Nikdy v životě jsem nepocítil tak mrazivé zklamání, Watsone. V první chvíli se mi zdálo, že v mých výpočtech někde musela být kardinální chyba. Zapadající slunce svítilo zplna na podlahu chodby a viděl jsem, že staré, vyšlapané šedé kameny, jimiž byla vydlážděna, jsou pevně spojeny maltou a zcela jistě jimi nebylo mnoho let hnuto. Tady Brunton určitě nepracoval. Oťukal jsem dlažbu, ale zněla všude stejně a nikde nebylo ani památky po nějaké trhlině či štěrbině. Naštěstí však Musgrave, který začal oceňovat smysl mého počínání a který byl v té chvíli stejně rozčilen jako já, vytáhl rukopis rituálu, aby si mé výpočty ověřil.
,A tam pak pod,’ zvolaclass="underline" ,Zapomněl jste na to »a tam pak pod«.’
Původně jsem myslel, že to znamená, že máme kopat, ale teď jsem si pojednou uvědomil, že jsem se mýlil. ,Tam dole je tedy sklep, ne?’ zvolal jsem.
,Ano — a tak starý jako dům. Dolů se jde tudy, těmihle dveřmi.’
Sestoupili jsme dolů po točitých kamenných schodech, můj společník škrtl zápalkou a rozsvítil velkou lucernu, která stála v rohu na sudu. V okamžiku bylo jasné, že jsme konečně na pravém místě a že jsme v poslední době toto sklepení nenavštívili jen my.
Skladovali tu dřevo, ale polena, která byla zřejmě naskládána na podlaze, navršil někdo kolem stěn, aby uprostřed zůstalo volné místo. Spočívala tam velká a těžká kamenná deska s rezavým železným kruhem uprostřed, k němuž byla přivázána silná kostkovaná šála, jakou nosívají ovčáci.
,Panebože!’ zvolal můj klient, ,tohle je Bruntonova šála! Viděl jsem ji na něm, přísahám vám na to. Co tady ten darebák dělal?’
Navrhl jsem, aby zavolali dva místní policisty, a teprve pak jsem popadl šálu a pokusil jsem se kámen nadzvednout. Podařilo se mi s ním jen maličko pohnout a jenom s pomocí jednoho z policistů jsem jej nakonec odsunul stranou. Pod ním zela temná díra a všichni jsme do ní nakoukli, zatímco Musgrave poklekl vedle nás a spustil dolů lucernu.
Pod námi byla malá komora, asi sedm stop hluboká a čtyři stopy široká. V jednom koutě stála důkladná, mosazí okovaná dřevěná truhla, víko bylo odklopené a ze zámku trčel tenhle zvláštní, starodávný klíč. Na vnější straně byla truhla pokryta hustou vrstvou prachu a dřevo bylo skrznaskrz prožrané vlhkostí a červotočem, takže uvnitř bujely celé chuchvalce plísňových hub. Na dně bylo rozházeno několik kotoučků kovu — zřejmě staré mince — takové, jaké tu mám, ale jinak v ní nebylo nic.
V té chvíli jsme však nemysleli na starou truhlu, neboť naše oči upoutalo cosi, co se choulilo vedle ní. Byla to černě oděná postava, skrčená na kolenou, s čelem opřeným o okraj truhly a z obou stran ji objímající. Tělo bylo v takové poloze, že všechna krev se mu při smrti nahrnula do tváře, a nikdo by nepoznal ty zkřivené, játrově hnědé rysy; když jsme však mrtvolu vytáhli nahoru, výška, oblek a vlasy stačily k tomu, aby mého klienta přesvědčily, že je to vskutku jeho pohřešovaný komorník. Byl mrtev už několik dní, ale na těle neměl jediné zranění nebo modřinu, takže jsme nemohli zjistit příčinu jeho hrůzného konce. Když bylo tělo vyneseno ze sklepení, octli jsme se tváří v tvář problému, který byl skoro stejně na pováženou jako ten, od něhož jsme vyšli.
Přiznám se vám, Watsone, že jsem byl dosavadním pátráním zklamán. Počítal jsem s tím, že jakmile najdu místo uvedené v rituálu, rozřeším celou záhadu; to se mi teď sice povedlo, ale pořád jsem nevěděl, co to vlastně rodina tak pracně a složitě skrývala. Pravda, objasnil jsem Bruntonův osud, ale zbývalo vypátrat, jak vlastně ho tento osud postihl a jakou roli v celé záležitosti hrála zmizelá žena. Sedl jsem si v rohu na soudek a všechno jsem znova důkladně promyslel.
