,Nabyl ještě vědomí?’
,Na okamžik — těsně před smrtí.’
,Vzkázal mi něco?’
,Jen to, že listiny jsou v zadní zásuvce japonského sekretáře.’
Můj přítel se odebral s lékařem nahoru k nebožtíkovu loži, zatímco já zůstal v pracovně a znova a znova jsem o celé věci přemýšlel; měl jsem ale tak ponuré pocity jako snad nikdy předtím. Jaká byla Trevorova minulost: boxer, cestovatel, zlatokop — a jak to, že ho ten námořník s tváří plnou jedu měl v hrsti? Proč omdlel při pouhé zmínce o napůl odstraněných iniciálách vytetovaných na paži a proč umřel hrůzou, když dostal dopis z Fordingbridge? Pak jsem si vzpomněl, že Fordingbridge je v Hampshiru a že ten pan Beddoes, k němuž námořník odjel na návštěvu a pravděpodobně ho i vydíral, má údajně také bydlet v Hampshiru. Dopis tedy mohl být buď od námořníka Hudsona a mohlo v něm stát, že vyzradil nějaké tajemné provinění, které podle všeho existuje, anebo jej mohl poslat Beddoes a varovat v něm starého kumpána, že nebezpečí vyzrazení bezprostředně hrozí. Až sem mi to připadalo poměrně jasné. Jak ale potom ten dopis mohl být absurdní a banální — což byla slova, jimiž jej syn charakterizoval? Nejspíš mu špatně rozuměl. V tom případě ale musel být napsán jedním z oněch důmyslných tajných kódů, které zdánlivě znamenají jednu věc, zatímco jejich pravý význam je ve skutečnosti zcela jiný. Na ten dopis se musím podívat. Je‑li v něm nějaký skrytý význam, jistě se mi jej podaří odhalit. Hodinu jsem seděl v přítmí pracovny a uvažoval o tom, dokud nepřišla plačící služka s lampou. Hned za ní přišel i můj přítel Trevor, bledý, ale vyrovnaný, a nesl všechna ta lejstra, která mi teď leží na kolenou. Sedl si naproti mně, přitáhl lampu na okraj stolu a podal mi krátký dopis, naškrábaný, jak vidíte, na kousku šedého papíru. »Je zvěřiny dost, po honu přijde všem Londýňanům,« stálo tam. »Fořt Hudson už zařídil všechno. Poslal vzkaz, řekclass="underline" ty teďka zachraň odbyt. Nejvíc se škodí bažantům, útěkem ochudí revír. «
Nezapírám, že když jsem si ten dopis přečetl poprvé, zatvářil jsem se asi stejně vyjeveně jako před chvílí vy. Potom jsem jej ale velice pozorně přečetl znova. Zřejmě tomu bylo tak, jak jsem myslel - v té podivné kombinaci slov musel být ukryt nějaký jiný význam. Nebo snad měla slova jako »odbyt« či »bažantům« nějaký předem domluvený smysl? Takový význam ovšem může být libovolný a žádnou logickou úvahou se nedá zjistit. Tomu se mi ale nějak nechtělo věřit; okolnost, že se v dopise vyskytovalo jméno »Hudson«, nasvědčovala tomu, že jsem podstatu poselství odhadl správně — že dopis psal spíš Beddoes než námořník. Zkoušel jsem číst zprávu odzadu, ale hned slovní spojení »Revír ochudí útěkem bažantům« nebylo příliš povzbuzující. Potom jsem se pokoušel číst každé druhé slovo, ale formulace jako »Je dost honu všem« nebo »Zvěřiny« po přijde Londýňanům« neslibovaly objasnění záhady. Potom jsem ale pojednou, zcela náhle, měl klíč k hádance v rukou a uviděl jsem, že každé třetí slovo, začneme‑li počítat od prvního, dává dohromady zprávu, která vskutku mohla přivést starého pana Trevora k zoufalství.
Bylo to krátké a strohé varování a hned jsem je svému příteli přečetl.
»Je po všem. Hudson všechno řekl. Zachraň se útěkem.«
Victor Trevor zabořil tvář do roztřesených dlaní. ,Určitě je to tak,’ řekl. ,A je to horší než smrt, poněvadž tohle znamená navíc i hanbu. Co v tom ale má znamenat ten »fořt’ a ti »bažanti’?’
,Pro smysl zprávy samé ta slova nemají význam; mohla by však mít značný význam pro nás, kdybychom nebyli s to zjistit totožnost odesílatele jiným způsobem. Podívejte se, jak začal psát: »Je…… po…… všem« a tak dále.
