Trvalo to však půl druhé hodiny a pak se inspektor vrátil sám.
„Pan Holmes se prochází sem tam venku před domem,“ řekl. „Chce, abychom do toho domu šli všichni čtyři.“
„Ke Cunninghamovým?“
„Ano, prosím.“
„A proč?“
Inspektor pokrčil rameny. „To vám nepovím. Mezi námi řečeno mám dojem, že se pan Holmes dosud plně nezotavil ze své nemoci. Chová se velice podivně a je hrozně rozčilen.“
„Tím se myslím nemusíte znepokojovat,“ řekl jsem. „Většinou jsem zjistil, že to jeho šílenství je metoda.“
„Leckdo by možná spíš řekl, že ta jeho metoda je šílenství,“ zabručel inspektor. „Už ale přímo hoří touhou vyrazit, pane plukovníku, takže bychom měli hned jít, jste‑li připraven.“
Našli jsme Holmese, jak přechází sem tam s hlavou svěšenou na prsa a rukama v kapsách kalhot.
„Ta záležitost je stále zajímavější,“ řekl. „Byl to znamenitý nápad, ten váš výlet na venkov, Watsone. Prožil jsem věru rozkošné jitro.“
„Jestli se nemýlím, navštívil jste místo zločinu?“ otázal se plukovník.
„Ano, podnikli jsme s inspektorem docela slušnou průzkumnou akci.“
„A úspěšnou?“
„Nu, viděli jsme pár náramně zajímavých věci. Po cestě vám povím, co to všechno bylo. Především jsme viděli mrtvolu toho nešťastníka. Opravdu byl zastřelen z revolveru, jak nám hlásili.“
„Vy jste o tom snad pochyboval?“
„Och, nikdy neškodí všechno si ověřit. Ta naše prohlídka nebyla nadarmo. Pak jsme si pohovořili s panem Cunninghamem a jeho synem, kteří nám přesně ukázali místo, kde se prchající vrah prodral tím živým plotem. To bylo velice zajímavé.“
„Přirozeně.“
„Pak jsme se zašli podívat na matku toho nešťastníka. Nic jsme se ale od ní nedověděli, poněvadž je už opravdu velice stará a jako pára nad hrncem.“
„A k jakému výsledku vás tedy vaše pátrání přivedlo?“
„K přesvědčení, že jde o velice výjimečný zločin. Možná že naše nynější návštěva poněkud přispěje k jeho objasnění. Myslím, že se oba shodneme na tom, inspektore, že ten útržek papíru v ruce mrtvého, na němž, jak se zdá, je vlastně de facto uvedena hodina jeho smrti, je mimořádně důležitý.“
„Mohl by nám poskytnout vodítko, pane Holmesi.“
„Už nám je poskytl. Ať tu zprávu psal kdokoli, docílil toho, že William Kirwan v té pozdní hodině vstal z postele. Kde je ale zbylá část toho papíru?“
„Rozhlížel jsem se po něm velice pozorně, jestli neleží někde na zemi, a doufal jsem, že ho najdu,“ řekl inspektor.
„Ten neznámý ho vytrhl mrtvému z ruky. Proč mu tak záleželo na tom, aby se jej zmocnil? Protože ho usvědčoval. A co s ním tak asi mohl udělat? Nejspíš ho strčil do kapsy a vůbec si ani nevšiml, že odtržený růžek zůstal mrtvému v ruce. Kdyby se nám podařilo zbytek toho papíru dostat, nepochybně bychom měli největší část cesty k rozluštění záhady za sebou.“
„Jistě — jenže jak můžeme sáhnout zločinci do kapsy, dokud ho nedopadneme?“
„Máte pravdu — to jistě stálo za zamyšlení. Pak je tu ale ještě jeden fakt zcela jasný. Ta zpráva byla určena Williamovi. Člověk, který ji psal, ji určitě nepřinesl, ten totiž by mu to samozřejmě mohl říct ústně. Kdo ale pak tu zprávu přinesl? Nebo snad přišla poštou?“
„Po tom už jsem pátral,“ řekl inspektor. „William dostal včera odpolední poštou dopis. Obálku zničil.“
„Výborně!“ zvolal Holmes a poklepal inspektora po zádech. „Tak vy už jste mluvil s listonošem. S vámi je radost pracovat. Nu — už jsme tu, tady je ten domek u vrat, a jestliže půjdete s námi, pane plukovníku, ukážu vám dějiště zločinu.“
Prošli jsme kolem pěkného domku, v němž zavražděný bydlel, a po příjezdové cestě, vroubené duby, jsme kráčeli k nádhernému starému panskému sídlu, postavenému ve stylu z dob královny Anny. Nad hlavním vchodem bylo vytesáno datum bitvy u Malplaquetu. Holmes a inspektor nás vedli kolem domu, až jsme přišli k postrannímu vchodu, oddělenému pruhem zahrady od živého plotu, táhnoucího se podél silnice. U dveří do kuchyně stál strážník.
