„Společník?“
Holmes vytáhl z kapsy velký arch hedvábného papíru a pečlivě jej rozložil na koleně. „Co vám tohle říká?“ zeptal se. Papír byl pokryt stopami nějakého malého zvířete. Zvíře mělo pět zřetelných prstů, náznak dlouhých drápů a celá stopa byla velká asi jako dezertní lžička. „To je pes,“ řekl jsem.
„Slyšel jste už někdy o psu, který se dokázal vyšplhat po zácloně? Našel jsem neklamné stopy, že tenhle tvor to udělal.“
„Tak to byla opice, ne?“
„Opičí stopa to však není.“
„Co to tedy je?“
„Ani pes, ani kočka, ani opice — žádný tvor, kterého bychom znali. Pokoušel jsem se o rekonstrukci podle rozměrů. Tady jsou čtyři stopy na místě, kde zvíře stálo nehybně. Vidíte, že vzdálenost od přední nohy k zadní je nejméně patnáct palců. Přidejte k tomu délku krku a hlavy a vyjde vám zvíře dlouhé alespoň dvě stopy — ba pravděpodobně delší, jestliže má ocas. Povšimněte si ale dalšího měření. Zde se zvíře pohybovalo, a známe tedy i délku jeho kroků. Ta však rozhodně není větší než tři palce. Z čehož plyne, jak je vám jasné, že muselo mít dlouhé tělo a velice krátké nohy. Nebylo bohužel natolik ohleduplné, aby tam po sobě zanechalo i srst. Zhruba však musí vypadat tak, jak jsem uvedl; navíc dokáže vylézt po zácloně a je masožravé.“
„Z čeho jste to vydedukoval?“
„Z toho, že po zácloně vylezlo. V okně visela klec s kanárem a zdá se, že zvíře se chtělo ptáka zmocnit.“
„Co to tedy mohlo být za zvíře?“
„Ach, kdybych je uměl pojmenovat, měli bychom k rozluštění problému mnohem blíž. Vcelku se zdá, že to bylo nějaké zvíře příbuzné lasici nebo hranostaji — ale rozhodně větší, než tato zvířata běžně bývají.“
„Co však mohlo mít společného se zločinem?“
„To je také stále ještě záhadné. Musíte ale uznat, že jsme se toho přece jen dověděli dost. Víme, že ten člověk stál na silnici a pozoroval hádku mezi manžely Barclayovými — záclony nebyly zatažené a pokoj byl osvětlen. Víme také, že přeběhl trávník, vešel do pokoje provázen tím podivným zvířetem a že buď plukovníka udeřil, nebo — což je právě tak dobře možné — že plukovníka pouhý pohled na něho tak vyděsil, že se skácel a rozrazil si hlavu o roh krbové mřížky. Nakonec jsme ještě zjistili tu zvláštní skutečnost, že vetřelec s sebou na odchodu odnesl klíč.“
„Připadá mi, že po tom, co jste objevil, je ta záležitost ještě záhadnější než dřív,“ řekl jsem.
„Máte pravdu. Ta odhalení nepochybně dokazují, že případ je mnohem komplikovanější, než se zprvu zdálo. Celé jsem si to promyslel a dospěl jsem k závěru, že musím k případu přistoupit z jiného hlediska. Připravuji vás ale o spánek, Watsone, ačkoli jsem vám mohl tohle všechno právě tak dobře povědět až zítra cestou do Aldershotu.“
„Děkuji pěkně, ale pověděl jste mi toho tolik, že teď už nemůžete přestat.“
„Je zcela jisté, že když paní Barclayová odcházela v půl osmé z domu, bylo mezi ní a jejím manželem všechno v nejlepším pořádku. Jak už jsem myslím říkal, nikdy nedávala svou lásku k manželovi příliš najevo, ale kočí slyšel, že s plukovníkem rozmlouvala naprosto přátelským tónem. Stejně jisté však je, že hned po návratu šla do pokoje, v němž bylo nejméně pravděpodobné, že tam manžela zastihne, že si objednala čaj, což ženy dělávají, když jsou něčím rozrušené, a že konečně, když za ní plukovník přišel, zahrnula ho prudkými výčitkami. Z toho je jasné, že mezi půl osmou a devátou hodinou se muselo stát něco, co naprosto změnilo její city vůči němu. Během té půldruhé hodiny však s ní stále byla slečna Morrisonová. A proto je jisté, že navzdory veškerému zapírání musí slečna Morrisonová o celé věci něco vědět.
