„Zůstanu radši chvilku tady a zeptám se vás ještě na pár podrobností. Strakera přenesli zpátky sem, že?“
„Ano, leží v prvním patře. Soudní ohledání mrtvoly bude až zítra.“
„Byl ve vašich službách několik let, že ano, pane plukovníku Rossi?“
„Vždycky jsem ho pokládal za vynikajícího zaměstnance.“
„Doufám, že jste pořídil seznam věcí, které měl po kapsách, když zemřel, pane inspektore?“
„Mám ty věci v salóně, chcete‑li se na ně podívat.“
„To bych byl opravdu rád.“
Odebrali jsme se všichni do předního pokoje a sedli jsme si kolem stolu uprostřed místnosti, zatímco inspektor otevřel hranatou plechovou krabici a naskládal před nás hromádku nejrůznějších věcí. Byla tam krabička voskových zápalek, dvoupalcový oharek lojové svíčky, stará dýmka bryerka, pytlík z tulení kůže s půl uncí lisovaného tabáku, stříbrné hodinky se zlatým řetízkem, pět sovereignů ve zlatě, hliníkové pouzdro na tužku, několik papírů a nožík s rukojetí ze slonoviny a velice jemnou, neohebnou čepelí, vyrobený firmou Weiss a spol., Londýn.
„Tohle je věru zvláštní nůž,“ řekl Holmes, který jej zvedl a pečlivě si jej prohlédl. „Podle krvavých skvrn bych soudil, že je to ten, který byl nalezen v ruce mrtvého. Vy budete nepochybně vědět, jaký nůž to je, Watsone.“
„V chirurgii se mu říká zákalový,“ pravil jsem, „poněvadž se ho používá k odstraňování šedého zákalu.“
„Myslel jsem si to. Velice jemné ostří, určené pro velice jemnou práci. Je dost podivné, že by si někdo vzal takový nůž s sebou na nepohodlnou cestu, zvlášť když jej není možno sklapnout a dát do kapsy.“
„Hrot nože byl chráněn korkovým kroužkem, který jsme našli vedle mrtvoly,“ řekl inspektor. „Strakerova žena tvrdí, že nůž ležel několik dní na toaletním stolku a že si jej manžel vzal, když odcházel z pokoje. Byla to dost ubohá zbraň, ale pravděpodobně nejlepší, jakou měl v té chvíli po ruce.“
„To je možné. A co ty papíry?“
„Tři jsou potvrzenky zaplacených účtů od obchodníka se senem. Jeden je dopis s příkazy od plukovníka Rosse. Tenhle další je účet od modistky na sedmatřicet liber patnáct šilinků, vystavený madame Lesurierovou z Bond Street na jméno William Darbyshire. Paní Strakerová říká, že ten Darbyshire je přítel jejího manžela a že si k nim příležitostně nechával posílat poštu.“
„Paní Darbyshirová má poněkud náročný vkus,“ poznamenal Holmes, když zběžně pohlédl na účet. „Dvaadvacet guinejí je dost značná suma za jedny šaty. Tady už se ale asi nic víc nedovíme, a tak bychom se mohli vydat na místo zločinu.“
Když jsme vyšli z pokoje, přistoupila k inspektorovi nějaká žena, čekající na chodbě, a chytila ho za rukáv.
Měla vytřeštěnou, přepadlou a dychtivou tvář, poznamenanou stopami nedávné hrůzy.
„Už je máte? Už jste je dopadli?“ vyhrkla.
„Bohužel ne, paní Strakerová, ale zde pan Holmes nám přijel z Londýna na pomoc a uděláme vše, co bude v našich silách.“
„Že my dva jsme se nedávno setkali na jedné zahradní slavnosti v Plymouthu, nemám pravdu, paní Strakerová?“ řekl Holmes.
„Ne, pane, to si mě s někým pletete.“
„Vážně? Tak to vidíte — a já bych na to přísahal. Měla jste šedé hedvábné šaty ozdobené pštrosím perem.“
„Takové šaty jsem nikdy neměla,“ odpověděla paní Strakerová.
„Ach tak. Tím je to ovšem vysvětleno,“ řekl Holmes, omluvil se a vyšel z domu za inspektorem. Krátká procházka přes blata nás dovedla k prohlubni, v níž nalezli mrtvolu. Na jejím okraji byl hlodašový keř, na němž našli pověšený kabát.
„Pokud vím, nefoukal tu noc vítr,“ řekl Holmes.
