Starý pan Trevor byl vdovec a můj přítel byl jeho jediný syn. Doslechl jsem se, že měli ještě dceru, ale ta prý zemřela na záškrt, když byla na návštěvě v Birminghamu. Otec mě neobyčejně zajímal. Nebyl to člověk příliš vzdělaný, ale vyznačoval se jakousi zemitou silou — jak fyzickou, tak duševní. Knihy snad skoro nečetl, ale kdysi hodně cestoval, viděl pěkný lán světa a pamatoval si všechno, čemu se naučil. Byl to podsaditý, hřmotný člověk s šedivou hřívou, ošlehanou hnědou tváří a modrýma očima, jejichž pohled byl tak pronikavý, že vyvolával dojem jakési prchlivé divokosti. U svých krajanů však měl pověst šlechetného lidumila a mírnost jeho soudních výroků byla příslovečná.
Jednou večer, krátce po mém příjezdu, seděli jsme po večeři u sklenky portského a mladý Trevor začal vyprávět o mých pozorovacích a usuzovacích zvyklostech, z nichž jsem si už tehdy vytvořil ucelený systém, ačkoli jsem ještě netušil, jakou roli budou hrát v mém životě. Starý pán se zřejmě domníval, že jeho syn přehání, když mu vylíčil pár mých triviálních parádních kousků, s nimiž jsem měl úspěch.
,Poslužte si, pane Holmesi,’ řekl a v dobré náladě se zasmál, ,já jsem výborný objekt, jestli ze mne dokážete leco vydedukovat.’
,Obávám se, že toho moc nebude,’ odpověděl jsem.
,Soudil bych leda, že jste v posledních dvanácti měsících žil ve strachu, že vás někdo přepadne.’
Smích se mu vytratil ze rtů a pohlédl na mě velice překvapeně.
,Hm — to máte tedy pravdu,’ řekl. ,Víš přece, Victore,’ otočil se k svému synovi, ,jak jsme rozehnali tu pytláckou bandu, ti chlapi přísahali, že na nás přijdou s nožem — a sira Edwarda Hobyho opravdu přepadli. Měl jsem se od té doby stále na pozoru; opravdu ale nechápu, jak je možné, že to víte.’
,Máte velice pěknou hůl,’ odpověděl jsem. ,Z nápisu na ní jsem se dověděl, že ji nemáte déle než rok. Dal jste si ale tu práci, že jste hlavici vyvrtal a do otvoru nalil roztavené olovo, čímž jste ji proměnil v opravdu strašnou zbraň. Usoudil jsem, že byste takové opatření nepodnikal, kdybyste se nemusel obávat nějakého nebezpečí.’
,Na víc jste nepřišel?’ zeptal se s úsměvem.
,V mládí jste hodně boxoval.’
,Správně, opět správně. Jak jste to poznal? Mám snad trochu křivý nos?’
,To ne,’ řekl jsem. ,Prozradily mi to vaše uši. Jsou neobyčejně ploché a jakoby ztluštělé, což je pro boxery charakteristické.’
,Ještě něco?’
,Podle mozolů bych řekl, že jste se v životě dost nakopal krumpáčem.’
,Všechno jmění jsem získal na nalezištích zlata.’
,Byl jste na Novém Zélandu.’
,Opět správně.’
,Navštívil jste Japonsko.’
,Ovšem.’
,Byl jste ve velice důvěrném vztahu k někomu, kdo měl iniciály J. A., a později jste se usilovně snažil na toho člověka nadobro zapomenout.’
Pan Trevor pomalu vstal a upřel na mě své velké modré oči s podivným, vytřeštěným výrazem. Potom omdlel a skácel se jak špalek — tváří mezi ořechové skořápky ležící na ubruse.
Můžete si představit, Watsone, jak to mnou i jeho synem otřáslo. Mdloba naštěstí netrvala dlouho, a když jsme mu rozepnuli límec a postříkali tvář vodou z misky na oplachování prstů, zalapal párkrát po dechu a posadil se.
,Ach, chlapci!’ řekl a přinutil se k úsměvu. ,Doufám, že jsem vás nevyděsil. Vypadám jako kdovíjaký silák, ale mám trochu slabé srdce a nepotřebuji moc k tomu, abych se sesypal. Nevím, jak jste to dokázal, pane Holmesi, ale mám dojem, že všichni detektivové, ať skuteční nebo románoví, jsou proti vám hotoví břídilové. Vy jste se pro tohle povolání narodil, pane, věřte slovům člověka, který už na světě něco viděl.’
