Musgraveský rituál
V povaze mého přítele Sherlocka Holmese mě často zarážela jedna zvláštní vlastnost: ačkoli metody jeho myšlení byly naprosto exaktní a vrcholně systematické, a přestože si potrpěl na jistou střízlivou eleganci v oblékání, ve svých osobních návycích byl nicméně jedním z největších nepořádníků, jací kdy doháněli svého spolubydlícího k šílenství. Ani já se v tomto ohledu nenechávám příliš svazovat konvencemi. Drsná a odříkavá práce v Afganistanu jenom přispěla k rozvinutí bohémských sklonů, které mám od přírody, a naučila mě dbát na pořádek méně, než se na lékaře sluší. Přece jen však znám jistou míru, a když vidím člověka, který si ukládá doutníky do uhláku, tabák do špičky perské trepky a nevyřízenou korespondenci přibodává zavíracím nožem doprostřed dřevěné římsy nad krbem, začínám si připadat jako fanatik pořádkumilovnosti. Vždycky jsem se například domníval, že cvičení ve střelbě z pistole je kratochvíle, která by se měla provozovat výhradně pod širým nebem, a když si Holmes v záchvatu jednoho ze svých zvláštních rozmarů sedl s revolverem a stovkou nábojů do křesla a jal se zdobit protější zeď vlasteneckými iniciálami V. R., vytvářenými z přesně umístěných zásahů, nemohl jsem se zbavit pocitu, že jak atmosféra, tak vzhled našeho pokoje tímto počínáním příliš nezíská.
Náš byt byl stále plný chemikálií a všelijakých kriminalistických relikvií, které se jaksi vždy dokázaly zatoulat na ta nejnepravděpodobnější místa a objevovaly se v misce s máslem nebo někdy i na místech ještě méně žádoucích. Mým největším soužením však byly jeho písemnosti. Měl hrůzu před zničením jakýchkoli dokumentů, obzvlášť takových, které nějak souvisely s jeho vyřešenými případy, ale přesto se jen jednou, nanejvýš dvakrát do roka dokázal vybičovat k tomu, aby je roztřídil a uspořádal, neboť — jak jsem se o tom v těchto nesouvislých vzpomínkách už kdesi zmínil — návaly vášnivé energie, v nichž vykonal pozoruhodné činy, jež proslavily jeho jméno, vzápětí vždy vystřídala letargická reakce, při níž se nečinně povaloval po bytě s houslemi a knihami, doslova líný na krok — nanejvýš snad že přešel od pohovky ke stolu. A tak se jeho papíry měsíc po měsíci střádaly a hromadily, až byly všechny kouty pokoje zavaleny haldami lejster, která za nic na světě nesměla být spálena a která nesměl zlikvidovat nikdo jiný než jejich majitel.
Když jsme jednoho zimního večera seděli u krbu, odvážil jsem se mu navrhnout — vzhledem k tomu, že byl právě hotov s nalepováním výstřižků do památníku — že by mohl využít příštích dvou hodin k tomu, aby náš pokoj učinil poněkud obyvatelnějším. Oprávněnost mého požadavku nemohl popřít, a tak se s poněkud kajícnou tváří odebral do ložnice, odkud se ale vzápětí vráticlass="underline" vlekl za sebou velký plechový kufr, který postavil doprostřed pokoje, sedl si k němu na stoličku a odklopil víko. Viděl jsem, že je už z třetiny naplněn štosy lejster, svázaných červenou stužkou do jednotlivých balíčků.
