,K té listině bychom se měli vrátit až později,’ řekl jsem.
,Pokládáte‑li to za opravdu nutné,’ odpověděl s jistým zaváháním. ,Abych ale pokračoval ve svém vyprávění: sekretář jsem znova zamkl klíčem, který tam Brunton zanechal, a obrátil jsem se k odchodu, když jsem s překvapením zjistil, že komorník se vrátil a stojí přede mnou.
»Pane Musgrave, « zvolal hlasem, který přeskakoval rozčilením, »takovou hanbu nemohu přežít. Byl jsem vždy hrdý na své postavení a ta potupa mě zabije. Má krev padne na vaši hlavu — věřte, že to myslím doopravdy — jestli mě doženete k zoufalství. Nemůžete‑li mě po tom, co se stalo, dál zaměstnávat, dejte mi probůh aspoň měsíční výpověď, jako bych odcházel z vlastního rozhodnutí. To nějak přenesu přes srdce, pane Musgrave, ale ne být vyhozen před všemi těmi lidmi, které tak dobře znám. «
»Nezasluhujete si přílišnou shovívavost, Bruntone, « odpověděl jsem. »Zachoval jste se velice hanebně. Poněvadž jste však sloužil u naší rodiny dlouho, nechci vám dělat veřejnou ostudu. Měsíc ale je moc dlouhá doba. Koukejte do týdne zmizet a odchod si odůvodněte jak chcete.«
»Do týdne?« zvolal zoufalým hlasem. »Čtrnáct dní — dejte mi proboha aspoň čtrnáct dní!«
»Týden,« opakoval jsem, ,a to si můžete gratulovat, že s vámi jednám tak shovívavě.«
Odpotácel se s hlavou skloněnou na prsa jako zničený člověk a já jsem zhasl světlo a vrátil se do svého pokoje.
Další dva dny vykonával Brunton své povinnosti velice pilně a horlivě. Ani narážkou jsem se nezmínil o tom, co se stalo, a s jistou zvědavosti jsem čekal, jak svůj vyhazov zamaskuje. Třetí den ráno si však po snídani nepřišel jako obvykle pro instrukce, které jsem mu vždy na celý den dával. Když jsem odcházel z jídelny, potkal jsem náhodou Rachel Howellsovou, tu služebnou. Jak už jsem vám řekl, teprve nedávno se zotavila z nemoci a byla tak zoufale bledá a přepadlá, že jsem ji pokáral za to, že už zase pracuje.
»Měla byste být v posteli,« řekl jsem. »Ke svým povinnostem se vrátíte, až se trochu seberete.«
Podívala se na mě s tak zvláštním výrazem, že jsem začal mít podezření, zda se snad nepomátla na rozumu.
»Už je mi docela dobře, pane Musgrave,« řekla mi.
»Uvidíme, co řekne doktor,« odpověděl jsem jí. »Teď nechte vší práce a jděte dolů říct Bruntonovi, že s ním chci mluvit.«
»Komorník odešel,« řekla.
»Jak to — odešel? Kam odešel?«
»Odešel. Nikdo ho neviděl. Ve svém pokoji není. Ó ano, odešel — odešel!« Zvrátila se na zeď a začala se vřeštivě smát, zatímco já, zděšen tím náhlým záchvatem hysterie, rozběhl jsem se ke zvonku, abych přivolal pomoc. Dívku odnesli do jejího pokoje — stále ještě ječela a sténala — a já začal pátrat po Bruntonovi. O tom, že zmizel, nemohlo být pochyb. V jeho posteli tu noc nikdo nespal a nikdo ho nespatřil od chvíle, kdy předchozího večera odešel do svého pokoje; přesto však jsem si neuměl představit, jak mohl z domu odejít, neboť jak okna, tak dveře byly ráno zavřené. Jeho šaty, hodinky, a dokonce i peníze byly v jeho pokoji — ale černý oblek, který obvykle nosil, jsme nenašli. Zmizely i jeho domácí střevíce, kdežto boty tam zůstaly. Kam tedy mohl komorník Brunton v noci odejít a co se s ním mohlo stát?
