„Ne, plyn.“
„Ach tak! Zůstaly tu po něm otisky dvou cvočků na linoleu právě v místě, kam dopadá světlo. Ne, děkuju, povečeřel jsem něco na nádraží Waterloo, ale s potěšením si s vámi vykouřím dýmku.“
Podal jsem mu pytlík na tabák, Holmes se posadil naproti mně a nějaký čas mlčky kouřil. Dobře jsem věděl, že ho v tuto hodinu ke mně nemohlo přivést nic než nějaká opravdu vážná záležitost, a tak jsem trpělivě čekal, až o tom začne sám.
„Vidím, že máte právě teď ve svém povolání spoustu práce,“ řekl a velice pronikavě se na mě podíval.
„Ano, dneska jsem měl perný den,“ odpověděl jsem. „Možná že vám to bude připadat hrozně přihlouplé,“ dodal jsem, „ale opravdu nevím, z čeho jste to mohl vydedukovat.“
Holmes se blaženě uchichtl.
„Mám tu výhodu, že znám vaše zvyky, milý Watsone,“ řekl. „Když je vaše obchůzka pacientů jen krátká, chodíte pěšky, ale když jich máte hodně, jezdíte drožkou. Jak jsem si všiml, máte na nohou sice ochozené, ale rozhodně ne zablácené boty, a tak je mi jasné, že máte momentálně hodně práce, a musíte si brát drožku.“
„Výborně!“ zvolal jsem.
„Nic jednoduššího,“ řekl. „Tohle je jeden z těch případů, při nichž může dedukující docílit efektu, který nezasvěcenému připadá pozoruhodný, poněvadž mu ušla nějaká maličkost, na níž je dedukce založena. Totéž se dá říct, milý příteli, o efektnosti některých těch vašich drobných črt, které jsou de facto lacině bombastické, neboť těží z toho, že si určité faktory problému ponecháváte sám pro sebe a čtenáři je nikdy nesdělíte. Teď jsem však v situaci zmíněných čtenářů já, poněvadž mám v ruce některé nitky jednoho z nejpodivnějších případů, jaké kdy mátly lidský mozek, a přesto mi ještě chybí jedna či dvě, které jsou nezbytné k tomu, aby má teorie byla úplná. Já si je však opatřím, Watsone, já si je opatřím!“ Oči mu zasvítily a na jeho propadlých tvářích se objevil lehký ruměnec. Závoj, skrývající jeho dychtivou a vznětlivou povahu, se na okamžik nadzvedl, ale trvalo to opravdu jen okamžik. Když jsem se na něho znova podíval, měl už opět na tváři onu masku indiánské nehybnosti, kvůli níž ho tolik lidí pokládalo spíš za nějaký stroj než za člověka.
„Problém má některé zajímavé aspekty,“ řekl. „Dokonce se zdá, že mimořádně zajímavé. Už jsem se tou záležitostí tak trochu zabýval a mám dojem, že řešení je na dosah ruky. Kdybyste mě chtěl při tomto posledním kroku provázet, prokázal byste mi tím velkou službu.“
„Bude mě jenom těšit.“
„Můžete se mnou zítra jet do Aldershotu?“
„Jackson mě v ordinaci jistě milerád zastoupí.“
„Výborně. Chtěl bych odjet z nádraží Waterloo vlakem v 11.10.“
„To budu mít dost času, abych všechno zařídil.“
„A teď, jestli nejste příliš ospalý, povím vám aspoň v hlavních rysech, co se vlastně stalo a co ještě zbývá udělat.“
„Byl jsem ospalý, než jste přišel. Teď jsem se ale dočista probral.“
„Povím vám celou tu historii co nejstručněji, ale zároveň nechci vynechat nic podstatného. Nedivil bych se, kdybyste byl o tom případu už někde něco četl. Jde o tu domnělou vraždu plukovníka Barclayho z pluku Royal Mallows v Aldershotu. Vyšetřuju to totiž.“
„Nic o tom nevím.“
„Zatím to nevzbudilo příliš velký rozruch, snad jen v místě činu. Fakta jsou stará teprve dva dny. Ve stručnosti to vypadá takhle:
Royal Mallows jsou, jak víte, jeden z nejslavnějších irských pluků v britské armádě. Vykonal pravé divy statečnosti jak na Krymu, tak za indického povstání, a od té doby se vyznamenal všude, kde byl nasazen. Až do pondělka do večera mu velel James Barclay, udatný starý válečník, který začal jako prostý vojín, za svou statečnost v době indického povstání byl povýšen na důstojníka a později to dotáhl až na velitele pluku, v němž kdysi nosil mušketu.
