,Ale, ale — hned uvidíte, že jsem nezapomněl na staré časy,’ zvolal pan Trevor, přistoupil k námořníkovi a potichu mu něco řekl. Jděte do kuchyně,’ pokračoval pak nahlas, ,ať vám tam dají něco k jídlu a k pití. Spolehněte se, že vám nějaké zaměstnání seženu.’
,Děkuju pěkně,’ řekl námořník a dotkl se vlasů nad čelem. ,Zrovna jsem si odsloužil dva roky na osmiuzlovém nákladním parníku, jsem bez peněz a chci si odpočinout.
Napadlo mě, že si odpočinu buď u Beddoese, nebo u vás.’
,Ach!’ zvolal pan Trevor. ,Vy víte, kde je Beddoes?’
,Samozřejmě že vím, kde jsou všichni moji staří přátelé,’ řekl námořník se zlověstným úsměvem a odšoural se do kuchyně za služkou. Pan Trevor nám zamumlal cosi o tom, že s tím člověkem sloužil na jedné lodi, když se vracel na zlatá naleziště, a pak nás nechal na trávníku a vešel do domu. O hodinu později, když jsme přišli do domu i my, našli jsme ho namol opilého v jídelně na pohovce. Celá ta příhoda na mě udělala velice ošklivý dojem, a vůbec jsem nelitoval, že příštího dne z Donnithorpu odjedu, poněvadž jsem cítil, že má přítomnost by v mém příteli jenom vyvolávala další rozpaky.
To vše se přihodilo v prvním měsíci letních prázdnin. Vrátil jsem se do svého londýnského bytu a sedm neděl jsem se zabýval nějakými pokusy z organické chemie. Jednoho dne však, když podzim už značně pokročil a prázdniny se chýlily ke konci, dostal jsem od svého přítele telegram, v němž mě zapřísahal, abych se vrátil do Donnithorpu, poněvadž prý nutně potřebuje mou radu a pomoc. Pochopitelně jsem všeho nechal a znova jsem se vydal na sever.
Čekal na mě s loveckým vozíkem na nádraží a na první pohled mi bylo jasné, že uplynulé dva měsíce pro něho byly těžkou zkouškou. Zhubl, vypadal ustaraně a jeho hlučné, veselé chování, jímž se vyznačoval, bylo to tam.
,Starý pán umírá.’ To bylo první, co jsem od něho uslyšel.
,Není možná!’ zvolal jsem. ,Co se mu stalo?’
,Mrtvice. Nervový šok. Jeho život visí na vlásku už čtyřiadvacet hodin. Pochybuji, že ho zastihneme naživu.’
Můžete si myslet, jak jsem byl tou neočekávanou novinou zdrcen, Watsone.
,A jakou to mělo příčinu?’ řekl jsem.
,O to právě jde. Nasedněte si a cestou si o tom pohovoříme. Pamatujete na toho člověka, co k nám přišel večer před vaším odjezdem?’
,Moc dobře.’
,A víte, koho jsme si to ten den pustili do domu?’
,Nemám tušení.’
,Byl to sám ďábel, Holmesi!’ zvolal.
Užasle jsem na něho pohlédl.
,Ano, byl to sám ďábel. Od té doby jsme neměli jedinou klidnou chvíli — ani jedinou. Starý pán už od toho večera nezvedl hlavu, jako by z něho cosi vyrazilo život a zlomilo mu srdce. A za to za všechno může ten proklatý Hudson.’
,Jak to, že nad nim měl takovou moc?’
,Za to bych právě dal nevím co, kdybych to věděl! Starý pán byl přece takový hodný, laskavý a šlechetný člověk! Jak mohl upadnout do spárů takového darebáka? Jsem ale moc rád, že jste přijel, Holmesi. Mám velkou důvěru ve váš úsudek a ve vaši chytrost a vím, že mi nikdo neporadí líp než vy.’
Jeli jsme po rovné, bílé venkovské silnici a dlouhý pás broadského kraje se před námi třpytil v červené záři zapadajícího slunce. Z háje po levé straně jsem už viděl vysoké komíny a vlajkovou žerď, označující panské sídlo.
,Otec toho člověka zaměstnal jako zahradníka,’ řekl mi přítel, ,a pak, poněvadž on s tím nebyl spokojen, povýšil ho dokonce na sluhu. Měl jsem dojem, že celý dům je mu vydán na nemilost či milost, procházel se po něm sem tam a dělal si, co se mu zlíbilo. Služky si stěžovaly na jeho opilecké manýry a sprosté řeči. Tatínek jim všem zvýšil platy, aby je za ty mrzutosti odškodnil. Ten chlap si klidně vzal člun a otcovu nejlepší pušku a jen tak pro zábavu si vyrazil na lov. A to všechno s tak opovržlivým, poťouchlým a drzým výrazem, že bych ho byl nejmíň dvacetkrát srazil k zemi, kdyby to byl člověk v mém věku. Jak vám říkám, Holmesi, musel jsem se celý ten čas hrozně přemáhat a ptám se teď sám sebe, zda bych byl neudělal líp, kdybych se tolik nekrotil.
