Osud však chtěl tomu, aby veškerá má lékařská péče vyzněla naplano, neboť hned druhý den ráno se nám celý problém vrátil s takovou naléhavostí, že jej nebylo možno ignorovat, a naše návštěva na venkově vzala takový obrat, jaký nikdo z nás nemohl předvídat. Seděli jsme u snídaně, když se do místnosti vřítil plukovníkův komorník, jako by dočista zapomněl na pravidla slušného chování.
„Už jste slyšel tu novinu, pane?“ zalapal po dechu. „U Cunninghamů, pane.“
„Vloupání?“ zvolal plukovník s šálkem kávy v ruce.
„Vražda!“
Plukovník hvízdl. „No proboha!“ zvolal. „A koho zabili? Soudce, nebo jeho syna?“
„Ani jednoho, ani druhého. Kočího Williama prosím. Střelili ho do srdce, takže už ani nepromluvil.“
„A kdo ho vlastně zastřelil?“
„Ten lupič prosím. Zmizel ale jak blesk a nezůstalo po něm ani památky. Zrovna se pokoušel vloupat se do spíže, když ho William přistihl a přišel chudák o život při ochraně pánova majetku.“
„Kdy se to stalo?“
„Dneska v noci, pane, asi kolem dvanácté.“
„Och, tak to tam zajdeme,“ řekl plukovník a klidně se znova pustil do snídaně. „Zatracená věc,“ dodal, když komorník odešel. „Starý Cunningham patří totiž k předním zdejším šlechticům a je to velice slušný člověk. Jistě ho to zdrtí, poněvadž ten kočí u něho sloužil dlouhá léta a byl to dobrý sluha. Mají to zřejmě na svědomí stejní darebáci, kteří se vloupali k Actonovým.“
„Ti, co ukradli tu prapodivnou sbírku věcí?“ řekl Holmes zamyšleně.
„Jistěže.“
„Hm! Ukáže se možná, že to byla ta nejprostší věc na světě, ale přece jen je to na první pohled trochu divné, nezdá se vám? Dalo by se čekat, že tlupa lupičů, která řádí na venkově, bude střídat místa svého působení a nevybere v několika dnech dvě hnízda v jednom okrese. Když jste včera večer mluvil o tom, že si s sebou vezmete nahoru zbraň, prolétla mi hlavou myšlenka, že tohle je pravděpodobně ta poslední obec v Anglii, na kterou by zloděj nebo zloději mohli upřít svou pozornost; což jenom svědčí o tom, že se stále ještě musím moc učit.“
„Hádám, že jde o nějakého znalce místních poměrů,“ řekl plukovník. „V tom případě je samozřejmé, že se vydal právě k Actonovým a Cunninghamovým, poněvadž to jsou dvě největší panská sídla v celém okolí.“
„A také nejbohatší?“
„Jistě, měla by být; jenomže ti dva se už několik let soudí a mám dojem, že je ten proces přivedl málem na mizinu. Starý Acton uplatňuje jakýsi nárok na polovinu Cunninghamova majetku a advokáti si na tom samozřejmě pořádně smlsli a brali oběma rukama.“
„Jestli je to nějaký místní darebák, nemělo by být těžké ho dopadnout,“ řekl Holmes a zívl. „Buďte bez obav, Watsone, nehodlám se do toho míchat.“
„Inspektor Forrester, pane,“ řekl komorník, který v té chvíli otevřel dveře.
Do místnosti vešel elegantní mladý policista. Vypadal velice bystře. „Dobré jitro, pane plukovníku,“ řekl. „Doufám, že jsem vás příliš nepřepadl, ale doslechli jsme se, že je u vás na návštěvě pan Holmes z Baker Street.“
Plukovník ukázal rukou na mého přítele a inspektor se uklonil.
„Mysleli jsme, zda byste se snad nechtěl podívat na místo činu, pane Holmesi.“
„Osud se proti vám spikl, Watsone,“ řekl Holmes a dal se do smíchu. „Právě jsme o té věci mluvili, když jste přišel, inspektore. Snad byste nám mohl povědět pár podrobností.“ A když se Holmes pohodlně opřel v křesle a zaujal známou polohu, bylo mi jasné, že jsem přišel o pacienta.
