místnosti, „to jsem rád, že vás zas jednou vidím. Doufám, že se paní Watsonová už dostatečně zotavila ze všech těch rozčilujících lapálií, spojených s naším dobrodružstvím v případě Podpisu čtyř?“
„Děkuji za optání, daří se nám oběma dobře,“ řekl jsem a srdečně jsem si s ním potřásl rukou.
„A doufám také,“ pokračoval, sedaje si do houpacího křesla, „že starosti s lékařskou praxí ve vás dočista neumrtvily zájem, který jste míval o naše drobné dedukční problémy.“
„Naopak,“ odpověděl jsem, „právě včera večer jsem listoval ve svých starých poznámkách a hodnotil jsem některé výsledky, jichž jsme dosáhli.“
„Doufám, že svou sbírku nepokládáte za uzavřenou?“
„Ani nápad! Nic bych si nepřál víc než pár dalších podobných zážitků.“
„Například dnes?“
„Proč ne, třeba hned dnes.“
„A jel byste až do Birminghamu?“
„Přejete‑li si to — ovšem.“
„A co vaše praxe?“
„Zaskakuji i za souseda, když někam odjede, a na oplátku je kdykoli ochoten převzít ordinaci za mne.“
„Ha! Nic lepšího si nelze přát!“ řekl Holmes, zvrátil se na opěradlo houpacího křesla a pátravě se na mě díval zpod přimhouřených víček. „Vidím, že jste nedávno trochu marodil. Tahle letní nachlazení bývají vždycky dost nepříjemná.“
„Minulý týden jsem ošklivě nastydl a musel jsem zůstat tři dny doma. Měl jsem ale dojem, že už jsem z toho dočista venku.“
„Také že jste. Vypadáte náramně zdravě.“
„Jak jste to tedy mohl poznat?“
„Milý příteli, znáte přece moje metody.“
„Vydedukoval jste to?“
„Ovšem.“
„A z čeho?“
„Z vašich střevíců.“
Podíval jsem se na nové lakýrky, které jsem měl na nohou. „Jak proboha -?“ zvolal jsem, ale Holmes mou otázku zodpověděl dřív, než jsem ji stačil vyslovit.
„Ty střevíce jsou nové,“ řekl. „Nenosíte je déle než pár týdnů. Podrážky, které mi v této chvíli právě předvádíte, jsou maličko ožehnuté. V prvním okamžiku jsem myslel, že jste si je někde promočil a pak trochu spálil při sušení. U nártu je ale malá kulatá nálepka s nějakou čmáranicí od prodavače. Ta by se byla ve vlhku určitě odlepila. Takže jste musel sedět s nohama nataženýma ke krbu, což se dá u člověka těšícího se dobrému zdraví stěží předpokládat — dokonce i v tak rozpršeném červnu, jaký letos máme.“
Jako všechny Holmesovy úvahy zdála se i tato naprosto jednoduchá, jakmile věc jednou vysvětlil. Vyčetl mi tu myšlenku z výrazu tváře a v jeho úsměvu byl jakýsi stín trpkosti.
„Obávám se, že jsem sám proti sobě, když něco takového vysvětluji,“ řekl. „Výsledky bez příčin jsou mnohem působivější. Tak co — jste ochoten rozjet se do Birminghamu?“