„Jistěže, pane Pycrofte, jistěže,“ odpověděl muž klidnějším tónem. „Můžete tu okamžik počkat a nevidím důvod, proč by tu vaši přátelé nemohli počkat s vámi. Za tři minuty jsem vám plně k službám — mohu‑li tak dlouho nadužívat vaší trpělivosti.“ Vstal, zatvářil se náramně zdvořile, uklonil se nám a vyšel dveřmi na druhém konci místnosti. Dveře za sebou zavřel.
„Co teď?“ zašeptal Holmes. „Chce nám fouknout?“
„To nemůže,“ odpověděl Pycroft.
„Proč ne?“
„Ty dveře vedou do další místnosti.“
„A odtamtud není žádný východ?“
„Ne.“
„Ta místnost je zařízená?“
„Včera byla prázdná.“
„Tak co tam probůh může dělat? V celé téhle věci je něco, čemu nerozumím. Jestli byl někdy někdo málem nepříčetný hrůzou, tak to byl právě teď tenhle Pinner. Co ho tak mohlo vyděsit?“
„Podezírá nás, že jsme detektivové,“ nabídl jsem vysvětlení.
„To bude ono,“ řekl Pycroft.
Holmes zavrtěl hlavou. „Ba ne, on totiž nezbledl. Byl už bledý, když jsme sem přišli,“ řekl. „Je ale docela možné, že — “
Jeho slova přerušily hlučné údery, ozývající se kdesi za dveřmi do vedlejší místnosti.
„Proč hrome klepe na vlastní dveře?“ zvolal úředník.
Klep‑klep‑klep se ozvalo znova a hlasitěji. Všichni jsme s napětím civěli na zavřené dveře. Mrkl jsem na Holmese a viděl jsem, že mu ztuhla tvář a v krajním rozčilení se předklonil. Pak se pojednou ozval kloktavý, bublavý zvuk a prudké bušení do dřeva. Holmes zběsile přeběhl místnost a vzal za dveře. Byly zamčeny zevnitř. Následovali jsme jeho příkladu a vrhli jsme se na ně celou svou vahou. Nejdřív povolila jedna veřej, pak druhá a dveře se s praskotem vyvrátily. Vřítili jsme se přes ně do vedlejší místnosti.
Byla prázdná.
Hned v příštím okamžiku jsme si však uvědomili svůj omyl. V jednom rohu, v tom, který byl nejblíž místnosti, z níž jsme přišli, byly další dveře. Holmes k nim skočil a otevřel je. Na podlaze ležel kabát a vesta a na háku za dveřmi, na vlastních šlích zadrhnutých kolem krku visel předseda správní rady Franco‑Midland Hardware Company. Kolena měl zvednutá, hlava svírala děsivý úhel s tělem a hluk, který nás před okamžikem vyrušil z rozhovoru, byl způsoben tím, jak patami kopal do dveří. Ihned jsem ho chytil kolem pasu a zvedl ho, zatímco Holmes a Pycroft uvolnili elastické šle, které se už hluboko zaryly do sinalých záhybů kůže. Potom jsme ho odnesli do vedlejší místnosti, kde zůstal ležet s popelavou tváří, těžce supě fialovými rty při každém vdechnutí i vydechnutí — úděsná troska toho, čím byl ještě před pěti minutami.
„Jak to s ním vypadá, Watsone?“ zeptal se Holmes.
Sklonil jsem se nad ním a prohlédl jsem ho. Puls měl téměř nehmatný a nepravidelný, ale dech se mu pomalu prodlužoval a při nepatrném zachvění očních víček se pod nimi objevil úzký proužek bělma.
„Měl už duši na jazyku,“ řekl jsem, „ale dostane se z toho, otevřte jen tady to okno a podejte mi karafu s vodou.“ Rozepnul jsem mu límec, postříkal jsem mu tvář studenou vodou a zvedal a spouštěl jsem mu paže, dokud se přirozeně, zhluboka nenadechl.
„Teď už je to jen otázka času,“ řekl jsem, když jsem se od něho odvrátil.
Holmes stál u stolu s rukama zabořenýma do kapes kalhot a bradou přitisknutou na prsa.
„Domnívám se, že bychom teď měli zavolat policii,“ řekl, „ale přiznám se, že bych jim rád předložil rozřešený případ, až přijdou.“
„Pro mne je to naprostá záhada,“ zvolal Pycroft a poškrábal se na hlavě. „Co chtěl získat tím, že mě vylákal až sem a pak — “
„Pchá! To vše je docela jasné,“ řekl Holmes netrpělivě. „Jde jen o tenhle poslední náhlý čin.“
„Chcete říct, že vše ostatní je vám jasné?“
„Zdá se to zcela srozumitelné. Co vy na to, Watsone?“
Pokrčil jsem rameny.
