Bylo to v roce 1855, kdy vrcholila Krymská válka, a starých trestaneckých lodí bylo z valné části používáno pro transporty do Černého moře. Vláda proto byla donucena používat k deportaci trestanců menších a méně vhodných plavidel. Gloria Scottová dřív dovážela z Číny čaj, ale byla to zastaralá loď s těžkou přídí a širokým ráhnovím a rychlé nové klipery ji vyřadily z konkurence. Měla tonáž 500 tun, a kromě osmatřiceti kriminálníků měla na palubě šestadvacet mužů posádky, osmnáct vojáků, kapitána, tři důstojníky, lékaře, kněze a čtyři vězeňské dozorce. Když jsme vypluli z Falmouthu, bylo na ní téměř sto duší.
Stěny mezi vězeňskými celami nebyly ze silného dubového dřeva, jak tomu na trestaneckých lodích zpravidla bývá, ale jen tenké a křehké. Vedle mne, směrem k lodní zádi, byl člověk, kterého jsem si zvlášť povšiml už ve chvíli, kdy nás vedli po přístavní hrázi. Byl to mladík s čistou tváří, bez vousů, s tenkým dlouhým nosem a čelistmi jako louskáček na ořechy. Chodil s hlavou okázale vztyčenou, měl zvláštní, floutkovský způsob chůze a každý si ho musel povšimnout, poněvadž byl mimořádně vysoký. Mám dojem, že nikdo z nás mu vlastně nesahal ani po ramena, a jsem si jist, že měřil nejméně šest a půl stopy. Bylo to podivné — vidět mezi tolika smutnými a ztrhanými tvářemi jednu tvář plnou energie a rozhodnosti. Pohled na ni byl jako oheň ve sněhové bouři. Měl jsem proto radost, když jsem zjistil, že je mým sousedem, a zaradoval jsem se ještě víc, když jsem za hluboké noci zaslechl, že mi kdosi šeptá skoro do ucha. Shledal jsem, že se mu podařilo vyříznout otvor v prkně, které nás od sebe dělilo.
,Hej, kamaráde!’ řekl mi. ,Jakpak se jmenuješ a zač tu jsi?’
Odpověděl jsem a na oplátku jsem se ho zeptal, s kým mám tu čest.
,Já jsem Jack Prendergast,’ řekl, ,a přísahám ti, že mi budeš blahořečit, než se my dva spolu rozejdeme!’
Vzpomněl jsem si, že jsem o jeho případu slyšel, poněvadž krátce před mým zatčením vyvolal v celé zemi obrovský rozruch. Prendergast pocházel z dobré rodiny a byl to neobyčejně schopný mladík; přitom však měl nenapravitelné zločinecké sklony a velice důmyslným podvodným systémem se mu podařilo vylákat fantastické částky peněz od předních londýnských obchodníků.
,Vzpomínáš si na můj případ?’ řekl hrdě.
,Moc dobře.’
,Takže si možná taky vzpomínáš, že v něm bylo i něco divného, ne?’
,Co to bylo?’
,Měl už jsem skoro čtvrt miliónu, ne?’
,Ano, to se říkalo.’
,Ale nedostali z toho zpátky nic, co?’
,Ne.’
,No a kde myslíš, že ty prachy jsou?’ zeptal se.
,Nemám tušení,’ řekl jsem.
,Mám je mezi ukazováčkem a palcem, jak se říká,’ zvolal. ,Přísahám ti, že mám víc liber než ty vlasů na hlavě. A když má člověk prachy, kamaráde, a ví co s nimi a jak jich použít, pak může všechno! No a snad si nemyslíš, že člověk, který může všechno, hodlá prošoupávat kalhoty dřepěním ve smrdutém, krysami a šváby zamořeném podpalubí tohohle špinavého starého pekáče, dobrého tak leda někam na čínské pobřeží? Kdepak, vážený, takový člověk se o sebe dokáže postarat a dokáže se postarat i o své kamarády. Na to se můžeš spolehnout! Koukej se ho držet a můžeš políbit bibli na to, že tě odtud dostane.’
Takhle byl zvyklý mluvit a nejdřív jsem to nebral moc vážně, ale za nějaký čas, když si mě oťukal a zavázal si mě těmi nejslavnostnějšími přísahami, prozradil mi, že se chystá vzpoura vězňů, jejímž cílem je zmocnit se lodi. Dvanáct trestanců to zosnovalo ještě dřív, než se octli na palubě: Prendergast byl vůdcem spiknutí a jeho peníze hnací silou.
,Měl jsem komplice,’ řekl, ,skvělého a naprosto spolehlivého chlapa. Ten má ty mergle, no fakt, a kde myslíš, že v tomhle momentě je? Budeš se divit, ale tady na lodi — je to ten kněz — ten kněz, co pluje s námi — to koukáš, co? Přišel na palubu v černé sutaně, papíry měl v pořádku a u sebe dost peněz na to, aby si mohl tuhle starou rakev koupit od kýlu až po horní palubu. Posádka je tělem i duší jeho. Mohl si je koupit en gros[4] a se slevou a udělal to ještě dřív, než podepsali smlouvu s lodí. Má podplacené dva z dozorců a druhého důstojníka Mercera a mohl by si koupit i kapitána, kdyby mu ten chlap stál za to.’
,A co tedy uděláme?’ zeptal jsem se.
,Co myslíš?’ řekl. ,Pár těm vojákům obarvíme kabáty ještě víc do červena, než je mají od krejčího.’