„Otevřte prosím dveře,“ řekl Holmes. „Tak na těchto schodech stál mladý pan Cunningham a viděl, jak spolu oba muži zápasí na místě, kde právě teď stojíme my. Starý pan Cunningham byl tamhle v tom okně — druhém vlevo — a viděl, jak pachatel prchá přímo doleva kolem toho keře. Totéž viděl i syn. Pokud jde o ten keř, jsou si tím oba jisti. Potom pan Alec vyběhl ven a poklekl u raněného. Jak vidíte, půda je tu velice tvrdá a není tu ani památky po ničem, čím bychom se mohli dát vést.“
Když nám to vykládal, vynořili se za rohem domu dva muži a po zahradní cestičce přišli k nám. Jeden byl už dost starý a měl energickou tvář s hlubokými vráskami a těžkýma očima; ten druhý byl rázný mladík, jehož jasná, usměvavá tvář a švihácký oblek byly v příkrém kontrastu se záležitostí, která nás sem přivedla.
„Pořád to ještě zkoumáte?“ řekl Holmesovi. „Myslel jsem, že vy Londýňané si umíte se vším poradit jedna dvě. Nezdá se, že byste postupovali nějak zvlášť rychle.“
„Ach, musíte nám dopřát trochu času,“ řekl Holmes bodrým tónem.
„Budete ho potřebovat,“ řekl mladý Alec Cunningham. „Pokud vím, vůbec žádnou stopu zatím nemáme.“
„Jen jednu,“ odpověděl inspektor. „Máme za to, že kdybychom dokázali najít — Ale proboha! Pane Holmesi, copak se vám stalo?“
Tvář mého ubohého přítele pojednou zhyzdil děsivý výraz. Oči se mu obrátily v sloup, rysy mu zkřivila jakási agónie a s potlačovaným sténáním padl tváří k zemi. Náhlý a prudký záchvat nás vylekal. Odnesli jsme ho do kuchyně, kde zůstal bezvládně ležet na zádech ve velkém křesle a několik minut těžce oddechoval. Posléze se však zahanbeně omluvil za svou slabost a náhle vstal.
„Doktor Watson vám může potvrdit, že jsem se teprve nedávno zotavil po těžké nemoci,“ vysvětloval. „A k těmhle náhlým nervovým záchvatům bývám dost náchylný.“
„Mám zavolat kočár, aby vás odvezl domů?“ zeptal se starý Cunningham.
„No, když už jsem tady, rád bych si zjistil ještě jednu maličkost. Můžeme si ji snadno ověřit.“
„Co to je?“
„Totiž — zdá se mi docela dobře možné, že ten nešťastník William nepřišel předtím, než lupič vnikl do domu, ale až potom. Vy zřejmě máte stoprocentně za to, že se lupič do domu vůbec nedostal, přestože dveře byly vypáčeny.“
„Podle mne to je nasnadě,“ řekl pan Cunningham vážně. „Vždyť můj syn Alec ještě nebyl v posteli a jistě by slyšel, kdyby někdo chodil po domě.“
„Kde seděl?“
„Seděl jsem u sebe v šatně a pokuřoval.“
„Které okno to je?“
„Poslední vlevo, vedle okna mého otce.“
„Oba jste jistě měli rozsvícené lampy, ne?“
„Ovšem.“
„Je tu pár velice zvláštních okolností,“ řekl Holmes s úsměvem. „Nezdá se vám podivné, že lupič — a to lupič, který už má jistou předchozí zkušenost — by se chladnokrevně vloupal do domu v době, kdy mu z rozsvícených oken muselo být jasné, že dva členové rodiny jsou ještě vzhůru?“
„Musel to být pěkně otrlý holomek.“
„To se ví, kdyby ten případ nebyl právě tak divný, neobtěžovali bychom vás s prosbou, abyste nám ho pomohl objasnit,“ řekl pan Alec. „Ale ta vaše hypotéza, že se lupič vloupal do domu dřív, než ho William přistihl, mi připadá krajně absurdní. To bychom přece museli najít všechno zpřeházené a musely by chybět věci, které ukradl!“