„Tady je hezkých pár případů, Watsone,“ řekl a čtverácky se po mně podíval. „Myslím, že kdybyste věděl o všem, co v tomhle kufru mám, požádal byste mě spíš, abych z něho něco vyndal, než abych do něho něco přidal.“
„Tak to jsou záznamy o počátcích vaší detektivní práce?“ zeptal jsem se. „Často jsem si přál, abych o těch případech něco věděl.“
„Ano, milý chlapče, tohle všechno jsem vykonal předtím, než přišel můj životopisec a začal mě oslavovat.“ Jemně, skoro mazlivě vyndával jednu složku po druhé. „Nejsou to jen samé úspěchy, Watsone, ale je tu mezi jiným i pár docela pěkných problémů. Mám tady například dokumenty o vrazích z Tarletonu, o případu Vamberryho, toho obchodníka s vínem, o dobrodružství staré Rusky a unikátním případu s aluminiovou berlou, právě tak jako podrobnou zprávu o Ricolettim s koňskou nohou a jeho bestiální ženě. A tady — á, ano! — tohle je opravdu něco velice recherché[5].“
Ponořil paži až na dno kufru a vytáhl malou dřevěnou skřínku s odšupovacím víčkem, v jakých bývají dětské hračky. Vylovil z ní kus pomačkaného papíru, starodávný mosazný klíč, kolík, na němž bylo namotáno klubko motouzu, a tři staré a rezavé kovové kotoučky.
„Nu? Co si o těch krámech myslíte, milý chlapče?“ zeptal se s úsměvem, když viděl, jak jsem se zatvářil.
„Že je to prapodivná sbírka.“
„Vskutku prapodivná — ale historie, která se k ní víže, se vám bude zdát ještě prapodivnější.“
„Ta veteš má nějakou historii?“
„Víc — sama je historií.“
„Jak to myslíte?“
Sherlock Holmes bral jeden předmět po druhém a kladl je na okraj stolu. Pak si znova sedl do křesla a prohlížel si je se zábleskem uspokojení v očích.
„Tohle je všechno, co mi zbylo na památku po té epizodě s Musgraveským rituálem.“
Už několikrát se přede mnou o tom případu zmínil, ačkoli nikdy se mi z něho nepodařilo vytáhnout žádné podrobnosti.
„Byl bych moc rád,“ řekl jsem, „kdybyste mi o tom mohl něco povědět.“
„A to mám ten nepořádek nechat, tak jak je?“ zvolal pokrytecky. „Zdá se, že vaše pořádkumilovnost má přece jen své meze, Watsone. Budu však mít radost, připojíte‑li ten případ ke svým análům, poněvadž obsahuje některé momenty, které z něho činí unikát v archívech anglické — a myslím nejen anglické — kriminalistiky. Sbírka mých skromných úspěchů by rozhodně nebyla úplná, kdyby v ní chyběla zpráva o této opravdu výjimečné záležitosti.
Pamatujete se možná, že případ lodi Gloria Scottová a můj rozhovor s oním nešťastníkem, o jehož osudu jsem vám už vyprávěl, mě poprvé upozornil na profesi, která se později stala mým celoživotním údělem. Znáte mě dnes, kdy už je moje jméno proslulé široko daleko a kdy jsem obecně pokládán jak veřejností, tak oficiální policií za poslední odvolací instanci v pochybných případech. Dokonce i v době našeho seznámení, to jest v době případu, který jste zvěčnil pod názvem Studie v šarlatové, měl už jsem značnou, i když nepříliš lukrativní[6] klientelu. Stěží si proto můžete představit, jak bylo zpočátku obtížné ji nalézt a jak dlouho mi trvalo, než jsem prorazil.
Když jsem přijel do Londýna, bydlel jsem v Montague Street, hned za rohem u Britského muzea, a tam jsem čekal a vyplňoval nadbytek svého volného času studiem všech vědeckých disciplín, které byly natolik obtížné, že mě nenudily. Tu a tam se mi naskytl nějaký případ, převážně mi jej nahrál některý bývalý kolega ze studií, neboť v posledních letech, která jsem strávil na universitě, se o mně i o mých metodách hodně mluvilo. Třetí z nich byl případ Musgraveského rituálu a právě zájmu, který tento jedinečný řetěz událostí vzbudil, a značným hodnotám, jež tehdy byly v sázce, vděčím za první kroky na cestě k postavení, které dnes mám.