,Na ty není spolehnutí. Francouzský systém je jiný než náš. Pusťte se do toho a v pondělí ve dvanáct hodin mi to sem přineste. Zatím na shledanou, pane Pycrofte; budete‑li i nadále projevovat takovou horlivost a inteligenci jako dosud, uvidíte, že se u naší společností budete mít báječně.’
Vrátil jsem se do hotelu s velkou knihou v podpaží a s velice rozpornými pocity. Na jedné straně jsem byl definitivně přijat a sto liber jsem měl v kapse. Na druhé straně však vzhled těch kanceláří, chybějící tabulka s označením firmy a další okolnosti, které obchodníka musí zarazit, nevzbudily ve mně právě příznivý dojem, pokud jde o postavení mých zaměstnavatelů. Nicméně, ať už to znamenalo cokoli, peníze jsem měl v kapse, a tak jsem zasedl ke svému úkolu. Pracoval jsem usilovně celou neděli, ale přesto jsem se v pondělí dostal teprve k písmenu H. Zašel jsem za svým zaměstnavatelem, nalezl jsem jej opět v té nezařízené kanceláři a dostal jsem od něho příkaz pokračovat v práci do středy a pak přijít znova. Ve středu jsem stále ještě nebyl hotov, a tak jsem se s tím pachtil až do pátku — to jest do včerejška. Pak jsem seznam panu Harrymu Pinnerovi odnesl.
,Vřelé díky,’ řekl. ,Obávám se, že jsem svízelnost toho úkolu podcenil. Ten seznam mi ale velice podstatně pomůže.’
,No, chvíli to trvalo,’ řekl jsem.
,A teď,’ řekl mi, ,bych od vás chtěl, abyste pořídil seznam obchodů s nábytkem, poněvadž ty všechny také prodávají kuchyňské nádobí.’
,Prosím.’
,A můžete se tu zítra večer o sedmé stavit, jen abyste mi řekl, jak jste s tím daleko. A nesmíte to s tou prací přehánět. Po té námaze vám večer neuškodí pár hodin strávených v Dayově kabaretu.’ Zasmál se při těch slovech a já jsem si s hrůzou všiml, že má na druhém zubu vlevo velice špatně udělanou zlatou plombu.“
Sherlock Holmes si potěšeně zamnul ruce a já jsem na našeho klienta pohlédl s údivem.
„Možná že vás to překvapuje, pane doktore, ale je to tak,“ řekl mi. „Když jsem mluvil s tím druhým chlapíkem v Londýně, usmál se ve chvíli, kdy jsem říkal, že už k Mawsonovým vůbec nepůjdu, a já jsem náhodou postřehl, že má zub zaplombovaný naprosto stejně. Vité, v obou případech upoutalo moje oči to lesklé zlato. Když jsem si uvědomil, že má stejný i hlas a postavu a že na něm je jiné pouze to, co se dá změnit břitvou či parukou, nepochyboval jsem už, že je to týž člověk. Dá se pochopitelně předpokládat, že si dva bratři budou podobní, ale ne zas do té míry, že budou mít oba stejně špatně zaplombovaný tentýž zub. Pak mě vypoklonkoval, a když jsem se octl na ulici, stěží jsem věděl, zda sním či bdím. Vrátil jsem se do hotelu, strčil jsem hlavu do umyvadla se studenou vodou a pokoušel jsem se o tom uvažovat. Proč mě vylákal z Londýna do Birminghamu? Proč sem přijel ještě přede mnou a proč posílal dopis sám sobě? Bylo toho na mě všeho dohromady trochu moc a nedávalo mi to žádný smysl. Pak mě ale pojednou napadlo, že to, co je záhadou pro mě, bude možná zcela jasné panu Holmesovi. Stihl jsem ještě noční vlak do Londýna, ráno jsem ho navštívil a teď vás oba vezu s sebou zpátky do Birminghamu.“
Když nám makléřův úředník dovyprávěl své překvapující zážitky, rozhostilo se na okamžik ticho. Potom Sherlock Holmes upřel oči na mě, zvrátil se na polštářované opěradlo a zatvářil se potěšené, ale zároveň kriticky, jako znalec, který právě ochutnal první doušek vína z posledního vinobraní.
„Povedené, Watsone, není–liž pravda?“ řekl mi. „Má to pár aspektů, z kterých mám opravdu radost. Jistě mi dáte za pravdu v tom, že rozhovor s panem Arthurem Harrym Pinnerem v prozatímních kancelářích Franco‑Midland Hardware Company s r.o. bude pro nás pro oba velice zajímavý.“
„Jak se ale u něho můžeme vůbec objevit?“ zeptal jsem se.
