Ve vile Lachine je místnost, které se užívalo jako dopoledního přijímacího pokoje. Okna z ní vedou na silnici a velkými skleněnými dveřmi se vychází přímo na trávník. Ten je široký třicet kroků a od silnice jej odděluje pouze nízká zídka, na níž je železný plot. Do této místnosti paní Barclayová zašla po svém návratu. Záclony nebyly zatažené, poněvadž večer se místnosti užívalo jen zřídka, ale paní Barclayová si sama rozsvítila lampu a pak zazvonila na služebnou Jane Stewartovou, kterou požádala, aby jí přinesla šálek čaje, což bylo v naprostém rozporu s jejími zvyklostmi. Plukovník seděl v jídelně, ale když slyšel, že se žena vrátila, odešel za ní do přijímacího pokoje. Kočí ho viděl projít chodbou a vejít dovnitř. Pak už ho nikdo nespatřil živého.
Za deset minut přišla služebná s čajem, ale když se přiblížila ke dveřím, překvapilo ji, že slyší hlasy svého pána a své paní v roztrpčené hádce. Zaklepala na dveře, ale nikdo jí neodpověděl, a když zmáčkla kliku, zjistila, že dveře jsou zamčeny zevnitř. Je pochopitelné, že to běžela říct kuchařce. Obě ženy se pak v doprovodu kočího vrátily nahoru do haly a naslouchaly hádce, která stále ještě pokračovala. Všichni tři se shodli na tom, že bylo slyšet jen dva hlasy — Barclayho a jeho ženy. Barclayho repliky prý byly tlumené a přerývané, takže jim posluchači nerozuměli. Paní ale naopak mluvila velice trpce, a když zvýšila hlas, slyšeli jasně všechno, co říká. ,Ty zbabělce!’ opakovala znova a znova. ,Co už se teď dá dělat? Vrať mi svobodu. Nechci už s tebou mít společný ani ten vzduch, co dýchám! Ty zbabělce zbabělý!’ Tak zněly útržky toho, co říkala, a její slova ukončil náhlý, děsivý výkřik mužského hlasu, následovaný hlučným pádem a pronikavým zaječením ženy. Kočí byl přesvědčen, že tam došlo k nějaké tragédii, a proto se vrhl na dveře a snažil se je vylomit, zatímco zevnitř se znova a znova ozývalo ječení. Nepodařilo se mu však dostat se dovnitř a služebné byly příliš ochromeny hrůzou, než aby mu dokázaly pomoct. Pak ho však osvítil náhlý nápad, proběhl halou a utíkal na trávník, kam vedou ty zasklené dveře. Jedno křídlo dveří bylo otevřeno, což prý bývalo v této letní době zcela obvyklé, a kočí se bez nesnází dostal do místnosti. Paní mezitím přestala ječet a v bezvědomí ležela na pohovce, zatímco nešťastný plukovník s nohama přehozenýma přes postranní opěradlo křesla a s hlavou na podlaze hned vedle krbové mřížky spočíval v kaluži vlastní krve a byl mrtev. Když se kočí přesvědčil, že pro svého pána už nemůže nic udělat, pokusil se samozřejmě nejdřív odemknout dveře. Při tom však narazil na neočekávanou a neobyčejnou překážku. Klíč totiž zevnitř ve dveřích nebyl a nikde v pokoji se jej nepodařilo najít. Vyběhl proto ven skleněnými dveřmi, sehnal policistu a lékaře a s nimi se vrátil. Paní Barclayová, na kterou přirozeně padalo nejsilnější podezření, byla stále ještě v bezvědomí odnesena do svého pokoje. Plukovníkovu mrtvolu pak položili na pohovku a bedlivě prohledali celé dějiště tragédie.
Zranění, které nešťastný voják utrpěl, byla rána s nepravidelnými okraji, zasazená zřejmě do temene hlavy prudkým úderem nějaké tupé zbraně. Nebylo těžké uhodhnout, o jakou zbraň šlo. Nedaleko mrtvoly ležela na podlaze zvláštní hůl z vyřezávaného tvrdého dřeva s kostěnou rukojetí. Plukovník vlastnil sbírku nejrůznějších zbraní, které si přivezl z mnoha zemí, kde bojoval, a policie se domnívá, že i tato hůl byla jednou z trofejí. Služebnictvo sice popírá, že by ji bylo někdy vidělo, ale v domě je tolik kuriózních předmětů, že hůl bylo možno snadno přehlédnout. Nic jiného či důležitého policie v místnosti nezjistila, kromě toho nevysvětlitelného faktu, že ani u paní Barclayové, ani u oběti, ani nikde jinde v pokoji se nenašel pohřešovaný klíč. Dveře musel nakonec otevřít zámečník z Aldershotu.