,Jsou ale přece ozbrojeni,’ řekl jsem.
,To budeme my taky, chlapče. Pro každého z nás je tu pár pistolí, a jestli neodneseme celou tuhle loď i s posádkou na zádech, máme nejvýš načase, aby nás poslali mezi rozmazlené slečinky do penzionátu. Promluv dnes v noci se svým kámošem zleva a zjisti, jestli se mu dá věřit.’
Udělal jsem to a shledal jsem, že můj druhý soused je mladík, který je skoro ve stejné situaci jako já; byl odsouzen pro padělatelství. Jmenoval se Evans, ale později si jméno změnil podobně jako já a dnes je to bohatý a úspěšný člověk žijící v jižní Anglii. Byl hned ochotný přidat se ke spiknutí, poněvadž to byla jediná možnost, jak jsme se mohli zachránit, a než jsme propluli Biskajským zálivem, zbývali na lodi už jen dva trestanci, kteří nebyli do tajemství zasvěceni. Jeden z nich byl slabomyslný, a nemohli jsme mu důvěřovat, a druhý měl žloutenku, a nemohl nám být ničím prospěšný.
Hned od počátku nám nestálo v cestě nic, co by nám mohlo zabránit, abychom se zmocnili lodi. Posádka byla hotová sbírka darebáků, speciálně vybraných pro tento úkol. Falešný kněz chodíval do našich cel, aby nám poskytl duchovní útěchu, a nosil s sebou černou tašku, v níž měl údajně náboženské traktáty, a chodíval tak často, že třetího dne měl každý z nás ukryty v nohách postele dvě pistole, pilník, libru střelného prachu a dvacet kusů sekaného olova. Dva z dozorců byli Prendergastovi agenti a druhý důstojník byl jeho pravá ruka. Proti sobě jsme měli pouze kapitána, dva důstojníky a dva dozorce, poručíka Martina a jeho osmnáct vojáků a lodního lékaře. Třebaže bylo všechno zabezpečeno, rozhodli jsme se všemožně dbát opatrnosti a zaútočit náhle a v noci. Došlo však k tomu dřív, než jsme očekávali, a stalo se to takhle:
Jednou večer, asi tři neděle po odplutí, přišel do podpalubí doktor prohlédnout jednoho trestance, který byl nemocen, a když náhodou položil ruku na spodek kavalce, nahmatal tam pistoli. Kdyby byl mlčel, nemuselo z toho nic být; byl to však nervózní mužíček, který vykřikl překvapením a tak zbledl, že trestanec okamžitě věděl, kolik uhodilo, a vrhl se na něho. Nacpal doktorovi do úst roubík, dřív než mohl vyvolat poplach, a připoutal ho provazy k posteli. Dveře vedoucí na palubu nechal doktor odemčené a vyřítili jsme se jimi ven. Zastřelili jsme obě hlídky a po nich i desátníka, který se přiběhl podívat, co se děje. Další dva vojáci stáli u dveří soukromé kabiny a pravděpodobně neměli nabité muškety, protože po nás vůbec nevypálili, a zastřelili jsme je ve chvíli, kdy se pokoušeli nasadit bajonety. Pak jsme se rozběhli ke kapitánské kajutě, ale ve chvíli, kdy jsme rozrazili dveře, ozval se zevnitř výstřel a kapitána jsme našli s hlavou na mapě Atlantského oceánu, kterou měl připíchnutou na stole, zatímco vedle něho stál kněz a v ruce držel pistoli, z níž se kouřilo. Obou důstojníků se chopila posádka a zdálo se, že celá věc je odbyta. Soukromá kabina byla hned vedle kapitánské kajuty; nahrnuli jsme se tam, praštili jsme sebou na pohovky a mluvili jsme jeden přes druhého, neboť jsme byli jako šílení při pocitu, že jsme opět na svobodě. Kolem dokola byly skříně a falešný páter Wilson jednu vypáčil a vylovil z ní tucet lahví hnědého sherry. Urazili jsme hrdla lahví, nalili mok do pohárů a právě jsme je vyprazdňovali, když náhle, bez jakéhokoli varování, nám zahřměly do uší muškety a salón se tak naplnil dýmem, že nebylo vidět přes stůl. Když se kouř rozplynul, vypadalo to tam jak na jatkách. Wilson a osm dalších se svíjeli na podlaze a z té krve a hnědého sherry na stole je mi špatně ještě dnes, když si na to vzpomenu. Ten pohled nás tak vyděsil, že bychom se byli myslím bez dalšího odporu vzdali, nebýt Prendergasta. Zařval jak tur, vrhl se ke dveřím a v patách za ním všichni, kteří zůstali naživu. Vyběhli jsme ven a tam na horní zadní palubě stál poručík a deset jeho vojáků. Otáčivá žebra světlíku ve stropě salónu byla maličko pootevřena a jimi na nás vypálili tu salvu. Vrhli jsme se na ně dřív, než dokázali znova nabít; postavili se nám sice na odpor jako praví muži, ale my měli přesilu, a v pěti minutách bylo po všem. Panebože! Byla ještě někdy někde taková jatka jako na té lodi? Prendergast běsnil jak ďábel, zvedal vojáky jak děti a házel je přes palubu, živé či mrtvé. Byl mezi nimi i jeden strašlivě zraněný seržant, který přesto vydržel plavat překvapivě dlouho, dokud mu někdo z milosti neprostřelil hlavu. Když bylo po boji, nezůstal z našich nepřátel naživu nikdo než dozorci, důstojníci a lékař.