Teď jsem ovšem musel uvažovat o motivu tohoto ojedinělého zločinu. Aby se mi to podařilo, musel jsem ze všeho nejdřív nalézt příčinu prvního vloupání, k němuž došlo u pana Actona. Z toho, co nám vyprávěl plukovník, jsem vyrozuměl, že mezi vámi, pane Actone, a Cunninghamovými byla jakási soudní pře. Samozřejmě hned mě napadlo, že se vám vloupali do knihovny s úmyslem zmocnit se nějakého dokumentu, který by mohl být u soudu důležitý.“
„Přesně tak,“ řekl pan Acton, „o jejich úmyslech nemůže být pochyb. Mám zcela nepopiratelný nárok na polovinu jejich nynějšího majetku, a kdyby se jim bylo podařilo najít jen jednu jedinou listinu — kterou jsem měl naštěstí uloženou v trezoru u advokáta — rozhodně by byli dokázali proces vyhrát.“
„Tak jsme doma!“ řekl Holmes a usmál se. „Šlo o nebezpečný, bezohledný pokus, který se mohl nejspíš zrodit v hlavě toho mladého Aleka. Když ale nic nenašli, pokusili se odvrátit podezření a předstírat, že šlo o obyčejné vloupání — proto také sebrali bez výběru všechno, co jim náhodou padlo do ruky. To vše je dostatečně jasné, ale stále ještě zůstávala spousta záhad. Především jsem se chtěl dostat k chybějící části dopisu. Byl jsem si jist, že ji Alec vyškubl mrtvému z ruky, a skoro jist, že ji strčil do kapsy županu. Kam jinam ji mohl dát? Otázka však zněla, jestli tam ještě je. Stálo za námahu to zjistit, a z toho důvodu jsme se všichni vydali do domu.
Oba Cunninghamové, jak se samozřejmě pamatujete, se k nám připojili přede dveřmi do kuchyně. Ze všeho nejdůležitější ovšem bylo nepřipomenout jim existenci dopisu, poněvadž jinak ho přirozeně mohli ihned zničit. Pan inspektor už jim málem prozradil, jakou důležitost mu přičítáme, když vtom jsem se díky mimořádně šťastné náhodě zhroutil v jakémsi záchvatu, což konverzaci okamžitě přerušilo.“
„Proboha!“ zvolal plukovník a dal se do smíchu. „Chcete říct, že jsme plýtvali soucitem nadarmo a že jste ten záchvat jen předstíral?“
„Z lékařského hlediska to bylo zahráno obdivuhodně,“ zvolal jsem a s údivem jsem se podíval na svého přítele. Věru — vždy znova a znova mě dokázal zahanbit nějakou čerstvou ukázkou své prohnanosti.
„Často se hodí, když člověk něco takového umí,“ řekl. „Jakmile jsem se vzpamatoval, přiměl jsem malým úskokem, jemuž nelze doufám upřít jistou vynalézavost, starého Cunninghama k tomu, aby napsal slovo dvanáct, takže jsem je mohl porovnat se slovem dvanáct na našem útržku.“
„Jak jsem jen mohl být takový hlupák!“ zvolal jsem.
„Všiml jsem si, jaký shovívavý soucit ve vás můj poklesek vyvolal,“ řekl Holmes se smíchem. „Mrzelo mě, že vám musím způsobit takovou bolest — vaše pocity účasti mi byly jasné. Potom jsme šli společně do poschodí, a když jsme vstoupili do pokoje, uviděl jsem, že hned za dveřmi visí župan. Tím, že jsem převrhl stolek, podařilo se mi aspoň na okamžik odlákat jejich pozornost, proklouznout do místnosti zpátky a prohledat kapsy. Sotva však jsem se zmocnil dopisu, který, jak jsem očekával, opravdu v jedné kapse byl, oba Cunninghamové se na mne vrhli a jsem přesvědčen, že by mě byli na místě zavraždili, nebýt vaší rychlé a přátelské pomoci. Po pravdě řečeno, cítím prsty toho mladíka na krku ještě teď a jeho otec se mi snažil zkroutit zápěstí, abych musel pustit dopis z ruky. Bylo jim jasné, že musím o celé věci vědět všechno, a ten náhlý přechod od pocitu naprostého bezpečí k absolutnímu zoufalství jim velel nezastavit se před ničím.