„Docela jednoduše,“ řekl vesele Hall Pycroft. „Jste moji přátelé, kteří hledají místo, a co může být přirozenějšího, než že vás oba přivedu k předsedovi správní rady?“
„Přesně tak! Samozřejmě!“ řekl Holmes. „Rád bych se na toho gentlemana podíval a zjistil si, zda se mi náhodou nepodaří nakouknout mu do karet. Jaké kvality máte, milý příteli, že jsou pro něho vaše služby tak cenné? Nebo je snad možné, že — Začal si okusovat nehty a tupě zírat z okna, a než jsme dorazili do New Street, nedostali jsme už z něho málem ani slovo.
Téhož dne v sedm hodin večer jsme všichni tři kráčeli po Corporation Street ke kancelářím společnosti.
„Bylo by zbytečné, abychom se tam dostavili dřív,“ řekl náš klient. „Chodí tam zřejmě jen tehdy, když se má se mnou sejít, poněvadž v kancelářích před stanovenou hodinou nikdy nikdo není.“
„To mluví samo za sebe,“ poznamenal Holmes.
„Proboha, vždyť jsem vám to říkal!“ zvolal náhle úředník. „Podívejte, kráčí tamhle před námi.“
Ukázal na pomenšího, světlovlasého, dobře oblečeného muže, který si čile vykračoval po druhé straně ulice. Zpozorovali jsme ho právě ve chvíli, kdy se ohlédl po chlapci, vyvolávajícím poslední vydání večerníku; přeběhl mezi drožkami a omnibusy na druhou stranu ulice a koupil si od něho výtisk. S novinami v ruce pak zmizel v jakémsi průjezdu.
„Jde tam!“ zvolal Hall Pycroft. „V tom průjezdu jsou kanceláře společnosti. Pojďte za mnou, zařídím to všechno náramně hladce.“
Následovali jsme ho a vyšli jsme do pátého poschodí, kde jsme se octli před pootevřenými dveřmi, na které náš klient zaťukal. Hlas zevnitř nás vyzval, abychom šli dál, a vstoupili jsme do holé, nezařízené místnosti, přesně takové, jak nám ji Hall Pycroft popsal. U jediného stolku seděl muž, kterého jsme viděli na ulici, před sebou měl rozložený večerník, a když k nám zvedl oči, měl jsem pocit, že jsem nikdy neviděl tvář, na níž by byly takové stopy zármutku a ještě čehosi horšího, než je zármutek — hrůzy, jakou ve svém životě pozná jen málo lidí. Čelo se mu lesklo potem, tváře měl mrtvolně, nepřirozeně bílé jak rybí břicho a oči divoce vytřeštěné. Zíral na svého úředníka, jako by ho nemohl poznat, a z ohromeni zračícího se na Pycroftově tváři jsem usoudil, že tak jako dnes jeho zaměstnavatel rozhodně zpravidla nevypadá.
„Vy jste nějaký nemocný, pane Pinnere,“ zvolal náš průvodce.
„Ano, necítím se dobře,“ odpověděl muž. Bylo na něm vidět, že vynakládá značné úsilí, aby se ovládl, a než vůbec promluvil, olízl si suché rty. „Kdo jsou ti pánové, které jste s sebou přivedl?“
„Jeden je pan Harris z Bermondsey a druhý pan Price odtud z Birminghamu,“ řekl úředník pohotově. „Jsou to moji přátelé, oba velice zkušení, ale jsou už nějaký čas bez místa, a tak doufali, zda byste snad pro ně nenalezl nějakou příležitost u společnosti a nemohl je zaměstnat.“
„Hm, to by snad šlo! To by snad šlo!“ zvolal Pinner se sinalým úsměvem. „Jistěže pro vás budeme moci něco udělat. V čem se speciálně vyznáte, pane Harrisi?“
„Já jsem účetní,“ řekl Holmes.
„Ovšem, někoho takového budeme potřebovat. A vy, pane Price?“
„Úředník,“ řekl jsem.
„Pevné doufám, že společnost bude moci použít vašich služeb. Dám vám vědět, jakmile se nějak rozhodneme. Teď vás ale musím požádat, abyste odešli. Nechte mě proboha o samotě!“
Poslední slova z něho vyhrkla, jako by úsilí, které vynakládal na to, aby se ovládl, bylo pojednou nad jeho síly. Vyměnili jsme si s Holmesem letmé pohledy a Hall Pycroft přistoupil o krok ke stolu.
„Zapomněl jste asi, že jste mě sem pozval, abyste mi dal další pokyny,“ řekl.