Pokračovalo to všechno od deseti k pěti a ta bestie, Hudson, byl pořád dotěrnější, až nakonec, když jednou v mé přítomnosti nějak drze otci odpověděl, popadl jsem ho za rameno a vyhodil z pokoje. Odtáhl se sinalou tváří a z očí mu čišelo víc jedu, než by byl dokázal vyjádřit slovy. Nevím, co se po tomto výstupu odehrálo mezi ním a chudákem otcem, ale tatínek za mnou příštího dne přišel a zeptal se mne, zda bych se nechtěl Hudsonovi omluvit. Nemusím vám snad říkat, že jsem odmítl, a zeptal jsem se otce, jak může připustit, aby se takový ničema tak bezostyšně choval vůči němu i všem ostatním lidem v domě.
,Ach, milý chlapče,’ řekl, ,to se ti pěkně povídá, když nemáš tušení, v jaké jsem situaci. Dovíš se to ale, Victore.
Postarám se, aby ses to dověděl, ať se stane cokoli. Neuvěříš přece, že tvůj ubohý starý otec provedl něco špatného, viď, hochu?’ Byl tehdy velice dojatý a na celý den se zavřel ve své pracovně. Oknem jsem zahlédl, že tam cosi usilovně píše.
Ten večer se pak stalo něco, co jsem zprvu pokládal za velikou úlevu. Hudson nám totiž řekl, že nás hodlá opustit. Přišel do jídelny, kde jsme po večeři seděli, a oznámil nám své rozhodnutí zastřeným hlasem podnapilého člověka.
,Mám už Norfolku po krk,’ řekl, ,rozjedu se teď do Hampshiru za panem Beddoesem. Hádám, že bude mít stejnou radost jako vy, až mě uvidí.’
,Doufám, že nás neopouštíte ve zlém, Hudsone?’ řekl můj otec s takovou ponížeností, že se mi v žilách pěnila krev.
,Mladej se mi ještě neomluvil,’ řekl nabručeně a hodil po mně okem.
,Uznáš přece, Victore, že ses k našemu vzácnému příteli zachoval dost hrubě?’ řekl tatínek a otočil se ke mně.
,Naopak, myslím, že jsme s ním oba měli mimořádnou trpělivost,’ odpověděl jsem.
,Tak vy takhle? Vy takhle?’ zavrčel námořník. ,No dobrá, mládenečku. Však se ještě uvidí!’ Vypotácel se z místnosti a za půl hodiny opustil náš dům. Otec však od té doby byl ve stavu jakési politováníhodné nervozity. Noc co noc jsem ho pak slyšel, jak přechází po pokoji, a právě v době, kdy se zdálo, že znova začíná nabývat ztracené sebedůvěry, přišla ta poslední rána.’
,Co to bylo?’ zeptal jsem se dychtivě.
,Něco zcela neočekávaného. Včera večer dostal otec dopis, orazítkovaný ve Fordingbridgi. Přečetl si jej, chytil se oběma rukama za hlavu a začal běhat kolem dokola po pokoji, jako by se pomátl na rozumu. Když jsem ho konečně dovlekl na pohovku, měl zkřivený koutek úst a spadlé oční víčko, takže jsem poznal, že ho ranila mrtvice. Zavolali jsme hned doktora Fordhama a otce jsme uložili do postele; ochrnutí se však ještě rozšířilo, nebyly na něm patrné sebemenší známky vracejícího se vědomí a obávám se, že ho sotva zastihneme naživu.’
,Vy mě děsíte, Trevore!’ zvolal jsem. ,Co mohlo proboha v tom dopise být, že to na něho tak strašně zapůsobilo?’
,Nic. To je právě to, co si neumím vysvětlit. Ta zpráva byla absurdní a banální. Ach můj bože, moje obavy se splnily!’
Při jeho slovech jsme právě zahnuli na příjezdovou cestu a v blednoucím světle jsme uviděli, že ve všech oknech domu jsou stažené záclony. Když jsme přiběhli ke dveřím, tvář mého přítele se zkřivila zármutkem. Ze dveří se vynořil nějaký muž v černém.
,Kdy se to stalo, pane doktore?’ zeptal se Trevor.
,Skoro hned po vašem odjezdu.’