„Nemám na vybranou, pane Cunninghame,“ řekl. „Věřím, že se ukáže, že jde o nějaký absurdní omyl, ale musíte pochopit — Ale, copak to je? Pusťte to!“ Udeřil prudce rukou a o kamennou podlahu třeskl revolver, jehož kohoutek mladší Cunningham právě natahoval.
„Vemte to k sobě,“ řekl Holmes a rychle zbraň přišlápl. „U soudu to budete potřebovat. My ale jsme vlastně hledali tohle.“ Zvedl kus pomačkaného papíru.
„To je zbytek toho dopisu?“ zvolal inspektor.
„Uhodl jste.“
„A kde byl?“
„Tam, kde jsem s jistotou věděl, že být musí. Hned vám to celé vysvětlím. Mám za to, pane plukovníku, že vy a doktor Watson byste se teď mohli vrátit; přijdu za vámi nejpozději za hodinu. Inspektor a já si musíme trochu pohovořit se zatčenými, ale u oběda se zcela jistě shledáme.“
Sherlock Holmes dodržel slovo a kolem jedné hodiny už byl opět s námi v plukovníkově kuřáckém salónku. Provázel ho starší malý gentleman, kterého mi představil jako pana Actona, jehož dům byl dějištěm prvního vloupání.
„Chtěl jsem, aby byl pan Acton přítomen, až vám tu historii budu objasňovat,“ řekl Holmes, „poněvadž je přirozené, že ho detaily budou mimořádně zajímat. Obávám se, milý pane plukovníku, že asi trpce litujete okamžiku, kdy jste poskytl pohostinství takovému bouřlivákovi, jako jsem já.“
„Naopak,“ odpověděl plukovník srdečně, „pokládám si za velké vyznamenání, že mám možnost studovat vaše pracovní metody. Přiznávám, že zcela překonaly veškeré moje očekávání a že si vůbec neumím vysvětlit, jak jste toho výsledku dosáhl. Do této chvíle jsem nenalezl sebemenší náznak nějaké stopy.“
„Já zas mám strach, že vás mé vysvětlení zklame, ale mám ve zvyku nikdy své metody netajit, ať už před svým přítelem Watsonem či kýmkoli jiným, kdo o ně projeví inteligentní zájem. Ten útok, který na mě podnikli v šatně, mnou ale přece jen dost otřásl, a tak bych si snad nejspíš měl dát doušek té vaší brandy, pane plukovníku. V poslední době byly mé síly vystaveny těžkým zkouškám.“
„Doufám, že jste další nervový záchvat už neměl.“
Sherlock Holmes se od srdce zasmál. „K tomu se dostaneme, až na to přijde řada,“ řekl. „Vysvětlím vám celý případ pěkně po pořádku, aby vynikly nejrůznější aspekty, které mě při mém rozhodování vedly. Prosím, abyste mě přerušili, kdyby vám snad některý závěr nebyl naprosto jasný.
V detektivním umění je nejdůležitější schopnost rozpoznat z množství faktů ta, která jsou náhodná, a ta, která jsou podstatná. Jinak člověk svou energii a pozornost nutně tříští, zatímco je nutné, aby je soustřeďoval. V tomto případě jsem hned od začátku ani v nejmenším nepochyboval, že klíč k celé věci je třeba hledat v útržku papíru, který měl mrtvý v ruce.
Než k tomu ale přistoupím, chtěl bych vás upozornit na fakt, že kdyby tvrzení Aleka Cunninghama bylo pravdivé a kdyby útočník uprchl hned poté, co zastřelil Williama Kirwana, nemohl to být on, kdo vytrhl papír mrtvému z ruky. Jestliže to však nebyl on, pak to musel být Alec Cunningham sám, poněvadž v době, kdy starý pán přišel po schodech dolů, bylo už na místě činu několik sluhů. Tento bod je zcela jednoduchý, ale inspektor jej přehlédl, poněvadž vyšel z předpokladu, že ti venkovští magnáti nemají s celou věcí nic společného. Já se však ze zásady nikdy nenechám ovlivnit žádnými předsudky a poslušně sleduji fakta, ať mě vedou kamkoli; proto jsem hned v prvním stadiu vyšetřování zjistil, že se dívám poněkud s nedůvěrou na roli, kterou v případu hrál pan Alec Cunningham.
Potom jsem neobyčejně pečlivě prozkoumal útržek papíru, který nám přinesl pan inspektor. Bylo mi hned jasné, že je to část vskutku pozoruhodného dokumentu. Tady je. Nepozorujete na něm něco velice nápadného?“
„Písmo vypadá hrozně nevyrovnaně,“ řekl plukovník.
