Tohle mi tedy pověděla, Watsone, a pro mne, jak si umíte představit, to bylo jako světlo v temné noci. Všechno, co předtím nemělo žádnou souvislost, posunulo se pojednou na pravé místo a začal jsem mlhavě tušit celý sled událostí. Věděl jsem, že teď musím najít toho člověka, který na paní Barclayovou zapůsobil tak otřesným dojmem. Jestliže byl dosud v Aldershotu, nemohlo to být tak těžké. Civilního obyvatelstva tam není tak mnoho a mrzák neujde lidské pozornosti. Strávil jsem proto celý den pátráním a večer — dnes večer, Watsone — jsem ho nalezl. Jmenuje se Henry Wood a bydlí v podnájmu v téže ulici, kde ho obě dámy potkaly. Nastěhoval se tam teprve před pěti dny. Vydával jsem se za registračního úředníka a moc zajímavě jsem si popovídal s jeho bytnou. Ten člověk je povoláním kouzelník a kejklíř; vpodvečer obchází hospody a v každé uspořádá menší představení. V té bedničce s sebou nosí jakési zvíře, z něhož má bytná zřejmě pořádně nahnáno, poněvadž prý nikdy podobné zvíře neviděla. Podle toho, co mi bytná řekla, používá jej při některých svých výstupech. Tolik mi ta žena byla s to povědět, a navíc mi řekla, že je div, že ten člověk vůbec žije, když je celý tak hrozně zkřivený, a že občas mluví nějakým podivným jazykem, a poslední dvě noci prý slyšela, že ve svém pokoji naříkal a plakal. Pokud jde o činži, tu prý jí zaplatil přesně, ale mezi penězi, které si k ní dal do úschovy, je prý mince, která vypadá jako falešný florin[8]. Ukázala mi ji, Watsone, a byla to indická rupie.
A teď tedy, milý příteli, víte přesně, jak se věci mají a proč vás potřebuji. Je zcela jasné, že poté, co se s ním obě dámy rozešly, ten člověk je zpovzdálí sledoval a v okně viděl hádku, k níž došlo mezi plukovníkem a jeho ženou. Vnikl do místnosti a pustil zvíře, které nesl v bedničce. To všechno víme naprosto jistě. Je to však zároveň jediný člověk na světě, který nám může přesně povědět, co se vlastně v pokoji stalo.“
„A vy se ho na to chcete zeptat?“
„Samozřejmě — ale v přítomnosti svědka.“
„A tím svědkem mám být já?“
„Budete‑li tak laskav. Bude‑li chtít celou věc vysvětlit, je to v pořádku. Jestliže však odmítne, nemáme jinou možnost než ho dát zatknout.“
„Jak ale víte, že tam ještě bude, až do Aldershotu přijedeme?“
„Ubezpečuji vás, že jsem udělal jistá opatření. Jednoho svého mládence z Baker Street jsem tam nechal na stráži a ten se na něho přilepí jako klíště a bude ho sledovat, ať se hne kam se hne. V Hudson Street ho zítra najdeme, na to se spolehněte, Watsone; jestli vás ale ještě teď budu zdržovat od spánku, pak jsem sám zločinec.“
Bylo poledne, když jsme dorazili na místo tragédie, a Holmes mě hned vedl do Hudson Street. Ačkoli uměl velice dobře skrývat své city, jasně jsem viděl, že jen s námahou potlačuje vzrušení, zatímco já jsem se chvěl onou částečně rozvernou, částečně intelektuální radostí, kterou jsem pravidelně zakoušel, kdykoli jsem se zúčastnil jeho pátrání.
„Tohle je ta ulice,“ řekl mi, když jsme zahnuli do krátké průjezdní uličky, vroubené prostými patrovými domky z cihel. — „Á! Tady je Simpson — jde mi podat hlášení.“
„Je doma, všechno je v pořádku, pane Holmesi,“ zvolal malý uličník, když k nám přiběhl.
„Dobře, Simpsone!“ řekl Holmes a pohladil ho po hlavě. „Jen pojďte, Watsone. To je ten dům.“ Poslal dovnitř vizitku s oznámením, že přichází v naléhavé záležitosti, a za chvilku jsme už stáli tváří v tvář člověku, kterého jsme přišli navštívit. Ačkoli počasí bylo docela teplé, skláněl se nad ohněm a v malém pokojíku bylo jako v peci. Muž seděl na židli celý shrbený a schoulený a působil dojmem nepopsatelně zdeformovaného mrzáka, ale když k nám otočil zahnědlou a strhanou tvář, bylo jasné, že to kdysi musel být mimořádně krásný člověk. Podíval se na nás mrzutýma, zažloutlýma očima a pak, aniž povstal nebo cokoli řekl, ukázal nám na dvě židle.
