„Výborně. Pošleme mu telegram a dovíme se, jestli je všechno v pořádku a zda u nich pracuje úředník vašeho jména. To je jasné. Není mi ale jasné, proč jeden z těch darebáků, sotvaže nás uviděl, ihned opustil místnost a oběsil se.“
„Noviny!“ zaskřehotal hlas za námi. Neúspěšný sebevrah se posadil. Byl bledý jak duch, ale do očí se mu už vracel záblesk zdravého rozumu a rukama si nervózně třel široký červený pruh kolem krku.
„Noviny! Ovšem!“ vyjekl Holmes v návalu vzrušeni. „Jsem to přece idiot! Připisoval jsem takový význam naší návštěvě, že mě ty noviny ani na okamžik nenapadly. Samozřejmě — celá záhada musí být v nich.“ Rozložil noviny na stole a ze rtů se mu vydral vítězoslavný výkřik.
„Podívejte se na tohle, Watsone!“ zvolal. „Jsou to londýnské noviny, ranní vydání Evening Standardu. A tady je to, co hledáme. Přečtěte si titulky: ,Zločin v City. Vražda u firmy Mawson & Williams. Pokus o obrovskou loupež. Pachatel dopaden.’ Tady to máte, Watsone, a poněvadž všichni hoříme touhou si to poslechnout, přečtěte nám to laskavě nahlas.“
Už z toho, kde byla zpráva v novinách umístěna, bylo jasné, že jde o významnou londýnskou událost. Stálo tam:
„Dnes odpoledne došlo v City k drzému pokusu o loupež, který vyvrcholil smrtí jednoho člověka a dopadením zločince. Už delší čas byly v známém bankovním domě Mawson & Williams deponovány cenné papíry, jejichž úhrnná hodnota značně převyšovala sumu jednoho miliónu liber sterlingů. Ředitel firmy si byl natolik vědom odpovědnosti, která na něm vzhledem k této enormní částce spočívá, že použil sejfů nejnovější konstrukce a v budově byl dnem i nocí přítomen ozbrojený hlídač. Jak vyšlo najevo, minulý týden firma přijala do svých služeb nového úředníka Halla Pycrofta. Touto osobou, jak se ukázalo, nebyl však nikdo jiný než známý padělatel a zloděj Beddington, který společně se svým bratrem byl teprve nedávno propuštěn na svobodu po pětiletém pobytu v káznici. Způsobem, který dosud není jasný, podařilo se mu pod falešným jménem získat v kanceláři toto postavení, jehož využil k tomu, aby si opatřil otisky různých zámků a zevrubně se obeznámil s umístěním trezoru a sejfů.
U Mawsonových je zvykem, že v sobotu úředníci odcházejí v poledne. Seržant Tuson z policie v City byl proto poněkud překvapen, když spatřil gentlemana s cestovní brašnou, kráčejícího dolů po schodech v jednu hodinu dvacet minut. Vzbudilo to v něm podezření, muže sledoval a s pomocí strážníka Pollocka se mu podařilo podezřelého, který kladl zoufalý odpor, zatknout. Bylo hned jasné, že jde o troufalou a obrovskou loupež. V brašně byly nalezeny akcie Americké železniční společnosti v hodnotě téměř sto tisíc liber, kromě velkého množství prozatímně přidělených akcii báňských a jiných společností. Při prohlídce budovy byla nalezena mrtvola nešťastného hlídače, který byl zabit a vecpán do největšího sejfu, kde by tělo nebylo objeveno dřív než v pondělí ráno, nebýt pohotového zásahu seržanta Tusona. Hlídačova lebka byla roztříštěna úderem pohrabáče, zasazeným zezadu. Beddington si nepochybně získal přístup do budovy předstíráním, že tam něco zapomněl. Když zavraždil hlídače, rychle vyloupil velký sejf a dal se s kořistí na útěk. Jeho bratr, který obvykle pracuje společně s ním, se na tomto podniku nepodílel, alespoň podle doposud ověřených skutečností, ačkoli policie energicky podniká všechny kroky, aby zjistila, kde se zdržuje.“
„Nu, v tomhle ohledu můžeme policii ušetřit trochu námahy,“ řekl Holmes a pohlédl na poničenou postavu, skrčenou u okna. „Lidská povaha je prapodivná směs vlastností, Watsone. Tady to vidíte: i darebák a vrah si může získat takovou oddanost, že se jeho bratr pokusí o sebevraždu, když se doví, že sourozeneček neujde šibenici. Pokud jde o nás, nemáme na vybranou, co teď podnikneme. Doktor a já ho tu pohlídáme, a vy, pane Pycrofte, buďte tak laskav a dojděte pro policii.“
Gloria Scottová
„Mám tu pár lejster,“ řekl můj přítel Sherlock Holmes jednoho zimního večera, když jsme seděli každý z jedné strany u krbu, „o kterých si vážně myslím, že stojí za to, abyste se do nich podíval, Watsone. Jsou to dokumenty o mimořádném případu lodi Gloria Scottová a tohle je ta zpráva, která naplnila smírčího soudce Trevora takovou hrůzou, že umřel, když si ji přečetl.“
Vytáhl ze zásuvky malé, odřené válcovité pouzdro, rozvázal tkaničku a podal mi krátký dopis naškrábaný na půlarchu špinavě šedého papíru.
