Má cesta vedla vyschlým řečištěm, které, jak jsme doufali, by mě mohlo skrýt před zraky nepřátelských hlídek, ale když jsem se plížil jedním zákrutem, vpadl jsem přímo do rukou šesti povstalců přikrčených ve tmě a čekajících na mě. V okamžiku mě omráčili úderem a spoutali na rukou i na nohou. Nejhorší úder však zasáhl mé srdce a nikoli mou hlavu, poněvadž když jsem přišel k sobě a vyslechl jsem z jejich řeči tolik, kolik jsem mohl rozumět, bylo mi jasné, že mě můj kamarád, muž, který mi ukázal cestu, po níž jsem se dal, zradil prostřednictvím svého domorodého sluhy a vydal mě do rukou mých nepřátel.
Nu, není třeba, abych se těmito věcmi příliš zdržoval. Víte teď aspoň, čeho byl James Barclay schopen. Generál Neill den nato prolomil obklíčení kolem Bhurtee, ale ustupující povstalci mě odvlekli s sebou a trvalo mnoho let, než jsem znova spatřil bílou tvář. Mučili mě a pokusil jsem se o útěk, ale dopadli mě a mučili znova. Sami vidíte, jakého mrzáka ze mne udělali. Část povstalců prchla do Nepálu a vzala mě s sebou; později jsem se dostal až za Dardžiling. Tamější horalové vzbouřence povraždili a já se stal jejich otrokem do té doby, než se mi podařilo uprchnout, ale místo abych šel na jih, musel jsem se vydat k severu a dostal jsem se mezi Afgánce. Potloukal jsem se těmi končinami mnoho let a nakonec jsem se vrátil do Paňdžábu, kde jsem žil převážně mezi domorodci a vydělával si na živobytí předváděním kouzelnických triků, které jsem se naučil. Co bych z toho byl měl, kdybych se vrátil do Anglie jako znetvořený mrzák, nebo kdybych se chtěl hlásit ke svým někdejším kamarádům? Ani touha po pomstě mě k tomu nedokázala přinutit. Bylo mi milejší, když si Nancy a moji staří přátelé mysleli, že Henry Wood zemřel s rovnými zády, než aby ho viděli, jak hopká o holi jako nějaký šimpanz. Nikdy nepochybovali o tom, že jsem mrtev, a já jsem si ani nic jiného nepřál. Doslechl jsem se, že Barclay se oženil s Nancy a udělal u pluku rychlou kariéru, ale ani to mě nepřimělo, abych promluvil.
Jak ale člověk stárne, začíná toužit po domově. Celá léta jsem snil o svěže zelených polích a hájích Anglie. Nakonec jsem se rozhodl, že je před smrtí musím ještě spatřit. Našetřil jsem si dost peněz na cestu a přijel jsem sem mezi vojáky, neboť znám jejich zvyky, vím, jak je pobavit, a mohu si tu vydělat na živobytí.“
„Vaše vyprávění je neobyčejně zajímavé,“ řekl Sherlock Holmes. „Slyšel už jsem o vašem setkání s paní Barclayovou a o tom, že jste se navzájem poznali. Je mi jasné, že jste ji pak sledoval k domovu a oknem jste přihlížel hádce mezi ni a jejím manželem; zřejmě mu vmetla do tváře, jak hanebně a zločinně se k vám kdysi zachoval. Nedokázal jste ovládnout své city, přeběhl jste trávník a vpadl jste mezi ně.“
„To je pravda, pane, a on — když mě spatřil — podíval se tak, že jsem podobný pohled ještě u nikoho nikdy neviděl — a skácel se k zemi a narazil hlavou na mřížku u krbu. Byl však mrtev dřív, než se skácel. Vyčetl jsem z jeho tváře smrt tak jasně, jako čtu nad ohněm tenhle nápis. Stačilo, že se na mě podíval, a bylo to, jako by kulka prostřelila to zrádné srdce.“
„A pak?“
„Pak Nancy omdlela a já jí vzal z ruky klíč od dveří, neboť jsem chtěl odemknout a přivolat pomoc. V tom okamžiku mě ale napadlo, že bude lepší nechat všechno, jak je, a odejít, neboť by na mě mohlo padnout šeredné podezření, a kdyby mě dopadli, rozhodně by vyšlo najevo i moje tajemství. Ve spěchu jsem strčil klíč do kapsy a odhodil hůl, poněvadž jsem honil Teddyho, který vylezl nahoru po zácloně. Když jsem ho dostal zpátky do bedničky, z které mi utekl, vytratil jsem se co nejrychleji.“
„Kdo to je — ten Teddy?“ zeptal se Holmes.
