Reginald Musgrave studoval na téže universitě jako já, a dokonce jsem se s ním i trochu znal. Mezi studenty se netěšil přílišné oblibě, ačkoli se mi vždy zdálo, že to, co u něho bylo pokládáno za nadutost, byla ve skutečnosti jen snaha zakrýt mimořádnou, vrozenou ostýchavost. Byl to mladík neobyčejně aristokratického zevnějšku, štíhlý, s orlím nosem a velikýma očima, se zdrženlivým, ale přesto zdvořilým vystupováním. A skutečně byl potomkem jedné z nejstarších rodin našeho království, ačkoli pocházel z mladší rodové větve, která se od severních Musgraveů oddělila někdy v šestnáctém století a usadila se v západním Sussexu, kde panské sídlo Hurlstone je pravděpodobně nejstarší obývanou budovou v celém kraji. Zdálo se, že na tom mladíkovi ulpělo cosi z jeho rodiště, a nikdy jsem se nedokázal podívat na jeho bledou, ostře řezanou tvář či na sklon jeho hlavy, aniž by se mi v duchu nevybavila představa šerých, klenutých průchodů, sloupkovím rozčleněných oken a všeho ostatního úctyhodného haraburdí feudálního panství. Párkrát jsme se spolu dali do řeči a vzpomínám si, že nejednou projevil živý zájem o mé pozorovací a usuzovací metody.
Potom jsem ho čtyři roky neviděl, až jednoho dne ráno přišel do mého bytu v Montague Street. Maličko se změnil, byl oblečen jako nějaký mladý módepán — vždycky byl tak trochu dandy — ale choval se stejně klidně a uhlazeně jako kdykoli dřív.
,Jak se vám celý ten čas vedlo, Musgrave?’ zeptal jsem se ho, když jsme si srdečně potřásli rukama.
,O smrti mého nebohého otce jste pravděpodobně slyšel,’ řekl. ,Odnesli jsme ho na hřbitov před dvěma lety. Od té doby samozřejmě musím spravovat hurlstonské panství, a poněvadž jsem zároveň poslancem za náš okres, mám věru práce až nad hlavu. O vás jsem se však, Holmesi, dověděl, že jste začal v praxi uplatňovat schopnosti, jimiž jste nás kdysi udivoval.’
,Ano,’ řekl jsem, ,vydělávám si na živobytí svým důvtipem.’
,To rád slyším, poněvadž dnes naléhavě potřebuji vaši radu. U nás v Hurlstonu došlo k jistým velice podivným událostem a policie není s to je jakkoli objasnit. Jde skutečně o zcela mimořádnou a nevysvětlitelnou věc.’
Umíte si představit, jak dychtivě jsem mu naslouchal, Watsone, poněvadž opravdová šance, po která jsem celé ty dlouhé měsíce strávené v nečinnosti pásl, zjevila se mi pojednou na dosah ruky. V hloubi srdce jsem věřil, že uspěji i tam, kde ostatní zklamali, a teď jsem měl příležitost vyzkoušet sám sebe.
,Povězte mi prosím podrobnosti,’ zvolal jsem.
Reginald Musgrave usedl naproti mně a zapálil si cigaretu, kterou jsem mu nabídl.
,Především musíte vědět,’ řekl, ,že ačkoli jsem svobodný mládenec, musím v Hurlstonu zaměstnávat početný štáb služebnictva, poněvadž je to rozsáhlá stará budova a vyžaduje spoustu péče. Kromě toho mám velkou bažantnici a v době honů se u mne scházívá lovecká společnost, což všechno vyžaduje dostatek domácího personálu. Celkem zaměstnávám osm služek, kuchaře, komorníka, dva sluhy a chlapce pro všechno. O zahradu a stáje ovšem pečuje zvláštní štáb lidí.
Z tohoto domácího personálu je v našich službách nejdéle komorník Brunton. Když jej můj otec kdysi přijal do svých služeb, byl to mladý učitel bez místa, ale velice energický a charakterní člověk, takže vbrzku začal být v domě nepostradatelný. Je to urostlý a hezký muž s krásně klenutým čelem, a přestože u nás slouží nějakých dvacet let, nemůže mu dnes být moc přes čtyřicet. Vezmeme‑li v úvahu jeho osobní kvality a mimořádné nadání — ovládá totiž několik jazyků a hraje skoro na všechny hudební nástroje — je až s podivem, že mohl být tak dlouho spokojen s místem, které u nás zastával. Mám však za to, že si potrpí na pohodlí, a nemá dost podnikavosti k nějaké radikální změně. Na našeho hurlstonského komorníka si vzpomíná každý, kdo nás kdy navštívil.
Tento vzor dokonalosti však má přece jen jednu chybu. Je totiž tak trochu donchuán a jistě si umíte představit, že pro člověka jako on není dvakrát obtížné hrát v našem klidném venkovském kraji roli prvního milovníka.