Plukovník Barclay se oženil v době, kdy byl ještě seržantem, a jeho žena, která se za svobodna jmenovala Nancy Devoyová, je dcera někdejšího šikovatele téhož útvaru. Z toho důvodu, jak si umíte představit, došlo tam k menším sociálním třenicím, když se mladý pár (poněvadž byli opravdu ještě mladí) octl v novém prostředí. Zdá se však, že se rychle přizpůsobili, a paní Barclayová, jak jsem slyšel, byla mezi dámami u pluku oblíbena stejně jako její manžel mezi kamarády důstojníky. Ještě snad mohu dodat, že to byla neobyčejně krásná žena a že ještě dnes, kdy od jejich svatby uplynulo víc než třicet let, je neobyčejně půvabná.
Zdá se, že rodinný život plukovníka Barclayho byl příkladně šťastný. Major Murphy, od něhož jsem se dověděl většinu faktů, mě ujišťuje, že nikdy neslyšel o tom, že by mezi manžely došlo k nějaké neshodě. Vcelku však si myslí, že Barclay měl svou ženu raději než ona jeho. Cítil prý se celý nesvůj, když se od ní musel vzdálit byť jen na jediný den. Jeho žena, ačkoli ho také měla ráda a byla mu věrná, nestavěla prý svou oddanost tolik na odiv. Přesto ale byli u pluku pokládáni za vzorný manželský pár ve středních letech. V jejich vzájemných vztazích nebylo absolutně nic, co by mohlo komukoli signalizovat tragédii, k níž mělo dojít.
Zdá se, že plukovník Barclay měl některé nezvyklé povahové rysy. Obvykle vystupoval jako energický a žoviální starý voják, ale vyskytly se i příležitosti, při nichž projevil značnou míru krutosti a pomstychtivosti. Tuto stránku své povahy však, pokud je známo, nikdy nedal pocítit své ženě. Další fakt, kterého si všiml jak major Murphy, tak tři z pěti dalších důstojníků, s nimiž jsem mluvil, byl jakýsi zvláštní druh deprese, do níž občas upadal. Major to vyjádřil tak, že prý mu někdy úsměv zmizel ze rtů, jako by jej setřela nějaká neviditelná ruka, a to právě ve chvíli, kdy se podílel na všeobecném veselí a vtipkování v důstojnické jídelně. Když ho taková nálada posedla, upadal prý na celá dny do bezvýchodné zasmušilosti. Tato vlastnost, zároveň s jistými náznaky pověrčivosti, patřila k jediným nezvyklým rysům jeho charakteru, jichž si jeho kamarádi důstojníci povšimli. Pověrčivost se projevovala především v tom, že nerad zůstával o samotě, zvláště po setmění. Tento dětinský rys v povaze člověka, který byl jinak chlap každým coulem, často zavdával podnět ke komentářům a dohadům.
První prapor pluku Royal Mallows (což je bývalý sto sedmnáctý) je už několik let posádkou v Aldershotu. Ženatí důstojníci bydlí mimo kasárna a plukovník celý ten čas bydlel ve vile, která se jmenuje Lachine a je asi půl míle vzdálena od Severní ubikace. Dům stojí na vlastních pozemcích, ale jeho západní strana není vzdálena od hlavní silnice víc než třicet kroků. Zaměstnávají v něm jen kočího a dvě služebné. Tito tři lidé spolu s plukovníkem a jeho ženou byli jedinými obyvateli vily Lachine, neboť Barclayovi neměli děti a hosté se u nich zřídka zdrželi delší čas.
A teď o těch událostech, k nimž došlo ve vile Lachine mezi devátou a desátou hodinou v pondělí večer.
Paní Barclayová je prý římská katolička a velice se stará o rozkvět Svatojiřské jednoty, která vznikla při kapli ve Watt Street, a organizuje rozdílení obnošeného šatstva chudým věřícím. Ten večer v osm hodin se konala schůze jednoty a paní Barclayová si pospíšila s večeří, aby se jí mohla zúčastnit. Když odcházela z domu, slyšel kočí, že prohodila pár běžných slov se svým manželem a ujistila ho, že se velice brzo vrátí. Pak se zastavila pro slečnu Morrisonovou, mladou dámu, která bydlí ve vedlejší vile, a společně odešly na schůzi. Schůze trvala čtyřicet minut a ve čtvrt na deset se paní Barclayová vrátila domů, když se předtím rozloučila se slečnou Morrisonovou před vrátky jejího domu.