„To záleží na tom, co to bylo za věci,“ řekl Holmes. „Nesmíte zapomínat, že máme co dělat s lupičem, který je zřejmě velice prapodivný ptáček a který, jak se zdá, pracuje svou vlastní metodou. Jen si například vemte ten zvláštní výběr věcí, které ukradl u Actonových — co to vlastně, bylo? — klubko provázku, těžítko na dopisy a sám nevím, jaké tretky a hlouposti ještě!“
„Nu, plně jsme se svěřili do vašich rukou, pane Holmesi,“ řekl starý Cunningham. „Spolehněte se, že uděláme všechno, co nám vy nebo pan inspektor navrhnete.“
„Především bych byl rád,“ řekl Holmes, „kdybyste vypsali odměnu — ze své vlastní iniciativy, poněvadž úřadům by nějaký čas trvalo, než by se dohodly na výši částky, a s těmihle věcmi je třeba si co nejvíc pospíšit. Dovolil jsem si už zkoncipovat text, budete‑li jej ovšem ochotni podepsat. Myslím, že padesát liber zcela postačí.“
„Dal bych rád třeba pět set,“ řekl smírčí soudce a chopil se tužky a papíru, které mu Holmes podával. „Poslyšte — to ale není zcela přesné,“ dodal, když zběžně přelétl očima text.
„Psal jsem to ve spěchu.“
„Podívejte, vy tu začínáte: ,Asi ve tři čtvrti na jednu v noci na úterý byl učiněn pokus’ - a tak dále. Ve skutečnosti to bylo ve tři čtvrti na dvanáct.“
Ta chyba mě zamrzela, poněvadž jsem věděl, jak trpce Holmes nese každé podobné nedopatření. Na přesnost, pokud jde o fakta, si zvlášť potrpěl, ale ta nedávná nemoc ho podle všeho pořádně sebrala, a tato nemilá maličkost jen znova jasně svědčila o tom, že ani zdaleka ještě není ve své kůži. Zřejmě ho to na okamžik přivedlo do rozpaků, zatímco inspektor povytáhl obočí a Alec Cunningham se dal do smíchu. Starý gentleman však chybu opravil a papír Holmesovi vrátil.
„Dejte to vytisknout co nejdřív,“ řekl. „Myslím, že je to od vás výborný nápad.“
Holmes pečlivě uložil papír zpátky do zápisníku.
„A teď,“ řekl, „by bylo opravdu dobře, kdybychom mohli společně projít celý dům a ubezpečit se, zda ten poněkud výstřední lupič přece jen něco neodnesl.“
Než jsme vešli do domu, Holmes nejprve prozkoumal vypáčené dveře. Bylo zřejmé, že mezi dveře a zárubeň někdo vrazil dláto nebo silný nůž a zámek vylomil. V místě, kde bylo páčidla použito, zůstaly po něm ve dřevě stopy.
„Závory tu nemáte, co?“ zeptal se Holmes.
„Vždycky jsme se zatím bez nich obešli.“
„Psa také nemáte?“
„Máme, ale ten je uvázaný na řetěze na druhé straně domu.“
„Kdy chodí služebnictvo spát?“
„Kolem desáté.“
„Znamená to, že William býval zpravidla v tuto hodinu už také v posteli?“
„Ano.“
„Pak je ale zvláštní, že právě tu noc byl vzhůru. No — teď bych byl velice rád, kdybyste nás laskavě provedl po domě, pane Cunninghame.“
Chodba s kamennými dlaždicemi, ze které se šlo do kuchyní, dovedla nás po dřevěném schodišti rovnou do prvního poschodí. Končilo na odpočívadle, naproti dalšímu, mnohem honosnějšímu schodišti, které vedlo nahoru z přední haly. Z tohoto odpočívadla se šlo do salónu a mnoha dalších ložnic, počítaje v to i ložnice pana Cunninghama a jeho syna. Holmes kráčel pomalu a se zájmem si prohlížel architekturu domu. Z jeho výrazu jsem vyčetl, že jde po nějaké konkrétní stopě, ale přesto jsem si ani v nejmenším nedokázal představit, jakým směrem ho jeho závěry vedou.
„Vážený pane,“ řekl pan Cunningham s jistou netrpělivostí, „tohle mi připadá opravdu zcela zbytečné. Na konci schodiště je můj pokoj a hned za ním pokoj mého syna. Posuďte sám, zda bylo možné, aby se zloděj dostal až sem nahoru, a nevyrušil nás.“
„Tak se mi zdá, že až to tu proslídíte, budete muset vyrazit po nějaké slibnější stopě,“ řekl syn s poněkud zlomyslným úsměvem.