Muž se sklonil a vytáhl víko z jakési klece stojící v koutě. V okamžiku z ní vyklouzlo krásné rudohnědé zvířátko, štíhlé a mrštné, s nohama jako hranostaj, s dlouhým tenkým čenichem a tak rozkošnýma červenýma očima, jaké jsem ještě u žádného zvířete neviděl.
„To je mongoose![10]“ zvolal jsem.
„Ano, říká se mu tak — nebo také ichneumon,“ pravil muž. „Já mu říkám hadožrout — nevěřili byste, jak rychle Teddy chytá kobry. Mám tu jednu bez jedovatých zubů a Teddy ji každý večer v hospodě chytá, aby se lidé bavili. Ještě jste chtěl něco vědět, pane?“
„No, možná že se na vás ještě obrátíme, kdyby se paní Barclayová dostala do opravdu vážných nesnází.“
„Ovšem, v tom případě jsem vám k službám.“
„Jestliže k tomu ale nedojde, nevidím důvod, proč skandalizovat mrtvého, i když se k vám zachoval tak hanebně. Přinejmenším se vám dostalo zadostiučinění v tom, že ho celých třicet let kvůli té podlosti hryzalo svědomí. Ach — vidím, že tamhle po druhé straně ulice jde zrovna major Murphy. Sbohem, pane Woode; rád bych se dověděl, zda se od včerejška nepřihodilo něco nového.“
Majora Murphyho jsme dohonili právě v okamžiku, než zahnul za roh.
„Ach, pan Hohnes,“ řekl, „doufám, že už jste slyšel, že všechen ten poprask byl zbytečný?“
„Jakto?“
„Vyšetřování je skončeno. Lékařský nález jednoznačně prokázal, že příčinou smrti byla mrtvice. Tak to vidíte, nakonec to byl docela jednoduchý případ.“
„Věru, zcela banální,“ řekl Holmes s úsměvem. „Pojďte, Watsone, myslím, že už nás v Aldershotu nebudou potřebovat.“
„Je tu ale ještě jedna věc,“ řekl jsem, když jsme kráčeli k nádraží. „Jestliže se manžel jmenoval James a Wood se jmenuje Henry, jak to, že se tam mluvilo o nějakém Davidovi?“
„To jediné slovo, milý Watsone, mi mělo celou tu historii vysvětlit, kdybych byl tak ideální detektiv, za jakého mě s oblibou vydáváte ve svých črtách. Toho jména bylo zřejmě použito jako výčitky.“
„Výčitky?“
„Ovšem. David, jak víte, měl také na svědomí tu a tam nějaký ten hříšek a při jedné příležitosti se zachoval podobně jako seržant James Barclay. Vzpomínáte si na ten příběh o Uriášovi a Betsabé[11]? Obávám se, že má znalost bible už není nejlepší, ale v první nebo druhé knize Samuelově tuhle historii najdete.“
Domácí pacient
Když přehlížím tu řádku poněkud nesouvislých vzpomínek, v nichž jsem se pokusil ilustrovat některé intelektuální zvláštnosti svého přítele Sherlocka Holmese, zaráží mě, jak obtížné bylo vybrat příklady, které ve všech ohledech vyhovovaly mému záměru. V případech, kde Holmes předvedl jistou tour de force[12] analytického uvažování a demonstroval hodnotu svých speciálních pátracích metod, byla totiž fakta sama často tak nicotná a všední, že jsem se necítil oprávněn předložit je veřejnosti. Jindy se naopak stávalo, že se podjal nějakého pátrání, při němž narazil na fakta mimořádně pozoruhodná a dramatická, ale podíl, jímž přispěl k vysvětlení jejich příčin, nebyl tak významný, jak bych si byl já, jakožto jeho životopisec, přál. Drobný případ, který jsem zpracoval pod názvem Studie v šarlatové, a pozdější, související se zkázou lodi Gloria Scottová, mohou dobře posloužit za ukázky této Scylly a Charybdy, které jejich kronikáři neustále hrozí. Je možné, že v záležitosti, o níž se chystám psát nyní, není role mého přítele dostatečně zdůrazněna; celkový spád událostí je však natolik pozoruhodný, že se nedokážu přinutit k tomu, abych ji z tohoto seriálu nadobro vypustil.
11