Dokud byl ženatý, bylo všechno v pořádku, ale od té doby, co ovdověl, měli jsme kvůli němu v jednom kuse nějaké mrzutosti. Před několika měsíci jsme doufali, že se snad znova usadí, poněvadž se zasnoubil s Rachel Howellsovou, naší druhou služebnou, ale pak ji zas pustil k vodě a začal mít pletky s Janet Tregellisovou, dcerou našeho revírního. Rachel, která je moc hodné děvče, ale má vznětlivou waleskou povahu, odstonala to prudkým zánětem mozkových blan a chodí teď po domě — nebo vlastně do včerejška chodila — jako černooký stín někdejší krasavice. To bylo první drama, které jsme v Hurlstonu zažili, ale dočista jsme na ně zapomněli při druhém dramatu, jemuž předcházelo hanebné chování a propuštění komorníka Bruntona.
Povím vám, jak k tomu došlo. Jak už jsem řekl, je to inteligentní člověk a právě ta přílišná inteligence ho zničila, neboť v něm zřejmě vzbudila nepotlačitelnou zvědavost na věci, po kterých mu ani v nejmenším nic nebylo. Neměl jsem tušení, kam až ho tato nemilá vlastnost dohnala; teprve čirá náhoda mi otevřela oči.
Říkal jsem už, že dům je neobyčejně rozlehlý. Minulý týden jsem jednou večer — bylo to ve čtvrtek večer, abych byl přesný — nemohl usnout, poněvadž jsem po večeři z pošetilosti vypil šálek silné café noir[7]. Zápasil jsem s nespavostí do dvou hodin do rána, ale když mi bylo jasné, že je to zcela beznadějný boj, vstal jsem a zažehl svíci s úmyslem pokračovat v četbě rozečteného románu. Knihu jsem však předtím nechal v kulečníkovém sále, a tak jsem si oblékl župan a vydal se pro ni.
Abych se dostal do kulečníkového sálu, musel jsem sejít o poschodí níž a pak projít kolem ústí chodby, vedoucí ke knihovně a síni se zbraněmi. Umíte si jistě představit mé překvapení, když jsem do této chodby nahlédl a uviděl záblesk světla, vycházejícího z otevřených dveří knihovny. Sám jsem totiž zhasínal lampu a zavíral dveře, než jsem šel spát. Nejdřív mě přirozeně napadlo, že to jsou lupiči. Chodby Hurlstonu jsou bohatě ozdobeny starými trofejními zbraněmi. Strhl jsem ze zdi starodávnou bitevní sekeru, nechal jsem svíčku za sebou, po špičkách jsem se proplížil chodbou a nakoukl do otevřených dveří.
V knihovně byl komorník Brunton. Seděl zcela oblečený v lenošce, na kolenou měl nějaký kus papíru, který vypadal jako mapa, a čelo měl opřené o dlaň, jako by o něčem hluboce přemýšlel. Stál jsem tam němý úžasem a pozoroval jsem ho ze tmy. Oharek svíčky na okraji stolu vrhal slabé světlo, které stačilo právě tak na to, abych viděl, že je oblečený. Když jsem na něho hleděl, vstal pojednou z křesla, přistoupil k postrannímu sekretáři, odemkl jej a jednu zásuvku vytáhl. Vzal z ní jakýsi papír, vrátil se do křesla, rozprostřel papír na okraji stolu vedle svíčky a začal jej důkladně a podrobně studovat. Mé pohoršení nad tímto bezostyšným prohlížením našich rodinných dokumentů mě přemohlo natolik, že jsem udělal krok kupředu; Brunton vzhlédl a uviděl mě stát ve dveřích. Vyskočil, tvář mu zesinala strachem a papír, připomínající mapu, který původně studoval, strčil do náprsní kapsy.
»Tak takhle,« řekl jsem, »takhle tedy splácíte důvěru, kterou jsme ve vás vkládali! Jste propuštěn — zítra ráno opustíte dům.«
Uklonil se s výrazem naprosto zničeného člověka a beze slova proklouzl kolem mne. Oharek svíčky zůstal stát na stole a v jeho světle jsem se podíval, co je to za papír, který Brunton vzal ze sekretáře. Překvapilo mě, že to není vůbec nic důležitého, byla to jenom kopie otázek a odpovědí jednoho zvláštního starého obyčeje zvaného Musgraveský rituál. Je to jakýsi ceremoniál zachovávaný v naší rodině, jemuž se po staletí musel každý Musgrave podrobit, když dosáhl plnoletosti — tedy věc ryze soukromé povahy, která by nanejvýš snad ještě mohla zajímat archeologa, podobně jako naše erbovní štíty nebo heraldická znamení, ale která nemá naprosto žádnou praktickou cenu.’