„Přesto vás musím poprosit, abyste mi ještě chvilku vycházeli vstříc. Chtěl bych se například podívat, jak daleko před dům je z oken obou ložnic vidět. Tohle je, jestli se nemýlím, pokoj vašeho syna,“ - Holmes otevřel dveře — „a tohle je, předpokládám, šatna, kde seděl a kouřil, když propukl poplach. Kam vede odtud okno?“ Prošel ložnicí, otevřel dveře a rozhlédl se po vedlejším pokoji.
„Teď jste doufám spokojen?“ řekl pan Cunningham dotčeně.
„Děkuji; viděl jsem myslím všechno, co jsem chtěl.“
„Pak tedy, je‑li to skutečně nutné, můžeme jít do mého pokoje.“
„Jestli vás to moc neobtěžuje.“
Smírčí soudce pokrčil rameny a zavedl nás do svého pokoje, velice jednoduše zařízeného a sloužícího zřejmě nejrůznějším účelům. Když jsme procházeli místností směrem k oknu, Holmes zůstal pozadu, takže jsme se on a já octli až na konci skupiny. U nohou postele stál malý hranatý stolek a na něm mísa s pomeranči a karafa s vodou. Když jsme šli kolem něho, Holmes se k mému nevýslovnému úžasu pojednou přede mnou předklonil a úmyslně stolek převrhl. Sklo se roztříštilo na tisíc kusů a ovoce se rozkutálelo po všech koutech.
„Teď jste tomu dal, Watsone,“ řekl ledovým hlasem. „Jen se podívejte, jak ten koberec vypadá.“
Poněkud zmateně jsem se sehnul a začal jsem pomeranče sbírat, neboť mi došlo, že si můj přítel z nějakého důvodu přeje, abych vzal vinu na sebe. Ostatní mi pomáhali a postavili stolek na nohy.
„Hej — “ zvolal inspektor, „kampak se poděl?“
Holmes zmizel.
„Počkejte tu okamžik,“ řekl mladý Alec Cunningham. „Podle mne to ten chlap nemá v hlavě v pořádku. Pojďte se mnou, otče, podíváme se, kam se ztratil!“
Vyběhli z pokoje a inspektora, plukovníka a mě tam nechali. Zírali jsme jeden na druhého.
„Na mou věru, skoro bych s panem Alekem souhlasil,“ řekl policista. „Možná že je to následek té nemoci, ale zdá se mi, že — “
Jeho slova byla pojednou přerušena výkřikem: „Pomoc! Pomoc! Vražda!“ Zamrazilo mě, poněvadž jsem poznal hlas svého přítele. Zběsile jsem se vyřítil z místnosti na odpočívadlo. Výkřiky, které se proměnily v sípavé, nesrozumitelné chroptění, ozývaly se z pokoje, který jsme navštívili nejdřív. Vrazil jsem dovnitř a proběhl jsem pokojem do šatny. Oba Cunninghamové se skláněli nad povaleným tělem Sherlocka Holmese, mladší ho oběma rukama škrtil, zatímco starší, jak se zdálo, snažil se mu zkroutit zápěstí jedné ruky. V okamžiku jsme se na ně všichni tři vrhli a odtrhli je od něho. Holmes vrávoravě povstal, velice bledý a zřejmě na pokraji svých sil.
„Zatkněte ty muže, inspektore!“ zalapal po dechu.
„Z čeho je mám obvinit?“
„Z toho, že zavraždili svého kočího Williama Kirwana!“
Inspektor se kolem sebe rozhlédl celý tumpachový. „No ale to snad, pane Holmesi,“ řekl konečně, „snad si doopravdy nemyslíte — “
„Hrome, chlape — podívejte se jim do obličeje!“ křikl Holmes úsečně.
Nikdy, opravdu nikdy jsem na lidských tvářích neviděl jasnější přiznání viny. Starší vypadal jako strnulý a omámený a ve vrásčité tváři měl umíněný, zachmuřený výraz. Syn však naopak odhodil všechno to rozverné bezstarostné chování, jimž se vyznačoval. Z tmavých očí mu svítila zuřivost nebezpečného divokého zvířete a zeškareďovala rysy jeho hezké tváře. Inspektor neřekl nic, ale přistoupil ke dveřím a zahvízdal na píšťalku. Za okamžik se objevili dva strážníci.