„Samozřejmě. O jaký případ jde?“
„To se všechno dovíte ve vlaku. Můj klient čeká venku v drožce. Můžeme vyrazit hned?“
„Moment.“ Napsal jsem pár řádek pro svého souseda, vyběhl jsem do patra, abych o svém odjezdu uvědomil manželku, a dohonil jsem Holmese na prahu.
„Váš soused je doktor?“ řekl a kývl hlavou na mosazný štítek na dveřích.
„Ano. Zakoupil si ordinaci stejně jako já.“
„Zavedenou?“
„Stejnou jako já. Oba předchozí doktoři tu byli od té doby, co ty domy stojí.“
„Váš předchůdce ale měl víc pacientů než jeho.“
„Myslím, že ano. Jak jste to poznal?“
„Podle schodů, milý brachu. Ty vaše jsou vyšlapané aspoň o tři palce víc než jeho. Ale tenhle pán v drožce je můj klient, pan Hall Pycroft. Dovolte, abych vás s ním seznámil. A vy práskněte do koní, kočí, poněvadž máme nejvyšší čas, chceme‑li stihnout vlak.“
Muž, který seděl naproti mně, byl urostlý mladý chlapík se svěží pletí, upřímnou, nezáludnou tváří a úzkým, tuhým, plavým knírkem. Na hlavě měl náramně lesklý cylindr a na sobě elegantně střízlivé černé šaty, které ho společensky dokonale zařazovaly mezi uhlazené šviháky ze City, vrstvu, jíž se říkává cockneys[1], ale z níž se rekrutují naše úderné dobrovolnické pluky a z níž pochází většina skvělých atletů a sportovců narozených na britských ostrovech. Z jeho kulaté, ruměné tváře vyzařovala přirozená veselost a bodrost, ale zdálo se mi, že koutky úst má stažené jakousi úzkostí, která působila trochu komicky. Teprve ve chvíli, kdy jsme všichni seděli ve vagóně první třídy a měli jsme hodný kus cesty do Birminghamu za sebou, dověděl jsem se, jaké nesnáze ho přivedly k Sherlocku Holmesovi.
„Máme před sebou sedmdesát minut nerušené jízdy,“ poznamenal Holmes. „Chtěl bych, pane Pycrofte, abyste mému příteli pověděl o svém mimořádně zajímavém zážitku přesně tak, jak jste o něm vyprávěl mně. Připojíte‑li ovšem nějaké další podrobnosti, nebude to na škodu. Bude prospěšné i pro mne, jestliže si celý sled událostí vyslechnu ještě jednou. Jde o případ, Watsone, za kterým může být něco závažného, nebo možná také vůbec nic, ale v němž jsou přinejmenším přítomny ony neobvyklé a outré[2] momenty, které dokážete ocenit stejně dobře jako já. Teď už vás ale nebudu přerušovat, pane Pycrofte.“
Náš mladý společník na mě pohlédl a v očích se mu zablesklo.
„Na té historii je nejhorší to,“ řekl, „že v ní vystupuji v roli největšího hlupáka pod sluncem. Pravda, všechno to ještě může dobře dopadnout, a také jsem asi nemohl dělat nic jiného; jestli ale přijdu bez náhrady o dobré místo, budu mít pocit, že jsem se zachoval jako nějaký hloupý Honza. Nejsem zrovna moc dobrý vyprávěč, pane doktore, ale stalo se mi asi tohle:
Byl jsem zaměstnán u firmy Coxon & Woodhouse v Drapers’ Gardens, ale počátkem jara, jak se jistě pamatujete, se firma dostala do nesnází s tou venezuelskou půjčkou, a udělala úplný bankrot. Byl jsem u nich pět let a starý Coxon mi dal opravdu skvělé doporučení, když přišli na buben; jenomže všechny úředníky propustili — celkem nás bylo sedmadvacet. Hledal jsem místo, kde se dalo, ale ve stejné situaci byla spousta jiných mládenců, a tak jsem dlouhou dobu nemohl absolutně o nic zavadit. U Coxonových jsem dostával tři libry týdně, a tak jsem měl asi sedmdesát liber úspor, ale ty se brzo rozkutálely a nezbylo mi z nich nic. Nakonec jsem byl úplně na dně a měl jsem sotva na známky, abych mohl odpovídat na inzeráty, a na obálky, na které bych ty známky nalepil. Roztrhal jsem podrážky při obcházení nejrůznějších kanceláří, ale místo jsem nesehnal, ať jsem se snažil sebevíc.