Potom musel, aby dodržel předem stanovený kód, doplnit do každé mezery dvě slova. Použil samozřejmě prvních slov, která ho napadla, a jestliže je mezi nimi tolik slov vztahu jících se k honitbě, můžete si být skoro jistý, že odesílatel je buď vášnivý nimrod, nebo že aspoň prodává zvěřinu. Víte něco o tom Beddoesovi?’
,Když jste mi to teď připomněl,’ řekl mladý Trevor, ,vzpomínám si, že od něho nebožtík otec každý podzim dostával pozvání na hon do jeho revíru.’
,Pak ale ten dopis nepochybně psal on,’ řekl jsem. ,Zbývá nám pouze vypátrat, co to bylo za tajemství, které námořník Hudson znal a které se vznášelo nad hlavami obou vážených a bohatých mužů jako Damoklův meč[3].’
,Běda, Holmesi, obávám se, že jde o nějaký potupný zločin,’ zvolal můj přítel. ,Před vámi ale nehodlám mít žádné tajnosti. Tady je to prohlášení, které otec napsal, když poznal, že mu od Hudsona hrozí bezprostřední nebezpečí. Našel jsem je v japonském sekretáři, jak to řekl doktorovi. Vezměte si je a přečtěte mi je — já nemám ani sílu, ani odvahu, abych to udělal sám.’
A tohle tedy jsou ty listiny, které mi tehdy podal, Watsone, a přečtu vám je tak, jak jsem je onoho večera ve staré pracovně přečetl jemu. Vpředu, jak vidíte, je nápis: »Některé podrobnosti o plavbě lodi Gloria Scottová, která vyplula z Falmouthu 8. října 1855 a klesla ke dnu na 15°29’ severní šířky a 25°14’ západní délky dne 6. listopadu.« Je to napsáno ve formě dopisu a račte si to poslechnout:
»Milovaný synu! Nyní, kdy blížící se hanba počíná zatemňovat poslední léta mého života, mohu s veškerou pravdou a poctivostí napsat, že mé srdce nerozdírá ani strach před zákonem, ani obava ze ztráty postavení v hrabství, ani můj neodvratný pád před očima všech, kdož mě znali; trápí mě však pomyšlení, že se za mne budeš stydět Ty — Ty, který mě máš rád a který jsi měl jen zřídka, alespoň doufám, důvod k tomu, aby sis mne nevážil. Dopadne‑li však úder, který se stále vznáší nad mou hlavou, přál bych si, aby sis toto přečetl, a dověděl se tak přímo ode mne, do jaké míry jsem se provinil. Na druhé straně však, skončí–li všechno dobře (nechť mi k tomu pomůže všemohoucí bůh!), potom, jestliže tento list nějakou náhodou unikne zničení a dostane se Ti do rukou, zapřísahám Tě při všem, co je Ti svaté, při památce Tvé drahé matky i při naší vzájemné lásce, abys jej hodil do ohně a nikdy víc už na něj nemyslel.
Jestliže tedy Tvůj zrak bude dál číst tyto řádky, vím, že v té době už budu odhalen a odvlečen ze svého domu, nebo, což je pravděpodobnější vzhledem k tomu, že mám nemocné srdce, bude můj jazyk pečetí smrti už navždy odsouzen k mlčení. Tak či onak, bude už zbytečné cokoli tajit, a proto každé slovo, které tu píši, je holá pravda. Na to přísahám při milosrdenství božím.
Nejmenuji se Trevor, drahý hochu. V mládí jsem se jmenoval James Armitage, a jistě si dokážeš představit, jaký to pro mne byl šok, když se na mne před několika týdny Tvůj přítel ze studií obrátil se slovy, z nichž se dalo usoudit, že odhalil mé tajemství. Jako Armitage jsem byl zaměstnán v jedné londýnské bance a jako Armitage jsem byl usvědčen z přestoupení zákonů své vlasti a odsouzen k deportaci. Nesuď mě příliš tvrdě, chlapče. Musel jsem splatit takzvaný čestný dluh a použil jsem k tomu peněz, které nebyly moje, neboť jsem s jistotou doufal, že je dokážu nahradit, dřív než budou pohřešeny. Pronásledovala mě však strašlivá smůla. Peníze, na které jsem spoléhal, jsem nedostal a předčasná revize účtů odhalila schodek. Případ mohl být posuzován celkem shovívavě, jenomže před třiceti lety byly zákony uplatňovány přísněji než dnes a právě v den mých třiadvacátých narozenin mě jako zločince — s dalšími sedmatřiceti trestanci — zakovali do řetězů v podpalubí lodi Gloria Scottová, která měla vyplout do Austrálie.