Později jsem si se starým Cunninghamem trochu pohovořil o motivu zločinu. Byl celkem poddajný, kdežto syn, to je hotový ďábel, ten byl odhodlán prostřelit hlavu sobě nebo komukoli jinému, kdyby se byl znova dostal k revolveru. Když starý Cunningham viděl, že proti němu mám neotřesitelné důkazy, sesypal se a přiznal se ke všemu. Ukázalo se, že William oba své pány tajně sledoval tu noc, kdy se vloupali k panu Actonovi, a když je měl v hrsti, začal je vydírat hrozbami, že je udá. Mladý Alec však byl příliš nebezpečný člověk na to, aby si s nim někdo mohl takhle zahrávat. Bylo to od něho opravdu neobyčejně důvtipné — využít rozruchu kolem vloupáni, které vyděsilo celé okolí, k tomu, aby se pohodlně zbavil člověka, jehož se bál. Williama vylákali ven a zastřelili, a kdyby mu byli sebrali celý ten dopis a věnovali trochu víc pozornosti detailům svých výpovědí, je docela dobře možné, že by na ně bylo vůbec nepadlo podezření.
„A co ten dopis?“ zeptal jsem se.
Sherlock Holmes před nás položil papír, který tu reprodukuji.
„Opravdu — přesně něco takového jsem čekal,“ řekl Holmes. „Nevíme ovšem zatím ještě, jaké vztahy byly mezi Alekem Cunninghamem, Williamem Kirwanem a Annií Morrisonovou. Text dopisu jenom dokazuje, že past byla políčena velice šikovně. Jsem si jist, že s gustem oceníte neklamné známky dědičnosti, které se projevují v těch ,p’ a v kličkách těch ,k’. To, že ve starcově rukopise chybí tečky nad ,i’, je také velice charakteristické. Tak se mi zdá, Watsone, že náš klidný odpočinek na venkově byl věru korunován zdárným výsledkem a že se zcela jistě zítra vrátím do Baker Street neobyčejně osvěžen.“
Mrzák
Jedné letní noci, několik měsíců po svatbě, seděl jsem doma u krbu, kouřil poslední dýmku a klimbal nad románem, neboť jsem měl za sebou den plný vyčerpávající práce. Má žena už odešla nahoru do ložnice a cvaknutí zámku domovních dveří, které jsem před okamžikem zaslechl z haly, mi ohlásilo, že služebnictvo už také odešlo. Vstal jsem z křesla a vyklepával jsem popel z dýmky, když jsem pojednou uslyšel zařinčet zvonek.
Pohlédl jsem na hodinky. Bylo tři čtvrtě na dvanáct. Host to být nemohl — takhle pozdě se na návštěvu nechodí. Zřejmě nějaký pacient a možná i vyhlídka, že celou noc nezamhouřím oko. S rozmrzelou tváří jsem vyšel do haly a otevřel dveře. S překvapením jsem uviděl, že na prahu stojí Sherlock Holmes.
„Och, Watsone,“ řekl mi, „doufal jsem, že snad není ještě tak pozdě, abych vás už nezastihl vzhůru.“
„Račte dál, milý příteli.“
„Tváříte se překvapeně a není divu! A také vidím, že jste odpočíval! Hm! Pořád ještě kouříte směs Arcadia jako za mládeneckých časů. Poznám to neomylně podle toho sypkého popele, který máte na kabátě. A není těžké uhodnout ani to, že jste býval zvyklý nosit uniformu, Watsone; nikdy vás nebudou pokládat za stoprocentního civila, dokud si budete zastrkávat kapesník do rukávu. Mohl byste mě tu nechat přes noc?“
„S radostí.“
„Říkal jste, že tu máte mládenecký pokoj, a jak vidím, žádného gentlemana tu momentálně na návštěvě nemáte. Váš věšák na klobouky to dokazuje.“
„Budu rád, když tu zůstanete.“
„Děkuju. Zaberu vám tedy ten prázdný kolík na věšáku. Vidím, že jste tu měl nějakého řemeslníka. To nikdy nevěští nic dobrého. Doufám, že to nebyl vodovod?“