„Musím přiznat, že jsem s rozumem v koncích,“ řekl jsem.
„Ale kde — uvážíte‑li nejdřív dobře všechny okolnosti, mohou vést jen k jedinému závěru.“
„A co jste z nich usoudil vy?“
„Celá tahle záležitost se točí kolem dvou bodů. Předně jim šlo o to, aby Pycroft napsal prohlášení, že vstupuje do služeb té absurdní společnosti. Cožpak nevidíte, jak mnoho to napovídá?“
„Je mi líto, ale nechápu vůbec nic.“
„Uvažujte: proč to od něho potřebovali? Z obchodních důvodů rozhodně ne, poněvadž takovéhle dohody se zpravidla uzavírají ústně, a neexistoval pražádný obchodní důvod, kvůli němuž by měli dělat výjimku. Což nechápete, mladý příteli, že jim náramně šlo o to, aby si opatřili ukázku vašeho rukopisu, a jiným způsobem ji získat nemohli?“
„Ale proč?“
„Přesně tak. Proč? Jestliže tohle zodpovíme, dostaneme se s naším malým problémem poněkud kupředu. Proč? To může mít jen jediný přiměřený důvod. Někdo se chtěl naučit imitovat vaše písmo a k tomu si nejdřív musel opatřit ukázku. A jestliže teď přejdeme k druhému bodu, zjistíme, že jeden vrhá světlo na druhý. Tím druhým bodem je Pinnerova žádost, abyste se nevzdával svého místa a ponechal ředitele toho významného podniku v pevně víře, že jistý pan Hall Pycroft, kterého nikdy neviděl, hodlá v pondělí ráno nastoupit u něho v kanceláři.“
„Panebože!“ zvolal náš klient. „Jak jsem mohl být tak slepý, že jsem tohle neprokoukl!“
„Teď je vám tedy jasné, nač potřebovali váš rukopis. Dejme tomu, že by u Mawsonových nastoupil někdo, kdo by měl úplně jiné písmo, než je to, jímž jste napsal žádost o uvolněné místo — v tom případě by samozřejmě celý podvod praskl. Zatím se však ten darebák naučil vaše písmo napodobovat, a jeho pozice proto byla bezpečná, poněvadž předpokládám, že nikdo z kanceláře vás nikdy neviděl.“
„Živá duše ne,“ zakvílel Hall Pycroft.
„No tak vidíte. Bylo ovšem nezbytně nutné zabránit vám, abyste si to snad přece jen ještě nerozmyslel, a také zamezit možnost, že byste se sešel s někým, kdo by vám mohl říct, že váš dvojník u Mawsonových v kanceláři pracuje. Proto vám dali tu docela slušnou zálohu na plat a odlákali vás sem do Birminghamu, kde vás dostatečně zaměstnali, abyste se nemohl rozjel do Londýna, poněvadž tam byste jim mohl případně celou tu jejich hru překazit. To je všechno docela jednoduché.“
„Proč se ale ten člověk vydával za svého vlastního bratra?“
„To je také zcela jasné. Celý ten podnik zösnovali zřejmě jen dva lidé. Ten druhý vystupuje pod vaším jménem v kanceláři. Tenhle sehrál roli vašeho najímatele, ale pak zjistil, že pro vás nemůže najít žádného zaměstnavatele, aniž by do celého tajemství zasvětil ještě třetí osobu. A k tomu měl rozhodně pramalou chuť. Změnil proto svůj zevnějšek, jak jen to šlo, a věřil, že podobnost, která vám nemůže uniknout, bude pokládána za podobu dvou bratří. Nebýt šťastné náhody s tou zlatou plombou, nic by bylo pravděpodobně nevzbudilo vaše podezření.“
Hall Pycroft potřásl nad hlavou zaťatými pěstmi. „Panebože!“ zvolal. „Zatímco ze mne si takhle dělal blázna, co asi natropil ten druhý Hall Pycroft u Mawsonových? Co bychom měli podniknout, pane Holmesi? Řekněte mi, co mám dělat!“
„Musíme k Mawsonovým zatelegrafovat.“
„V sobotu zavírají ve dvanáct.“
„Na tom nezáleží; bude tam možná nějaký vrátný nebo hlídač — “
„Máte pravdu, drží si stálého strážného, poněvadž tam mívají cenné papíry. Vzpomínám si, že jsem to zaslechl, když se o tom jednou mluvilo v City.“