,Možná že po Karlu I. najdeme ještě něco jiného,’ zvolal jsem, neboť mě pojednou napadlo pravděpodobné vysvětlení prvních dvou otázek rituálu. ,Dovolte, abych si prohlédl obsah toho pytle, který jste vylovili z jezera.’
Šli jsme nahoru do jeho pracovny a on přede mne to haraburdí vysypal. Jakmile jsem se na ně podíval, hned jsem pochopil, proč mu věnoval tak malou pozornost. Kov byl totiž skoro úplně černý a kameny zašlé a bez lesku. Otřel jsem jeden z nich o rukáv a okamžitě zajiskřil v tmavé prohlubni mé dlaně. Kovové části měly tvar dvojitého prstenu, který však byl celý zkřivený a promáčknutý, takže nebyl k poznání.
,Nesmíte zapomínat,’ řekl jsem, ,že královská strana v Anglii vzkvétala i po králově smrti a že když nakonec prchali, zakopali spoustu svého nejcennějšího majetku do země s úmyslem vrátit se pro něj v klidnějších časech.’
,Můj předek, sir Ralph Musgrave, byl přední šlechtic a byl pravou rukou Karla II. při jeho putování,’ řekl můj přítel.
,Nu ovšem!’ odpověděl jsem. ,To nám totiž právě nabízí poslední článek, který až dosud v celém řetězu chyběl. Musím vám gratulovat k tomu, že jste se stal vlastníkem — i když za poněkud tragických okolností — památky, která má velkou hodnotu sama o sobě, ale ještě větší význam má jako historická kuriozita.’
,Co to tedy je?’ zalapal užasle po dechu.
,Nic menšího než stará koruna anglických králů.’
,Koruna?’
,Ovšem. Uvědomte si, co praví rituál. Jak to tam stoji? »Čí to bylo?« »Toho, kdo odešel« To bylo po popravě krále Karla. A dáclass="underline" »Čí to bude?’ »Toho, kdo přijde.« To byl Karel II., jehož příchod už byl předvídán. Není myslím pochyb o tom, že tento otlučený a beztvarý diadém kdysi vroubil skráně Stuartovců.’
,Jak se ale dostal do jezera?’
,Ach, to je otázka, jejíž zodpovězení si vyžádá delšího času.’ A poté jsem před ním rozvinul celý ten dlouhý řetěz dohadů a důkazů, který jsem si vykonstruoval. Do pracovny se vkradl soumrak a na nebi už jasně svítil měsíc, než jsem byl se svým vyprávěním u konce.
,Jak je ale možné, že Karel po svém návratu korunu nedostal?’ zeptal se Musgrave, ukládaje historickou památku zpátky do plátěného pytle.
,Zde se zřejmě dotýkáte jediného bodu, který podle všeho nebudeme nikdy s to uspokojivě vysvětlit. Pravděpodobně Musgrave, který byl strážcem tajemství, mezitím zemřel a nějakým nedopatřením zanechal svým potomkům toto vodítko, aniž jim vysvětlil jeho význam. Od té doby až podnes je předával otec synovi a nakonec se ho zmocnil člověk, který jeho tajemství rozluštil a přišel při tom dobrodružství o život.’
A to je příběh Musgraveského rituálu, Watsone. Korunu mají dodnes v Hurlstonu — ačkoli s tím měli nějaké právní opletačky a museli zaplatit značný obnos, než získali povolení, že si ji mohou ponechat. Jsem si jist, že když se odvoláte na mne, s radostí vám ji ukážou. O té ženě však už nikdo víc neslyšel a je pravděpodobné, že opustila Anglii a uchýlila se i se vzpomínkou na svůj zločin někam za moře.“
Reigateské panstvo
Trvalo to nějaký čas, než se můj přítel Sherlock Holmes zotavil z vyčerpání, které se dostavilo po nesmírném vypětí sil z jara roku 1887. Celá otázka Nizozemsko‑Sumaterské společnosti a kolosálních plánů barona Maupertuise je dosud v živé paměti veřejnosti a souvisí tak úzce s vysokou politikou a financemi, že není vhodným námětem pro tuto sbírku črt. Nepřímo však vedla k ojedinělému a složitému problému, který mému příteli poskytl příležitost demonstrovat hodnotu jisté nové zbraně, jíž vedle mnoha jiných použil ve svém celoživotním boji proti zločinu.