Víte dobře, jakých metod v podobných případech používám, Watsone: snažím se vžít se do situace dotyčného člověka a odhadnout nejdřív stupeň jeho inteligence. Pak si představuji, jak bych se asi za stejných okolností zachoval já. V tomto případě byla celá věc zjednodušena tím, že Brunton byl mimořádně inteligentní člověk, takže nebylo nutné brát opravu na vyrovnání osobních kvalit, jak tomu říkají astronomové. Věděl, že bylo ukryto něco cenného. Určil přesně i místo. Zjistil, že kámen nad skrýší je příliš těžký a jeden člověk s ním nepohne. Co by udělal dál? Nikoho, kdo nebyl z domu, nemohl požádat o pomoc — i kdyby snad měl někoho, komu důvěřoval — poněvadž to by musel otvírat vrata a riziko prozrazení by bylo příliš vysoké. Lepší tedy bylo získat si za pomocníka někoho z domu. Koho o to ale mohl požádat? To děvče ho před časem milovalo. Muž si málokdy dokáže uvědomit, že by mohl lásku ženy ztratit definitivně, i když se k ní předtím zachoval jakkoli špatně. Několika drobnými pozornostmi se pokusí se slečnou Howellsovou usmířit a pak z ní udělá svou společnici. Vydají se spolu v noci do sklepa a spojenými silami se jim podaří nadzvednout kámen. Až sem jsem si dokázal jejich počínání představit, jako bych je viděl před sebou.
Ale i pro dva lidi, navíc když jedním z nich byla žena, muselo být velice těžké ten kámen zvednout. Statný sussexský policista a já jsme s ním měli co dělat. Jak si tedy ti dva pomohou? Nejspíš tak, jak bych to udělal i já. Vstal jsem a důkladně jsem si prohlédl všechna ta různá polena rozházená po podlaze. Skoro okamžitě jsem objevil to, co jsem předpokládal. Jedno z nich, asi tři stopy dlouhé, mělo na jednom konci hluboký vrub, zatímco některá jiná byla po stranách zploštělá, jako by je zmáčkla nějaká značná váha. Zřejmě jak kámen nadzvedávali, podkládali jej poleny, a nakonec, když byl otvor dost velký, aby jím mohli prolézt, zapřeli kámen polenem postaveným na výšku. Právě do něho se na spodním konci vytlačil ten vrub, poněvadž na něm spočívala celá váha kamene a tlačila je na okraj druhé kamenné desky. Potud jsem stále mohl všechno bezpečně sledovat.
Jak jsem však teď měl pokračovat, abych dokázal zrekonstruovat to půlnoční drama? Bylo jasné, že do té podzemní díry mohl vlézt jen jeden z nich, a to Brunton. Dívka musela čekat nahoře. Brunton potom odemkl truhlu, pravděpodobně vybral obsah — poněvadž my jsme tam nic nenašli — a pak — co se stalo pak?
Jaký doutnající oheň pomsty se pojednou rozhořel plamenem v duši té vášnivé keltské ženy, když viděla, že muž, který jí ublížil — a ublížil jí možná víc, než tušíme — octl se v její moci? Byla to náhoda, že poleno vyklouzlo a kámen uvěznil Bruntona ve skrýši, která se měla stát jeho hrobkou? Nebo se provinila jen tím, že o jeho osudu mlčela? Nebo snad o podpěru nějak prudce zavadila, vyrazila ji a způsobila tak, že kámen zapadl na své místo? Ať už se to stalo jakkoli, zdálo se mi, že vidím tu ženskou postavu, svírající nalezený poklad, jak zběsile prchá nahoru po točitých schodech a v uších jí možná znějí přidušené výkřiky ze sklepení a bušení šílených rukou na kámen, který zardousil život jejího nevěrného milence.
To bylo to tajemství její pobledlé tváře, pocuchaných nervů a výbuchů hysterického smíchu druhý den ráno. Co ale bylo v té truhle? Jak s tím naložila? Byl to zajisté ten starý kov a oblázky, které můj klient vylovil z jezera. Hodila je tam při první příležitosti, aby odstranila poslední stopu svého zločinu.
Dvacet minut jsem seděl bez hnutí a přemýšlel o všech těch věcech. Musgrave tam celou tu dobu tiše stál s velice bledou tváří; lucerna se mu kymácela v ruce a hleděl do sklepení.
,Tohle jsou mince z doby krále Karla I.,’ a zvedl těch pár, které v truhle zbyly. ,Tak vidíte, že jsme dobu sepsání rituálu určili přesně.’