Tak se věci měly, Watsone, když jsem se v úterý ráno na žádost majora Murphyho do Aldershotu rozjel, abych pomohl policii při práci. Uznáte, doufám, že problém byl už tehdy dostatečně zajímavý, ale má pozorování mě brzo přesvědčila, že je ve skutečnosti mnohem mimořádnější, než se mohlo na první pohled zdát.
Než jsem si prohlédl pokoj, podrobil jsem křížovému výslechu služebnictvo, ale nedověděl jsem se nic než fakta, která jsem vám již uvedl. Na jedinou novou zajímavou podrobnost si vzpomněla služebná Jane Stewartová. Jak jsem vám před okamžikem říkal, když uslyšela hádku, odběhla a vzápětí se vrátila s ostatním služebnictvem. Tvrdí, že v té první chvíli, kdy byla za dveřmi sama, zněly hlasy plukovníka a jeho paní tak tlumeně, že skoro nic neslyšela, a to, že se hádají, prý usoudila spíš podle jejich tónu než podle slov. Když jsem však na ni dále naléhal, vzpomněla si, že zaslechla jméno David, které prý paní vyslovila dvakrát. Tento bod je krajně důležitý, neboť nás přivádí k důvodu náhlé hádky. Plukovník, jak už jsem říkal, se jmenoval James.
V celém případu však byla ještě jedna zvláštnost, která hluboce zapůsobila jak na služebnictvo, tak na policii. Plukovník měl totiž děsivě zkřivenou tvář. Podle toho, co mi vyprávěli, tkvěl na ní nejstrašnější výraz zděšení a hrůzy, jaký si jen lze na lidské tváři představit. Při pohledu na tu tvář prý dokonce několik lidí omdlelo, tak příšerně prý působila. Bylo zcela jasné, že plukovník svůj osud předvídal, a to v něm vyvolalo krajní hrůzu. Tato domněnka se velice dobře shodovala s teorií policie — že totiž plukovník viděl svou ženu, která se na něho vrhla s úmyslem ho zabít. Ani fakt, že rána byla zasazena do temene hlavy, nepředstavoval žádnou vážnou námitku, neboť se mohl otočit, aby se ráně vyhnul. Od paní Barclayové se nebylo možno nic dovědět, neboť dostala akutní záchvat mozkové horečky a přechodně se pomátla.
Od policie jsem se dověděl, že slečna Morrisonová, která, jak si vzpomenete, byla ten večer s paní Barclayovou na schůzi, popírá, že by věděla o čemkoli, co by eventuálně mohlo vyvolat špatnou náladu, v níž se její přítelkyně vrátila.
Když jsem shromáždil tato fakta, Watsone, vykouřil jsem nad nimi několik dýmek a pokusil jsem se oddělit opravdu závažná od pouze nahodilých. Bylo mi jasné, že nejvýraznějším a nejnápadnějším bodem tohoto případu je to zvláštní zmizení klíče od dveří. Ani nejpečlivější prohlídka jej nedokázala v pokoji objevit. Musel jej tedy někdo z pokoje odnést. Ani plukovník, ani plukovníkova žena jej však odnést nemohli. O tom jsem nepochyboval. Do pokoje proto musela vejít třetí osoba. A ta se mohla dostat dovnitř pouze skleněnými dveřmi. Zdálo se mi, že důkladné prozkoumání pokoje a trávníku by mělo odhalit nějaké stopy tohoto záhadného návštěvníka. Znáte moje metody, Watsone. Není jediné, které bych byl při tomto pátrání nepoužil. Výsledek byl takový, že jsem stopy skutečně objevil, jenomže vypadaly zcela jinak, než jsem očekával. V pokoji byl skutečně nějaký muž, který přišel přes trávník od silnice. Podařilo se mi získat pět zcela zřetelných otisků jeho nohou — jeden přímo na silnici, v místě, kde přelezl nízkou zídku, dva na trávníku a další dva, ty však nebyly tak výrazné, na špinavých prknech u zasklených dveří, jimiž vešel. Přes trávník zřejmě utíkal, neboť otisky špiček nohou byly hlubší než otisky pat. Ten muž mě ale nepřekvapil. Překvapil mě jeho společník.“