A toto doporučení, spolu s přehnaným oceněním mých schopností, které mi předeslal, bylo, věřte tomu nebo ne, Watsone, první pobídkou, která mě přivedla k nápadu, že by se mým povoláním mohlo stát to, co jsem do té doby pokládal za pouhého koníčka. V té chvíli však mi náhlá nevolnost mého hostitele působila tolik starostí, že jsem nebyl s to myslet na něco jiného.
,Doufám, že jsem neřekl nic, co by vás ranilo?’ zeptal jsem se.
,Nu — dotkl jste se choulostivého místa, to jistě. Smím se vás zeptat, jak to víte a co všechno vlastně víte?’ Hovořil teď napůl žertem, ale z očí mu stále ještě zcela nevymizel výraz hrůzy.
,Není nic jednoduššího,’ řekl jsem. ,Když jste před chvílí obnažil paži, jak jste do člunu vytahoval tu rybu, všiml jsem si, že máte v ohybu lokte vytetovaná písmena J. A. Jsou dosud čitelná, ale z toho, jak jsou rozmazaná, a ze zbarvení okolní kůže mi bylo naprosto jasné, že jste se jich pokoušel zbavit. A z toho plyne, že vám ty iniciály kdysi byly velice blízké, ale později jste se na ně snažil zapomenout.’
,Vy ale máte oči!’ zvolal a s ulehčením si oddechl. ,Je to přesně tak, jak říkáte. Nebudeme ale o tom mluvit. Přízraky našich bývalých lásek jsou ze všech přízraků nejhorší. Pojďme raději do kulečníkového sálu a vykuřme si v klidu doutník.’
Od toho dne byl v chování pana Trevora vůči mně při vší srdečnosti i stín jistého podezření. Povšiml si toho dokonce i jeho syn. ,Dal jste starému pánovi co proto,’ řekl mi, ,ten už si teď nikdy nebude jistý, co o něm víte a co ne.’ Nehodlal to dávat najevo, o tom jsem přesvědčen, ale vzal si to do hlavy tak, že to bylo patrné na všem, co dělal. Nakonec jsem si byl jist, že v něm tyto rozpaky vyvolává moje přítomnost, a rozhodl jsem se svou návštěvu ukončit.
Právě den před mým odjezdem však došlo k události, která byla velice významná, jak se později ukázalo.
Seděli jsme všichni tři v zahradních křeslech na trávníku, vyhřívali jsme se na sluníčku a obdivovali jsme nádhernou vyhlídku přes Broads, když přišla služka a řekla nám, že u brány je nějaký člověk, který si přeje mluvit s panem Trevorem.
,Jak se jmenuje?’ zeptal se můj hostitel.
,To mi nechtěl říct.’
,A co tedy chce?’
,Říká, že ho znáte a že s vámi chce jenom na okamžik mluvit.’
,Přiveďte ho sem!’ Za chvilku se objevil malý, scvrklý človíček, celý přihrbený a s šouravou chůzí. Na sobě měl rozepjatou kazajku se skvrnou od dehtu na rukávě, červenočernou kostkovanou košili, cajkové kalhoty a velice sešlapaná těžká bagančata. Měl hubenou, hnědou, prohnanou tvář a neustále se usmíval, přičemž ukazoval nepravidelnou řadu zažloutlých zubů. Pokrčené ruce měl pořád napůl sevřené, jak to mívají ve zvyku staří námořníci. Když se k nám pomalu loudal po trávníku, uslyšel jsem, že pan Trevor pojednou škytl, vyskočil z křesla a vběhl do domu. Za okamžik se vrátil, a když šel kolem mě, ucítil jsem z něho pronikavý pach brandy.
,Tak co, milý pane,’ řekl, ,copak byste rád?’
Námořník stál a hleděl na něho přimhouřenýma očima. Na pootevřených rtech měl pořád ten úsměv.
,Vy mě neznáte?’ zeptal se.
,Ale — proboha — že vy jste Hudson?’ zvolal pan Trevor překvapeným tónem.
,Tak je to. Hudson,’ řekl námořník. ,To víte, je už to třicet let, ba víc, co jsem vás viděl naposledy. A vy tu jste ve vlastním domě, kdežto já pořád lovím nasolené maso ze sudu.’