Nakonec jsem se dověděl o volném místě u firmy Mawson & Williams v Lombard Street, která obchoduje s akciemi. Hádám, že vy to asi v Eastern Central moc neznáte, ale mohu vám říct, že je to jeden z nejbohatších podniků v Londýně. Na inzerát se mělo odpovídat výhradně písemně. Poslal jsem jim své doporučení a žádost, ale nedělal jsem si nejmenší naděje, že bych snad to místo mohl dostat. Odpověď jsem však obdržel obratem a stálo v ní, že dostavím‑li se příští pondělí, mohu se hned ujmout svých nových povinností, samozřejmě za předpokladu, že udělám i osobně dobrý dojem. Nikde se nedovíte, jak se tyhle věci vlastně vyřizují. Někteří lidé říkají, že ředitel prostě sáhne do hromady žádostí a vytáhne první, kterou nahmátne. Tak či onak, tentokrát padl šťastný los na mne a v životě už asi nebudu mít větší radost než ten den. Týdenní plat měl být o libru vyšší a povinnosti stejné jako u Coxonových.
Teď se však dostávám k tomu, co je na celé té záležitosti podivné. Bydlel jsem v podnájmu na Hampstead way, adresu jsem měl Potter’s Terrace číslo 17. Večer toho dne, co jsem dostal tu slibnou odpověď, jsem seděl doma a pokuřoval jsem, když pojednou přišla má bytná a přinesla mi tištěnou navštívenku, na níž stálo: Arthur Pinner, finanční zprostředkovatel. Nikdy jsem to jméno neslyšel a neměl jsem tušení, co ode mne ten člověk může chtít, ale samozřejmě jsem bytné řekl, aby ho uvedla. Do pokoje vešel muž střední postavy, tmavovlasý, s černýma očima, černými vousy a nosem — no, trošku jako skoba. Choval se velice rázně a hovořil úsečně jako člověk, který zná cenu svého času.
,Pan Hall Pycroft, nemýlím‑li se?’ řekl.
,Prosím, to jsem já,’ odpověděl jsem a přistrčil jsem mu židli.
,Naposled jste byl zaměstnán u firmy Coxon & Woodhouse, že?’
,Ano prosím.’
,A teď vás přijali u Mawsonových?’
,Přesně tak.’
,Dobrá,’ řekl. ,Oč jde: slyšel jsem několik mimořádně pochvalných zmínek o vašich finančnických schopnostech. Pamatujete se na Parkera, který byl u Coxonových ředitelem? Ten si vás nemohl vynachválit.’
To se ví, že jsem to rád slyšel. Vždycky jsem se v kanceláři velice otáčel a snažil, ale nikdy se mi ani nesnilo, že by se o mně mohlo v City takhle mluvit.
,Máte dobrou paměť?’ řekl ten člověk.
,No, docela to ujde,’ odpověděl jsem skromně.
,Sledoval jste pohyb trhu i v době, kdy jste byl bez místa?’ zeptal se.
,Ano, četl jsem Burzovní zprávy každé ráno.’
,Je vidět, že máte opravdu snahu!’ zvolal. ,Takhle to můžete někam dotáhnout! Nebude vám vadit, když si vás trochu vyzkouším? Moment! Tak třeba: jak jsou na tom s akciemi Ayrshires?’
,Sto pět až sto pět a čtvrt.’
,A New Zealand Consolidated?’
,Sto čtyři.’
,A British Broken Hills?
,Sedm až sedm šest.’
,Výborně!’ zvolal a zvedl ruce. ,To přesně odpovídá všemu, co jsem o vás slyšel. Přítelíčku, vy jste příliš dobrý na to, abyste dělal úředníka u Mawsonových!’
Takový náhlý projev citu mě dost překvapil, to si jistě umíte představit. ,Ale kde,’ řekl jsem, ,jiní lidé o mně nemají tak vysoké mínění jako vy, pane Pinnere. Stálo mě to zatracenou námahu, než jsem tohle místo dostal, a jsem hrozně rád, že je mám.’
,Pchá! Člověče, vy byste měl mít vyšší ambice! Vždyť nebudete pracovat ani ve svém fochu! Řeknu vám teď, jak by to vypadalo u mne. Nemohu vám nabídnout tolik, kolik byste si podle svých schopností zasluhoval, ale ve srovnání s tím, co vám hodlají platit u Mawsonových, je to nebe a dudy. Abych nezapomněl! Kdy máte u Mawsonových nastoupit?’
,V pondělí.’
,Chachá! Jen tak ze sportu bych se vsadil, že u nich nenastoupíte vůbec.’
,Že u nich nenastoupím?’
1