Prohledali jsme samozřejmě celý dům od sklepa až po podkroví, ale nenašli jsme po něm jedinou stopu. Jak už jsem říkal, náš starý dům je hotový labyrint, zvlášť původní křídlo, které je nyní prakticky neobydleno, ale přesto jsme proslídili každý pokoj a komoru, aniž jsme po zmizelém našli sebemenší památku. Připadalo mi neuvěřitelné, že by odešel a nechal v domě veškerý majetek — ale kde tedy mohl být? Zavolal jsem místní policii, ale bezúspěšně. Tu noc předtím pršelo, a tak jsme prozkoumali trávník a cestičky kolem celého domu, ale marně. Tak se věci měly, když náhle nová událost zcela odvedla naši pozornost od původní záhady.
Dva dny bylo Rachel Howellsové tak zle — chvílemi blouznila, chvílemi zas propadala hysterii — že jsme najali ošetřovatelku, aby u ní v noci bděla. Třetí noc po Bruntonově zmizení si ošetřovatelka, které se zdálo, že pacientka klidně spí, zdřímla v lenošce, ale když se časně ráno probudila, našla postel prázdnou, okno otevřeně a po nemocné nikde ani stopy. Okamžitě mě vyburcovali a s dvěma sluhy jsem hned začal pátrat po pohřešovaném děvčeti. Nebylo těžké určit směr, kterým se vydala, neboť jsme začali pod jejím oknem a mohli jsme snadno sledovat její stopy přes trávník až na hráz jezera, kde se ztratily na štěrkové cestě, vedoucí ze statku. Jezero je tam osm stop hluboké a umíte si jistě představit naše pocity, když jsme viděli, že stopa nešťastné pomatené dívky konči na jeho hrázi.
Pochopitelně jsme měli sítě a bidla a pokusili jsme se najít aspoň tělo té nešťastnice, ale přes veškeré úsilí se nám to nepodařilo. Zato jsme však z jezera vylovili něco opravdu neočekávaného. Byl to plátěný pytel, v němž byla spousta kusů starého, zrezavělého a bezbarvého kovu a mnoho tmavých oblázků nebo snad kousků skla. Tento podivný nález byl vše, co jsme z jezera vylovili, a přestože jsme včera podnikali všemožné pátrání a hledání, nedověděli jsme se o osudu Rachel Howellsové ani Richarda Bruntona nic. Místní policie je s rozumem v koncích, a tak přicházím k vám jako ke své poslední naději.’
Umíte si představit, Watsone, s jakou dychtivosti jsem naslouchal tomuto mimořádnému sledu událostí. Pokoušel jsem se je nějak dát dohromady a najít nějakou společnou nit, na niž by je bylo možno všechny navléci.
Komorník zmizel. Služebná zmizela. Služebná komorníka milovala, ale později měla důvod ho nenávidět. Měla v sobě waleskou krev, byla prudká a vášnivá. Hned po jeho zmizení byla strašlivě rozčilená. Hodila do jezera pytel s jakýmsi prapodivným obsahem. To všechno byly faktory, které bylo třeba vzít v úvahu, ačkoli žádný z nich nevedl přímo k jádru věci. Kde je počáteční článek tohoto řetězu událostí? Tam je i konec této zašmodrchané nitě.
,Musím se podívat na ten papír, Musgrave,’ řekl jsem, ,který stál vašemu komorníkovi za to, aby jej zkoumal, i když tím riskoval, že přijde o místo.’
,Ten náš rituál je trochu absurdní,’ odpověděl, ,ale přinejmenším jej omlouvá aspoň jistá půvabná starobylost. Mám kopii těch otázek a odpovědí tady, jestli se na ně chcete zběžně podívat.’
Podal mi právě ten papír, který tu teď mám, Watsone, a zde tedy je ten podivný katechismus, jemuž se musel každý Musgrave naučit, než se stal plnoletým. Přečtu vám otázky a odpovědi, jak tu stojí:
,Čí to bylo?’
,Toho, kdo odešel.’
,Čí to bude?’
,Toho, kdo přijde.’
,Který byl měsíc?’
,Po prvním šestý.’
,Kde stálo slunce?’
,Nad dubem.’
,Kdeže stín ležel?’
,Pod jilmem.’
,Jakpak byl měřen?’