Zprvu jsem se domníval, že snad mezi tou mladou ženou a starým vojákem byly nějaké vztahy či pletky, k nimž se slečna Morrisonová onoho večera paní Barclayové přiznala. To by mohlo vysvětlit ten rozhněvaný návrat manželky i zapírání slečny Morrisonové, že se něco stalo. Neodporovalo by to ani příliš většině těch zaslechnutých slov. V rozporu s tím však bylo, že tam padlo jméno David, jakož i plukovníkova obecně známá láska k manželce, nemluvě už o tragickém vpádu toho dalšího muže, který ovšem naprosto nemusel souviset s tím, co se mezi nimi do té chvíle odehrálo. Nebylo snadné se v tom zorientovat, ale vcelku se mi zdálo rozumné zavrhnout nápad, že snad něco bylo mezi plukovníkem a slečnou Morrisonovou; stále víc jsem však byl přesvědčen, že ta mladá dáma nutně musí vědět, co v paní Barclayové vyvolalo takový výbuch nenávistí vůči manželovi. Postupoval jsem proto tou nejjednodušší cestou a navštívil jsem slečnu Morrisonovou, abych jí vysvětlil, že podle mého nezvratného přesvědčení musí znát jistá fakta. Navíc jsem jí řekl, že její přítelkyně, paní Barclayová, může být po svém uzdravení obžalována z vraždy, jestliže se celá záležitost nějak nevysvětlí.
Slečna Morrisonová je drobná, éterická dívenka s ustrašenýma očima a plavými vlasy, ale shledal jsem, že jí nechybí bystrost, ani zdravý rozum. Když jsem jí tohle řekl, chvíli seděla a přemýšlela, ale pak se ke mně otočila v návalu náhlé rozhodnosti a učinila zajímavou výpověď, kterou vám povím zkráceně, abych vás příliš neunavoval. ,Slíbila jsem přítelkyni, že o té věci nikomu nic neřeknu, a slib je slib,’ prohlásila. ‚Jestliže jí ale opravdu mohu pomoci, když jí hrozí tak vážné obvinění a ona chudinka má ústa zamčená nemocí, domnívám se, že mě to zprošťuje povinnosti mlčet. Povím vám přesně, co se v pondělí večer stalo.
Vracely jsme se ze schůze jednoty ve Watt Street asi ve tři čtvrtě na devět. Cestou jsme musely projít přes Hudson Street, což je velice tichá ulice. Je tam po levé straně jen jedna lucerna, a když jsme se k ní přiblížily, uviděla jsem, že proti nám jde nějaký člověk. Měl nápadně shrbená záda a přes rameno nesl jakousi bedničku. Vypadal jako nějaký mrzák, neboť měl hlavu svěšenou hluboko k zemi a kráčel s pokrčenými koleny. Když jsme přecházely kolem něho, zvedl hlavu, aby se na nás v kruhu světla vrhaného lucernou podíval. Sotvaže tak učinil, zůstal stát a zvolal příšerným hlasem: »Proboha, to je přece Nancy!« Paní Barclayová smrtelně zbledla a byla by se snad skácela, kdyby ji to odpudivé stvoření nezachytilo. Chtěla jsem zavolat policii, ale k mému překvapení začala s tím člověkem mluvit docela laskavě.
»Myslela jsem, že jsi už třicet let mrtev, Henry,« řekla rozechvělým hlasem.
»To jsem,« odpověděl a bylo strašné slyšet ten tón, kterým to řekl. Měl velice tmavou, hrůznou tvář a oči mu svítily tak, že se mi o nich zdává. Vlasy a kníry měl prošedivělé a tvář celou krabatou a vrásčitou jak scvrklé jablko.
»Jděte pár kroků napřed, zlatíčko,« řekla mi paní Barclayová. »Ráda bych si s tím člověkem chvilku pohovořila. Nemusíte se ničeho obávat.« Snažila se mluvit energicky, ale pořád byla tak smrtelně bledá a sotva dokázala těch několik slov vypravit z chvějících se rtů.
Udělala jsem, oč mě požádala, a oni spolu pár minut mluvili. Potom mě o kousek dál v ulici dohonila; oči se jí leskly a já viděla, jak ten zmrzačený ubožák hrozí zaťatými pěstmi, jako by se pominul vzteky. Neřekla mi jediné slovo, dokud jsme nedošly ke dveřím; tam mě chytila za ruku a prosila mě, abych o tom, co se stalo, nikomu neříkala. »Je to jeden můj starý známý, kterého potkalo hrozné neštěstí,« řekla mi. Když jsem jí slíbila, že nic nepovím, políbila mě, a od té doby už jsem ji neviděla. Řekla jsem vám teď celou pravdu, a jestliže jsem ji zatajila před policií, pak jen proto, že jsem si neuvědomovala nebezpečí, v němž se má drahá přítelkyně octla. Teď vím, že jí může být jen ku prospěchu, jestliže se to všechno dovíte.’