A právě kvůli nim došlo k velké hádce. Mnozí z nás byli rádi, že jsme znova získali svobodu, ale přesto si nepřáli mít na svědomí vraždu. Jedna věc je srazit vojáky, kteří drží v rukou muškety, a něco jiného je přihlížet chladnokrevnému zabíjení lidí. Osm z nás, pět trestanců a tři námořníci, prohlásilo, že o ničem podobném nechceme ani slyšet. Prendergasta a jeho přívržence však nebylo možno přemluvit. Tvrdil, že naše jediná šance na záchranu spočívá v tom, že odvedeme čistou práci a nenecháme naživu jediný jazyk, který by byl někdy v budoucnu s to svědčit proti nám. Moc nechybělo a byl by nás stihl osud ostatních zajatců; nakonec však Prendergast řekl, že si můžeme vzít jeden člun a odplout, kam chceme. Dychtivě jsme se té nabídky chopili, poněvadž nám už z toho krvelačného řádění bylo nanic a viděli jsme, že se tam budou dít ještě horší věci, než to všechno skončí. Dostali jsme každý jeden námořnický oblek, sud s vodou a dva menší soudky, jeden s nasoleným masem a druhý se suchary, a kompas. Prendergast za námi hodil mapu, řekl nám, abychom se vydávali za námořníky z lodi, která ztroskotala na 15° severní šířky a 25° západní délky, pak přeřízl lano a nechal nás odplout.
A nyní přicházím k nejpřekvapivější části celého příběhu, milý synu. Námořníci sice během vzpoury stáhli přední plachtu, ale teď, když jsme od nich odpluli, znova ji rozkasali, a jelikož od severovýchodu vál mírný vítr, loď se od nás začala pomalu vzdalovat. Náš člun se zvedal a klesal na dlouhých, nezčeřených vlnách a já s Evansem, poněvadž jsme byli z celé té party nejvzdělanější, seděli jsme nad papíry a pokoušeli jsme se zjistit naši polohu a naplánovat, ke kterému pobřeží máme vyplout. Byl to zapeklitý problém, neboť Kapverdské ostrovy byly od nás asi pět set mil na sever, kdežto africké pobřeží asi sedm set mil na východ. Když se vítr stočil přímo na sever, usoudili jsme, že bude nejlepší zamířit k Sieře Leone, a také jsme příď člunu tím směrem obrátili. Z lodi už bylo v té chvíli vidět sotva stěžně po našem pravoboku. Jak jsme se na ni dívali, spatřili jsme pojednou, že se z ní vyvalil hustý oblak černého dýmu, který utkvěl na obzoru jako nějaký děsivý strom. O pár vteřin později dolehl k našim uším hromový výbuch, a když se kouř rozptýlil, nebylo po Glorii Scottové ani památky. Okamžitě jsme člun otočili a ze všech sil jsme veslovali k místu, kde se nad vodou dosud vznášel slabý kouř, označující dějiště katastrofy.
Trvalo nám to dobrou hodinu, než jsme tam dopluli, a zprvu jsme se obávali, že jsme dorazili příliš pozdě, než abychom mohli někoho zachránit. Na vlnách se vznášel roztříštěný člun, spousta beden a úlomků plachtových vzpěr, což všechno ukazovalo, kde se loď potopila, ale nikde nebyla jediná známka života a už jsme chtěli v zoufalství otočit, když jsme pojednou uslyšeli volání o pomoc a v dálce jsme uviděli nějaké trosky, na nichž bezvládně ležel nějaký člověk. Když jsme ho vytáhli do člunu, zjistili jsme, že je to mladý námořník jménem Hudson; byl ale tak popálený a vyčerpaný, že nám nemohl poskytnout žádnou informaci o tom, co se stalo, dřív než druhý den ráno.
