„Není možné,“ podotkl jsem, „že řeznou ránu na stehně si Straker způsobil sám vlastním nožem — v křečích, které následují po každém mozkovém zranění?“
„Je to víc než možné; je to pravděpodobné,“ řekl Holmes. „V tom případě však padá jeden z hlavních bodů, které mluví ve prospěch obžalovaného.“
„Přesto ale ani teď nechápu, jakou teorii si mohla vytvořit policie,“ řekl jsem.
„Obávám se, že ať přijdeme s jakoukoli teorií, bude proti ní možno vznést velice závažné námitky,“ opáčil můj přítel. „Mám za to, že policie se domnívá, že ten Fitzroy Simpson omámil podkoního, nějakým způsobem si opatřil náhradní klíč, otevřel dveře stáje a vyvedl z ní koně, zřejmě s úmyslem unést ho nadobro. Uzda se ztratila, takže mu ji Simpson určitě nasadil. Dveře pak za sebou nechal otevřené a odváděl koně přes blata, kde ho potkal nebo dohonil trenér. Samozřejmě mezi nimi došlo ke rvačce, Simpson svou těžkou holi rozbil trenérovi hlavu, sám však tím nožíkem, kterým se Straker bránil, poraněn nebyl. Koně potom buď odvedl do nějakého tajného úkrytu, nebo možná kůň během zápasu utekl a toulá se teď někde po blatech. Takhle vidí případ policie, a třebaže to je nepravděpodobné, všechna ostatní vysvětlení jsou ještě nepravděpodobnější. Já si ale celou tu věc rychle ověřím, jen jak budeme na místě činu; pochybuji, že bychom se do té doby mohli s pátráním pohnout z místa.“
Byl už večer, když jsme přijeli do Tavistocku, malého městečka, které trčí jako puklice štítu uprostřed obrovského kruhu dartmoorského kraje. Na nádraží nás očekávali dva páni; jeden byl vysoký, světlovlasý muž s bujnou lví hřívou, plnovousem a zvědavýma, pronikavýma, světic modrýma očima; druhý byl malý, živý človíček, vymydlený a upravený, v šosatém kabátě a kamaších, se zastřiženými licousy a s monoklem na oku. Ten druhý byl plukovník Ross, známý sportovec; první muž byl inspektor Gregory, jehož jméno rychle začínalo mít mezi anglickými detektivy dobrý zvuk.
„Těší mě, že jste k nám přijel, pane Holmesi,“ řekl plukovník. „Tady pan inspektor už udělal všechno, co se dalo, ale přesto bych nechtěl opominout nic, co by mohlo vést k tomu, aby Straker byl pomstěn a já dostal zpět svého koně.“
„Zjistili jste zatím něco nového?“ zeptal se Holmes.
„Bohužel jsme příliš nepokročili,“ řekl inspektor. „Máme před nádražím kočár, a poněvadž se jistě ještě před západem slunce chcete podívat na místo činu, mohli bychom si o tom všem pohovořit za jízdy.“
Za okamžik jsme už všichni seděli v pohodlném landauru a drkotavě jsme projížděli starým a malebným městem devonského hrabství. Inspektor Gregory měl svého případu plnou hlavu a chrlil na nás spoustu poznámek, které Holmes co chvíli přerušoval příležitostným zvoláním či dotazem. Plukovník Ross seděl opřený, se založenýma rukama a kloboukem staženým do očí, zatímco já jsem se zájmem naslouchal dialogu obou detektivů. Gregory nám vyložil svou teorii, která se téměř přesně shodovala s tím, co Holmes předpověděl ve vlaku.