„Jste pan Henry Wood, který se nedávno vrátil z Indie, že?“ řekl Holmes přívětivě. „Přišel jsem kvůli jedné maličkosti — kvůli té smrti plukovníka Barclayho.“
„A co já o tom mám vědět?“
„To bych právě rád zjistil. Je vám snad známo, že pokud se celá věc nevysvětlí, bude paní Barclayová, která je vaše stará přítelkyně, se vší pravděpodobností obviněna z vraždy?“
Muž sebou prudce škubl.
„Nevím, co jste zač,“ zvolal, „ani jak jste se dověděl to, co víte, ale můžete mi odpřisáhnout, že to, co říkáte, je pravda?“
„Ovšem, čekají pouze, až se jí vrátí vědomí, aby ji mohli zatknout.“
„Proboha! A vy jste od policie?“
„Ne.“
„Tak proč se o to staráte?“
„Každý by se měl starat o to, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost.“
„Můžete mi věřit, že je nevinná.“
„Pak ale jste vinen vy, ne?“
„Ne, já vinen nejsem.“
„Kdo tedy zabil plukovníka Barclayho?“
„Zabila ho prozřetelnost, nikdo jiný. Pamatujte si ale, že kdybych mu byl rozbil hlavu, jak jsem po tom vždycky toužil, dostal by z mých rukou jen to, co zasluhoval. Kdyby ho bylo nesrazilo k zemi jeho nečisté svědomí, pak docela dobře mohla jeho krev padnout na mou hlavu. Chcete, abych vám tu historii vyprávěl? Prosím, nevím, proč bych vám ji neměl povědět, poněvadž v ní není nic, zač bych se musel stydět.
Stalo se to takhle. Dneska, jak vidíte, mám hřbet jak velbloud a všechna žebra nakřivo, ale bývaly časy, kdy desátník Henry Wood byl nejšvarnější muž u 117. pěšího pluku. Naše posádka byla tehdy v Indii v místě, které se jmenuje Bhurtee. Nebožtík Barclay byl tenkrát seržantem u stejné roty jako já, a kráskou pluku — och, tou nejkrásnější dívkou na celém světě — byla Nancy Devoyová, dcera šikovatele. Dva muži do ní byli zamilovaní, ale ona měla ráda jen jednoho; zasmějete se asi při pohledu na toho chudáka schouleného u ohně, když vám řeknu, že měla pro můj pěkný zevnějšek ráda mne.
Bohužel, přestože jsem si její srdce získal já, její otec si umínil, že si musí vzít Barclayho. Já byl lehkomyslný, potřeštěný mládenec, kdežto on měl vzdělání a co nevidět měl být povýšen na důstojníka. Děvče však mi bylo věrné a zdálo se, že nakonec snad přece jen bude moje, když tu propuklo Sepojské povstání a v celé zemi se rozpoutalo hotové peklo.
Obklíčili nás v Bhurtee — náš pluk, půl dělostřelecké baterie, rotu sikhů[9] a spoustu civilistů a žen. Kolem nás bylo deset tisíc povstalců a byli rozběsnění jak smečka teriérů pobíhajících kolem klece s krysou. Druhý týden nám došla voda a vznikl problém, zda se dokážeme spojit s pochodovou kolonou generála Neilla, která se k nám probíjela. Byla to však naše jediná možnost záchrany, neboť jsme nemohli doufat, že se všemi těmi ženami a dětmi prorazíme z obklíčení. Přihlásil jsem se proto dobrovolně, že projdu nepřátelskými pozicemi a upozorním generála Neilla na nebezpečí, které nám hrozí. Má nabídka byla přijata a podrobnosti jsem dohovořil se seržantem Barclaym, o němž se soudilo, že zná okolí líp než kdo jiný, a který mi ukázal trasu, kudy nejspíš proniknu povstaleckými liniemi. Téže noci jsem v deset hodin vyrazil na cestu. Šlo o záchranu tisíce životů, ale když jsem té noci přeskočil zeď, myslel jsem jen na jeden jediný.
9