Z jeho vyprávění pak vysvitlo, že když jsme odpluli, Prendergast a jeho banda přistoupili k likvidaci zbývajících pěti zajatců: oba dozorci byli zastřeleni a hozeni přes palubu a stejný osud stihl i třetího důstojníka. Prendergast pak slezl do podpalubí a vlastnoručně podřízl krk nešťastnému doktorovi. Naživu zůstal už jen první důstojník, rázný a energický muž. Když viděl, že se k němu trestanec blíží s krvavým nožem v ruce, odkopl z nohou okovy, které se mu nějak podařilo povolit, rozběhl se do podpalubí a zmizel někde v lodní zádi.
Dvanáct trestanců, kteří se ho tam s pistolemi vydali hledat, nalezli ho, jak sedí s krabičkou zápalek v ruce vedle otevřeného sudu střelného prachu — jednoho ze sta sudů, které loď vezla. Zapřísahal se, že vyhodí celou loď do povětří, jestliže se ho někdo pokusí jakkoli ohrožovat. V příštím okamžiku došlo k explozi, o níž se Hudson domníval, že ji spíš zavinila špatně mířená kulka jednoho z trestanců než důstojníkova zápalka. Ať však byla příčina jakákoli, znamenalo to konec lodi Gloria Scottová i sebranky, která se jí zmocnila.
Drahý hochu! Tak se — ve stručném podání — odehrála celá ta strašlivá historie, ve které jsem i já měl svou roli. Příštího dne nás vzala na palubu briga Hotspur plující do Austrálie, jejíž kapitán nám celkem ochotně uvěřil, že jsme jediní trosečníci, kteří přežili zkázu osobní lodi. Transportní loď Gloria Scottová zanesla admiralita mezi lodi, které zmizely na moři, a nikdo se nikdy nedověděl ani slovo o jejím skutečném osudu. Po báječné plavbě přistála briga Hotspur v Sydney; Evans a já jsme si tam změnili jména a vydali jsme se na naleziště zlata, kde mezi cháskou přivandrovalců nejrůznějších národností nebylo těžké utajit naši dřívější totožnost.
To ostatní už snad ani nemusím líčit. Štěstí nám přálo, toulali jsme se po světě a do Anglie jsme se vrátili jako bohatí lidé z kolonií a koupili jsme si venkovská sídla. Víc než dvacet let jsme oba vedli klidný a pracovitý život a doufali jsme, že naše minulost je navždy pohřbena. Představ si proto moje pocity, když jsem v námořníkovi, který k nám přišel, na první pohled poznal muže, jehož jsme vylovili z trosek lodi a vytáhli do člunu! Nějak se mu podařilo nás vystopovat a rozhodl se, že bude žít z našeho strachu. Nyní pochopíš, proč jsem se s ním snažil vyjít po dobrém, a do jisté míry se mnou budeš sdílet i obavy, které mě naplňují teď, kdy od nás odešel k druhé oběti s výhrůžkou na rtech.«
Pod tím je připsáno rukou tak roztřesenou, že je to stěží k přečtení: »Beddoes mi píše šifrovaný dopis, že Hudson všechno řekl. Dobrý bože, buď milostiv našim duším!«
Tohle tedy je příběh, který jsem oné noci četl mladému Trevorovi, a domnívám se, Watsone, že za tehdejších okolností byl dost dramatický. Tomu dobrému chlapci to zlomilo srdce, odešel pěstovat čaj na plantáže do Terai, a slyšel jsem, že se mu tam vede docela dobře. Pokud jde o námořníka a o Beddoese, ode dne, kdy byl napsán ten varovný dopis, nebylo už ani o jednom z nich víc slyšet. Oba zmizeli nadobro a navždy, jako by se do země propadli. Na policii žádné udání nebylo podáno, z čehož plyne, že Beddoes zřejmě pokládal hrozbu za skutek. Hudson byl spatřen, jak se tam potlouká po okolí, a policie usoudila, že si vyřídil účty s Beddoesem a uprchl. Já osobně si myslím, že pravý opak je pravdou. Zdá se mi nejpravděpodobnější, že Beddoes, dohnán k zoufalství a přesvědčený, že už je prozrazen, pomstil se Hudsonovi a uprchl do ciziny se všemi penězi, které měl po ruce. Taková jsou fakta případu, milý doktore, a jestliže se vám budou hodit do sbírky, ze srdce rád vám je dávám k dispozici.“