„Síť kolem Fitzroye Simpsona se povážlivě stahuje,“ prohlásil, „a věřím, že pachatelem je on. Zároveň však uznávám, že proti němu máme pouze nepřímý důkaz a že nějaké nové zjištění jej může vyvrátit.“
„A co ten Strakerův nůž?“
„Vcelku jsme dospěli k závěru, že se asi poranil při pádu sám.“
„Můj přítel, pan doktor Watson, vyslovil ve vlaku cestou sem stejnou domněnku. To by ovšem mluvilo proti Simpsonovi.“
„Jistěže. Nůž se u něho nenašel a na celém těle neměl jediné škrábnuti. Důkazy proti němu jsou opravdu velice pádné. Měl velký zájem na tom, aby favorit zmizel, a padá na něho podezření, že omámil podkoního drogou. Docela jistě byl za bouřky venku, byl ozbrojen těžkou holí a jeho nákrčník se našel v ruce mrtvého. Myslím, že toho proti němu máme opravdu dost, abychom s tím mohli předstoupit před porotu.“
Holmes zavrtěl hlavou. „Chytrý advokát vám tohle zboří jak domeček z karet,“ řekl. „Proč by Simpson vyváděl koně ze stáje? Kdyby mu chtěl ublížit, proč by to neudělal na místě? Našel se u něho náhradní klíč? Který lékárník mu prodal to opium v prášku? Ale především, kde mohl Simpson, který ve zdejším kraji není doma, koně ukrýt, a navíc takového koně, jako je tenhle? Jak vám vysvětlil ten papír, který dával služebné, aby jej předala podkonímu?“
„Říká, že to byla desetilibrová bankovka. A jednu jsme u něho v peněžence našli. Ty ostatní nesrovnalosti, které uvádíte, nejsou ale tak strašné, jak se zdá. Simpson není ve zdejšim kraji cizinec. Byl v Tavistocku dvakrát na letním bytě. Opium si pravděpodobně přinesl z Londýna. Klíč mohl po použití zahodit. Kůň může ležet na dně některé jámy nebo v některém opuštěném dole na blatech.“
„Co říká o tom nákrčníku?“
„Přiznává, že je jeho, a tvrdí, že ho ztratil. Zjistili jsme však jednu novou okolnost, která by mohla vysvětlit, proč odvedl koně ze stáje.“
Holmes nastražil uši.
„Našli jsme stopy, které prozrazují, že asi míli od místa, kde došlo k vraždě, tábořila v pondělí večer skupina cikánů. V úterý už tam ale nebyli. Za předpokladu, že Simpson byl s těmi cikány nějak domluven, proč by nemohl — ve chvíli, kdy ho Straker dohonil — vést koně právě k nim? Kůň může být u cikánů ještě teď.“
„Jistě, to je možné.“
„Prohledáváme blata skrznaskrz a hledáme ty cikány. Navíc jsem dal prohledat každou stáj a každé hospodářské stavení v Tavistocku a v okruhu deseti mil.“
„Slyšel jsem, že blízko odtud je ještě jedna tréninková stáj.“
„Ano, a to je okolnost, kterou rozhodně nesmíme přehlédnout. Jejich kůň — Desborough — byl na sázkovém žebříčku druhý, a proto mohli mít na zmizení favorita zájem. Víme, že trenér Silas Browu vsadil na budoucí dostihy pěkné peníze a že s tím nešťastníkem Strakerem nebyli právě nejlepší přátelé. V jejich stáji jsme samozřejmě udělali prohlídku, ale nenašlo se tam nic, co by nasvědčovalo, že má prsty v téhle záležitosti.“
„A nepřišli jste na nic, co by nějak toho Simpsona spojovalo se zájmy capletonské stáje?“
„Vůbec na nic.“
Holmes se zvrátil na sedadlo kočáru a v konverzaci jsme nepokračovali. O pár minut později zastavil kočí koně před pěknou vilkou z červených cihel s převislým okapem, která stála u cesty. Nedaleko od ní, za trávníkem, stála dlouhá hospodářská budova pokrytá šedými taškami. Na všechny strany se až k čáře obzoru táhla mírně zvlněná blata, bronzově zbarvená uvadajícím kapradím, přerušená pouze špičatými věžemi Tavistocku a na západě hrstkou domů, označujících polohu capletonské stáje. Všichni jsme vyskákali — kromě Holmese, který zůstal sedět s očima upřenýma na nebe před sebou, zcela pohroužen do svých myšlenek. Teprve když jsem se dotkl jeho ramene, prudce sebou trhl, vstal a vystoupil z kočáru.
„Promiňte,“ řekl, obraceje se k plukovníku Rossovi, který na něho hleděl poněkud překvapeně. „Zasnil jsem se s otevřenýma očima a za bílého dne.“ V pohledu se mu zablesklo a jeho potlačované vzrušení mě přesvědčilo — byl jsem totiž na jeho projevy a chování už dostatečně zvyklý — že narazil na nějaký klíč k záhadě, ačkoli jsem si nedokázal představit, kde jej mohl najít.
„Nechcete snad hned zajít na místo zločinu, pane Holmesi?“ řekl Gregory.