Nahlédnutím do svých poznámek zjišťuji, že to bylo 14. dubna, kdy jsem dostal z Lyonu telegram, který mi oznamoval, že Holmes leží nemocen v hotelu Dulong. Během čtyřiadvaceti hodin jsem byl u jeho lůžka a s úlevou jsem shledal, že jeho zdravotní stav není nikterak na pováženou. Ani jeho železná konstituce však neodolala námaze nesnadného vyšetřování, které trvalo víc než dva měsíce; v té době pracoval nejméně patnáct hodin denně a nejednou, jak mě ujistil, mu okolnosti případu nedovolily, aby si za celých pět dní aspoň na chvilku zdříml. Triumfální výsledek jeho úsilí nemohl odvrátit reakci, která se po tak strašném vypětí sil zákonitě dostavila, a v době, kdy jeho jméno se rozléhalo po celé Evropě a kdy jeho pokoj byl doslova po kotníky zasypán blahopřejnými telegramy, nalezl jsem ho propadlého nejčernější depresi. Dokonce ani vědomí, že měl úspěch tam, kde policie tří zemí selhala, a že ve všech bodech vyzrál na nejprohnanějšího evropského podvodníka, nemohlo zabránit jeho nervovému zhroucení.
O tři dny později už jsme opět byli spolu v Baker Street, ale bylo jasné, že by mému příteli nejvíc prospěla změna prostředí, a pomyšlení na jarní týden strávený na venkově neobyčejně lákalo i mě. Můj starý přítel plukovník Hayter, kterého jsem kdysi v Afganistanu ošetřoval, měl pronajatý dům poblíž Reigate v Surreyi a často mě zval, abych k němu přijel na návštěvu. Při poslední příležitosti dokonce poznamenal, že kdyby můj přítel chtěl přijet se mnou, s radostí by uvítal i jeho. Bylo třeba trochu diplomacie, ale když Holmes uslyšel, že hostitel je starý mládenec a že tam bude mít naprostou volnost, přistoupil na můj plán, a za týden po návratu z Lyonu jsme už byli pod plukovníkovou střechou. Hayter byl dobrosrdečný starý voják, který poznal pěkný kus světa, a brzo zjistil — jak jsem ostatně očekával — že mají s Holmesem mnoho společného.
Ten večer, kdy jsme přijeli, seděli jsme po večeři v plukovníkově síni se zbraněmi; Holmes se natáhl na pohovku, kdežto já s Hayterem jsme si prohlíželi jeho malou sbírku střelných zbraní.
„Mimochodem,“ pravil pojednou, „vezmu si jednu tu pistoli s sebou nahoru pro případ, že bychom tu měli nějaký poplach.“
„Poplach?“ řekl jsem.
„Ano, nedávno nás tu pěkně vyděsili. K starému Actonovi — to je jeden z našich zdejších magnátů — se minulé pondělí někdo vloupal. Velkou škodu mu sice nezpůsobili, ale pachatelé jsou dosud na svobodě.“
„A mají už aspoň nějakou stopu?“ zeptal se Holmes a střehl okem po plukovníkovi.
„Zatím ne. Celá ta záležitost ale nestojí ani za řeč, je to jen takový náš malý venkovský zločin, který vám musí připadat jako nicotná lapálie, pane Holmesi, zvlášť teď, po té velké mezinárodní aféře.“
Holmes odbyl kompliment mávnutím ruky, ačkoli jeho úsměv prozradil, že jím byl potěšen.
„Stalo se to za nějakých zajímavých okolností?“
„Ani bych neřekl. Zloději přehrabali knihovnu, ale kořist se zdaleka nerovnala jejich námaze. Celá místnost ovšem byla nohama vzhůru, zásuvky vytahané a ve skříních všechno zpřevraceno, ale nakonec odnesli jen svazek Popeova překladu Homéra, dva postříbřené svícny, těžítko na dopisy ze slonoviny, malý barometr v pouzdru z dubového dřeva a klubko provázku.“
„To je tedy prapodivný výběr!“ zvolal jsem.
„Och, ti darebáci nejspíš brali všechno, co jim přišlo pod ruku.“
Holmes si na pohovce odkašlal.
„S tím by si snad měla umět místní policie poradit,“ řekl. „Je totiž zcela jasné, že — “
V té chvíli jsem výstražně zvedl prst.
„Jste tu proto, abyste si odpočinul, vážený a milý příteli. Jen se proboha nepouštějte do nového problému, když máte ještě nervy na cucky.“
Holmes pokrčil rameny, pohlédl na plukovníka s výrazem komické rezignace a hovor se vzápětí stočil na nějaké méně ožehavé téma.