„Milý pane,“ zvolal Holmes, „nemůže být nejmenších pochyb o tom, že ten dopis psaly dvě osoby — střídavě, každá jedno slovo. Všimnete‑li si silného písmene, t’ ve slově ,tři’ a porovnáte‑li je se slabým ,t’ ve slovech ,čtvrtě’ a ,dvanáct’, okamžitě si této skutečnosti všimnete. Docela stručná analýza těchto tří slov vás s maximální jistotou opravňuje prohlásit, že jedna slova jsou psaná silnějším písmem, kdežto druhá slabším.“
„Panebože, vždyť je to naprosto jasné!“ zvolal plukovník. „Proč ale proboha tímhle způsobem psali dopis dva lidé?“
„Zřejmě šlo o nějakou lumpárnu a jeden z nich, který tomu druhému nedůvěřoval, se rozhodl, že ať se stane cokoli, musejí do toho být oba namočeni rovným dílem. Ale dál — z těch dvou lidí byl duší celého podniku ten, který napsal slova ,tři’ a ,na’.“
„Jak jste na to přišel?“
„Dá se to vydedukovat už z charakteru písma, jestliže porovnáme jedno s druhým. Máme ale k tomuto předpokladu i pádnější důvody. Jestliže ten útržek pozorně prozkoumáte, dojdete k závěru, že člověk se silnějším písmem napsal všechna svá slova nejdřív a nechal mezi nimi prázdná místa, aby je ten druhý doplnil. Ty mezery nejsou všude dostatečně velké a jasně vidíte, že ten druhý člověk měl co dělat, aby natlačil slovo ,čtvrtě’ mezi ,tři’ a ,na’, což dokazuje, že tato slova už byla na papíře napsaná. Muž, který všechna svá slova napsal první, je nepochybně strůjcem celého podniku.“
„Fantastická úvaha!“ zvolal pan Acton.
„Jenže velice povrchní,“ řekl Holmes. „Teď však přicházíme k bodu, který je opravdu důležitý. Není vám možná známo, že v určování věku pisatele podle jeho písma dosáhli znalci pozoruhodné přesnosti. V běžných případech se dá celkem spolehlivě stanovit, v kterém desetiletí života se pisatel právě nachází. V běžných případech říkám proto, poněvadž nemoc nebo fyzická slabost vyvolávají v písmu podobné změny jako stáří, i když je pisatel třeba mladík. V našem případě, když se podíváme na energický, pevný rukopis jednoho a pak na značně nakloněné písmo toho druhého, které si však přesto zachovává čitelnost, ačkoli ,t’ začínají ztrácet příčné čárky, můžeme říct, že jeden z pisatelů byl mladík, kdežto druhý už byl v pokročilém věku, ačkoli ještě ne zcela senilní.“
„Fantastické!“ zvolal znova pan Acton.
„Je ta však i další okolnost, která je jemnější a ještě zajímavější. Obojí písmo má totiž cosi společného. Oba pisatelé jsou pokrevní příbuzní. Nejlíp patrné je to z těchto řeckých ,e’, ale nacházím tu i další drobnější znaky, které tomu nasvědčují právě tak dobře. Nemám nejmenších pochyb o tom, že v těch dvou ukázkách písma lze vysledovat rodinnou manýru. Uvádím tu ovšem zatím jen hlavní výsledky svého zkoumání dopisu. Vydedukoval jsem z něho třiadvacet dalších detailních znaků, které by však asi víc zajímaly odborníky než vás. Všechny ostatně jen potvrzovaly mé přesvědčeni, že ten dopis napsali oba Curminghamové — otec a syn.
Když jsem dospěl až sem, mým dalším krokem byla ovšem snaha seznámit se s detaily zločinu a zjistit, nakolik nám mohou být prospěšné. Vydal jsem se s panem inspektorem do domu a prohlédl jsem si všechno, co se tam dalo vidět. Rána na těle mrtvého — a to jsem dokázal určit s naprostou jistotou — pocházela z revolveru a vystřeleno bylo ze vzdálenosti skoro čtyř metrů. Šaty nebyly vůbec nikde zčernalé od střelného prachu. Alec Cunningham proto zřejmě lhal, když uvedl, že v okamžiku, kdy vyšla rána, oba muži spolu zápasili. A navíc otec i syn shodně označili místo, kudy pachatel údajně uprchl na silnici. Náhoda však chtěla — to se tak někdy stává — že právě v tom místě je dost široký příkop, který má vlhké dno. Poněvadž v příkopě nebyl ani náznak po otisku nějaké podrážky, věděl jsem s absolutní jistotou, že mi oba Cunninghamové nejen znova lhali, ale i to, že na scéně nikdy žádný neznámý člověk nefiguroval.