„Je zvěřiny dost, po honu přijde všem Londýňanům,“ stálo tam. „Fořt Hudson už zařídil všechno. Poslal vzkaz, řekclass="underline" ty teďka zachraň odbyt. Nejvíc se škodí bažantům, útěkem ochudí revír.“
Když jsem tu záhadnou zprávu přečetl a zvedl oči, viděl jsem, že se Holmes pochichtává udivenému výrazu mé tváře.
„Vypadáte poněkud vyjeveně,“ řekl.
„Nechápu, jak tahle zpráva mohla v někom vyvolat hrůzu. Mně připadá spíš groteskní.“
„Pochopitelně. Nicméně zůstává faktem, že člověka, který si ji přečetl — a byl to statný, zdravím kypící starý pán — srazila k zemi tak, jako by dostal do hlavy rukojetí pistole.“
„Dráždíte mou zvědavost,“ řekl jsem. „Proč jste ale před okamžikem povídal, že existují nějaké obzvlášť pádné důvody, kvůli nimž bych měl tenhle případ prostudovat?“
„Poněvadž to byl vůbec první případ, kterým jsem se zabýval.“
Často jsem se ze svého přítele pokoušel vytáhnout, co v něm poprvé vzbudilo zájem o kriminalistická pátrání, ale nikdy jsem ho dosud nezastihl ve sdílné náladě. Teď se však předklonil v křesle a rozložil si dokumenty na kolenou. Pak si zapálil dýmku, chvíli mlčky pokuřoval a probíral se v nich.
„Nikdy jste ode mne neslyšel o Victoru Trevorovi?“ zeptal se. „Byl to jediný přítel, kterého jsem měl v těch dvou letech, kdy jsem byl na universitě. Nikdy jsem nebyl moc družný mládenec, Watsone, vždycky jsem raději dřepěl ve svém pokoji a zdokonaloval metody svých myšlenkových pochodů, takže jsem se s lidmi z mého ročníku nikdy příliš nestýkal. S výjimkou šermování a boxu nebavil mě moc ani tělocvik a vůbec moje studijní zájmy byly dočista jiné než zájmy mých spolužáků. Proto také mezi námi nebyly žádné styčné body. Trevor byl jediný, s kým jsem se tam seznámil, a to ještě jen díky náhodnému incidentu: jeho bullteriér se mi totiž jednou ráno, když jsem šel do kaple, zakousl do kotníku.
Byl to prozaický způsob navázání přátelství, ale byl korunován výsledkem. Deset dní jsem musel zůstat v posteli a Trevor za mnou chodíval přeptat se, jak se mi daří. Zpočátku jsme spolu vždycky jen chvilku poklábosili, ale zakrátko se jeho návštěvy začaly prodlužovat, a než skončil semestr, byli z nás už dobří přátelé. Byl to srdečný, živý chlapík, duchaplný a energický, v mnoha ohledech můj pravý protiklad; zjistili jsme však, že některé zájmy máme společné, a přátelské pouto se ještě utužilo, když jsem se dověděl, že je stejně bez přátel jako já. Nakonec mě pozval do domu svého otce v Donnithorpu, což je v Norfolku, a o hlavních prázdninách jsem tam strávil celý měsíc.
Starý pan Trevor byl zřejmě dost bohatý a vážený muž — smírčí soudce a statkář. Donnithorpe je malá víska, kousek na sever od Langmere, v broadském kraji. Dům byl starodávný a rozlehlý, postavený z cihel a dubových trámů, a vedla k němu krásná lipová alej. Na močálech se daly báječně střílet divoké kachny, byl tam skvělý rybolov a měli malou, ale vybranou knihovnu, kterou odkoupili, jak jsem vyrozuměl, od dřívějšího majitele. Také tam měli docela slušnou kuchařku, a tak, vcelku vzato, jedině velice zhýčkaný člověk by tam nedokázal strávit příjemný měsíc.