„V případě vloupání k Actonovým nemáme vůbec žádnou stopu. Pokud jde o to vloupání v noci na dnešek, je tu spousta věcí, po kterých se dá jít, a v obou případech jde nepochybně o stejnou tlupu. Toho člověka viděli.“
„Ach!“
„Ano, pane. Jenže když vypálil ránu, která chudáka Williama Kirwana zabila, neuvěřitelně rychle utekl. Starý pan Cunningham ho viděl z okna ložnice a Alec Cunningham ho zahlédl ze zadní chodby. Poplach propukl ve čtvrt na dvanáct. Cunningham šel právě spát a pan Alec měl na sobě župan a kouřil dýmku. Oba slyšeli, jak kočí William volá o pomoc, a pan Alec seběhl dolů, aby se podíval, co se děje. Zadní dveře byly otevřené, a když se octl pod schody, spatřil, že venku spolu zápasí dva muži. Jeden z nich vystřelil, druhý padl k zemi, a vrah se dal na útěk přes zahradu a prodral se živým plotem. Pan Cunningham vykoukl z okna ložnice a uviděl toho člověka právě ve chvíli, kdy doběhl na cestu, ale vzápětí ho ztratil z dohledu. Pan Alec zůstal stát, aby se podíval, zda nemůže umírajícímu nějak pomoct, a mezitím padouch hladce uprchl. Kromě skutečnosti, že to byl muž střední postavy a měl na sobě nějaké tmavé šaty, nemáme o jeho osobě žádné údaje. Zahájili jsme však energické pátrání, a jestli je v tomto kraji cizinec, dopadneme ho co nevidět.“
„Co tam vlastně ten William v té chvíli dělal? Řekl něco, než zemřel?“
„Ani slovo. Bydlel se svou matkou v domku u vrat, a poněvadž to byl velice spolehlivý člověk, soudíme, že se vydal do domu s úmyslem přesvědčit se, zda je tam všechno v pořádku. Od toho vloupání k Actonovým jsme se tu samozřejmě všichni měli na pozoru. Lupič nejspíš zrovna otevřel dveře — zámek byl vylomen — když ho William překvapil.“
„Řekl William před odchodem z domku něco své matce?“
„Je to stařičká a hluchá paní a nemohli jsme se od ní nic dovědět. Ten strašný otřes ji skoro připravil o rozum, ale slyšel jsem, že se nikdy nevyznačovala zvláštní bystrostí. Je tu však jiná závažná okolnost. Podívejte se na tohle!“
Vytáhl ze zápisníku jakýsi útržek papíru a položil si jej na koleno.
„Tohle jsme našli — měl to mrtvý mezi palcem a ukazováčkem. Zdá se, že je to utrženo z většího listu. Všimněte si, že toho nešťastníka stihla smrt právě v hodinu, která je na tom útržku uvedená. Je jasné, že buď jeho vrah uškubl zbytek papíru jemu, nebo naopak, že kočí utrhl tenhle růžek z listu, který držel vrah. Zní to skoro tak, jako by šlo o nějakou schůzku.“
Holmes vzal do ruky útržek papíru, jehož faksimile tu reprodukuji.
„Předpokládáme‑li, že šlo o schůzku,“ pokračoval inspektor, „musíme bohužel připustit teorii, že William Kirwan, ačkoli měl pověst poctivého člověka, byl možná se zlodějem spolčen. Mohl se tam s ním sejít, mohl mu pomoct vypáčit dveře a pak se spolu možná pohádali.“
„To písmo je neobyčejně zajímavé,“ řekl Holmes, který útržek papíru velice soustředěně zkoumal. „Tady půjde o něco mnohem závažnějšího, než jsem si myslel.“ Opřel si hlavu o ruce, zatímco inspektor se usmál — zřejmě tomu, jak jeho případ zapůsobil na slavného londýnského odborníka.
„Vaše poslední poznámka,“ řekl Holmes po chvíli, „že lupič a sluha mohli být mezi sebou domluveni a že tím dopisem jeden druhému oznamoval schůzku, je opravdu nápaditá a rozhodně to není předpoklad, který by se dal vyloučit. Tohle písmo však otvírá — “ Znova zabořil hlavu do dlaní a setrval několik minut v hlubokém zamyšlení.
Když zvedl obličej, překvapilo mě, že má tváře tak růžové a oči tak jasné jako předtím, než byl nemocen. Vyskočil tak energicky jako kdykoli dřív.
„Víte co?“ řekl. „Rád bych se na pár podrobností toho případu podíval v klidu. Je v něm něco, co mě krajně fascinuje. Jestliže dovolíte, pane plukovníku, opustím svého přítele Watsona i vás a zajdu si s inspektorem ověřit pravdivost několika drobností, které mě napadly. Za půl hodiny budu zpátky.“