„Ne, bylo bezvětří; zato ale silně pršelo.“
„V tom případě nebyl plášť na keř zavát větrem, ale někdo jej tam pověsil.“
„Ano, byl přes keř přehozen.“
„Začíná mě to zajímat. Vidím, že je tu všude našlapáno. Od pondělního večera tu jistě přešlo hezkých pár nohou.“
„Tady vedle jsme hodili kus rohože a všichni jsme stáli jen na ní.“
„Výborně.“
„A tady v sáčku mám jednu Strakerovu botu, jeden střevíc Fitzroye Simpsona a odlitek podkovy Stříbrného lysáčka.“
„Vy se překonáváte, milý inspektore!“
Holmes vzal sáček, slezl do prohlubně a pošoupl rohož víc do jejího středu. Pak si lehl na břicho, opřel si bradu o ruce a začal pečlivě zkoumat rozšlapané bláto před sebou.
„Ajta!“ zvolal pojednou. „Copak to tu máme?“
Byla to ohořelá vosková zápalka, tak pokrytá blátem, že na první pohled vypadala jako nějaká tříska.
„Nechápu, jak jsem ji mohl přehlédnout,“ řekl inspektor a zatvářil se rozmrzele.
„Nebylo ji vidět, byla zašlápnutá do bláta. Já jsem ji uviděl jen proto, že jsem ji hledal.“
„Jakže? Vy jste čekal, že ji tu najdete?“
„Zdálo se mi to dost pravděpodobné.“ Vytáhl ze sáčku boty a porovnal podrážky obou se stopami v půdě. Pak se vyškrábal na okraj prohlubně a plazil se mezi kapradím a křovím.
„Obávám se, že už tu žádné další stopy nejsou,“ řekl inspektor. „V okruhu sta kroků jsem půdu prozkoumal velice pečlivě.“
„Opravdu?“ zeptal se Holmes a vstal. „Když to říkáte, nebudu přece tak beztaktní, abych ji po vás přezkoumával znova. Rád bych se ale trochu prošel po blatech, ještě než se setmí, abych už zítra znal své zdejší působiště. Když dovolíte, odlitek té podkovy si schovám do kapsy pro štěstí.“
Plukovník Ross, který už začal být poněkud netrpělivý, když viděl, s jakým klidem a systematičností můj přítel pracuje, pohlédl na hodinky.
„Byl bych rád, kdybyste se vrátil se mnou, pane inspektore,“ řekl. „Chtěl bych se s vámi poradit o několika věcech, především o tom, zda nemáme povinnost oznámit veřejnosti, že koně odhlašujeme ze seznamu startujících v soutěži o Wessexský pohár.“
„To rozhodně ne,“ zvolal energicky Holmes, „já bych ho neodhlašoval.“
Plukovník se uklonil. „Jsem rád, že znám váš názor, pane Holmesi,“ řekl. „Až skončíte tu procházku, najdete nás v domě nebožtíka Strakera, a můžeme pak společně odjet do Tavistocku.“
Vrátil se zpátky s inspektorem, zatímco Holmes a já jsme se pomalu vydali přes blata. Slunce už klesalo za capletonské stáje a dlouhá, svažující se pláň před námi byla zalita zlatem, přecházejícím v sytý hnědočervený odstín tam, kde vadnoucí kapradí a ostružiní zachycovalo podvečerní světlo. Veškerá nádhera krajiny však nedokázala zaujmout mého přítele, který byl zabrán do nejhlubších úvah.
„Je to takhle, Watsone,“ řekl nakonec. „Ponechme zatím stranou otázku, kdo zabil Johna Strakera, a soustřeďme se na vypátrání toho, co se stalo s koněm. Dejme tomu, že během té tragédie nebo po ni utekl — kam by asi běžel? Kůň je neobyčejně družné zvíře. Kdyby byl ponechán sám sobě, instinktivně by se byl vrátil buď do King’s Pylandu, nebo by zamířil do Capletonu. Proč by pobíhal nazdařbůh někde po blatech? To by ho byl už určitě někdo viděl. A proč ho měli odvést cikáni? Ti se hledí vždycky honem ztratit, jakmile slyší o nějakém maléru, poněvadž nechtějí, aby je obtěžovala policie. Nemají nejmenší šanci takového koně prodat. Kdyby se ho zmocnili, vystavili by se tím značnému riziku, a nic by nezískali. To je naprosto jasné.“
„A kde tedy kůň je?“
„Jak už jsem řekl, musel zamířit buď do King’s Pylandu, nebo do Capletonu. V King’s Pylandu není, a proto je v Capletonu. Berme to zatím jako pracovní hypotézu — uvidíme, kam nás dovede. Tahle část blat, jak poznamenal inspektor, je velice suchá a pevná. Směrem k Capletonu se ale blata svažují a jistě odtud vidíte tamtu dlouhou úžlabinu, která musela být v pondělí v noci pořádně rozmoklá. Je‑li náš předpoklad správný, kůň ji musel přeběhnout, a měli bychom tam najít jeho stopy.“