„Mluvili jste s mým kočím?“
„Ne, prozradila mi to tady ta svíčka na postranním stolku. Jen se prosím posaďte a povězte mi, čím vám mohu být k službám.“
„Jmenuji se Percy Trevelyan a jsem lékař,“ řekl náš návštěvník, „a bydlím v Brook Street číslo 403.“
„Nejste ten autor monografie o záhadných nervových poruchách?“ zeptal jsem se.
Bledé tváře se mu zarděly potěšením, když uslyšel, že znám jeho dílo.
„Slýchám o své práci tak zřídka, že už jsem myslel, že dočista zapadla,“ řekl. „Moji nakladatelé mi posílají katastrofální vyúčtování z prodeje knihy. Vy jste asi sám lékař, ne?“
„Vojenský doktor ve výslužbě.“
„Mým koníčkem byly odjakživa nervové choroby. Chtěl jsem se specializovat výlučně na ně, ale to víte, člověk musí vzít to první, co se mu nabídne. To všechno ale jenom tak mimochodem, pane Holmesi; dobře vím, jak je váš čas drahý. Oč jde: v mém domě v Brook Street došlo v poslední době k řadě velice zvláštních událostí a dnes večer to vyvrcholilo takovým způsobem, že jsem se rozhodl už déle to neodkládat a požádat vás o radu a o pomoc.“
Sherlock Holmes se posadil a zapálil si dýmku. „Jste nám oběma srdečně vítán,“ řekl. „Povězte mi prosím podrobně o všech těch událostech, které vás tolik vzrušily.“
„Některé okolnosti jsou tak triviální,“ řekl doktor Trevelyan, „že se až stydím se o nich zmiňovat. Ta záležitost je ale věru nevysvětlitelná a teď v ní došlo k tak komplikovanému obratu, že bych vám ji rád předestřel celou; sám prosím posuďte, co je podstatné a co nikoli.
Nejdřív vám musím povědět pár slov o svých studiích. Vystudoval jsem na Londýnské universitě a nebudete doufám pokládat za samochválu, když vám řeknu, že mě profesoři pokládali za velice nadějného studenta. Po promoci jsem se i nadále věnoval vědecké práci, neboť jsem dostal skromné místo v King’s College Hospital a poštěstilo se mi vzbudit značný rozruch svými výzkumy v patologii katalepsie a nakonec jsem získal cenu a medaili Bruce Pinkertona právě za onu monografii o nervových poruchách, o níž se váš přítel před okamžikem zmínil. Nerad bych přeháněl, řeknu‑li, že podle všeobecného názoru jsem měl před sebou skvělou kariéru.
Narazil jsem však na jednu velkou překážku — na nedostatek kapitálu. Sám dobře víte, že specialista s velkými ambicemi je nucen usadit se v některé z oněch dvanácti ulic ve čtvrti kolem Cavendish Square, což ovšem vyžaduje peníze na placení vysoké činže a obnáší i značné výdaje na zařízení ordinace. Kromě těchto předběžných výloh musí být připraven i na to, že bude několik let žít z vlastních prostředků, a přitom si musí držet reprezentační kočár a koně. To ovšem bylo zcela nad moje síly a mohl jsem jen doufat, že po deseti letech šetření budu snad mít tolik, abych se mohl ucházet o svůj podíl na štěstí. Pojednou se však přihodilo něco, co mi otevřelo nečekané vyhlídky.
Navštívil mě gentleman, který se jmenoval Blessington a kterého jsem vůbec neznal. Jednou ráno přišel za mnou do mého bytu a bez okolků přistoupil k věci.
,Vy jste ten Percy Trevelyan, který tak výtečně studoval a vyhrál nedávno tu velkou cenu?’ zeptal se.
Uklonil jsem se.
,Odpovězte mi upřímně,’ pokračoval, ,poněvadž poznáte, že je to ve vašem vlastním zájmu. Jste dost chytrý na to, aby se z vás stal úspěšný muž. Jste ale i dost taktní?’
Musel jsem se usmát náhlosti té otázky.
,Doufám, že ano,’ řekl jsem.
‚A co takhle nějaké zlozvyky? Nepotrpíte si na alkohol?’
,No dovolte!’ zvolal jsem.
,Výborně! To je v pořádku! Zeptat jsem se vás ale musel. Proč jste si tedy se všemi těmihle vlastnostmi neotevřel ordinaci?’
Pokrčil jsem rameny.
‚Ale — no tak!’ řekl svým žoviálním způsobem. ,To je přece stará písnička. Máte toho víc v hlavě než v kapse, že? Co byste tomu říkal, kdybych vám v Brook Street zařídil ordinaci?’
Užasle jsem se na něho podíval.
,Och, dělám to kvůli sobě, ne kvůli vám,’ zvolal. ,Budu k vám naprosto upřímný, a bude‑li to vyhovovat vám, bude to rozhodně vyhovovat i mně. Víte, chtěl bych investovat pár tisíc, a myslel jsem, že bych je vynaložil na vás.’
,Proč ale?’ vydechl jsem v údivu.
,Je to spekulace jako každá jiná, a bezpečnější než většina jiných.’
,Co byste za to ode mne chtěl?’
,Hned vám to povím. Pronajmu dům, zařídím jej, budu platit služebnictvo a o všechno se budu starat. Vy si jen sednete v ordinaci do křesla. Budu vám dávat kapesné a hradit veškeré výlohy. Za to mi budete odvádět tři čtvrtiny výdělku a zbývající čtvrtinu si budete nechávat pro sebe.’
Tak zněla ta podivná nabídka, pane Holmesi, se kterou za mnou pan Blessington přišel. Nehodlám vás unavovat podrobným líčením dalšího dohadování a domlouvání. Skončilo to tím, že jsem se příští rok, v den Zvěstování Panny Marie, do domu nastěhoval a otevřel jsem si lékařskou praxi, vcelku za oněch podmínek, jaké mi nabídl. Ubytoval se tam se mnou jako můj domácí pacient. Trpěl srdeční vadou a měl za to, že potřebuje stálý lékařský dohled. Dva nejlepší pokoje v prvním patře si zařídil jako obývací pokoj a ložnici pro sebe. Byl to člověk zvláštních zvyků, stranil se společnosti a zřídka chodíval ven. Vedl dost nepravidelný život, ale v jednom ohledu byl přesnost sama. Každý večer ve stejnou hodinu přišel do ordinace, překontroloval účetní knihu, odpočítal mi pět šilinků a tři pence z každé guineje, kterou jsem vydělal, a zbytek si odnesl do trezoru ve svém pokoji.
Po pravdě vám mohu říct, že nikdy neměl příležitost, aby své spekulace litoval. Hned od počátku byla úspěšná. Několik zdařile vyléčených případů a reputace, kterou jsem si získal v nemocnici, postavily mě rychle do čela místní lékařské obce a během posledních dvou let se z něho mým přičiněním stal bohatý člověk.
Tolik jsem vám chtěl povědět, pane Holmesi, o své minulosti a svých vztazích k panu Blessingtonovi. Zbývá už jen, abych vám pověděl, co se stalo a co mě k vám dnes večer přivedlo.
Před několika týdny za mnou pan Blessington přišel a zdálo se, že je velice rozčilen. Rozpovídal se o nějaké loupeži, k níž prý, jak mi řekl, došlo ve West Endu, a na mě to působilo dojmem, že se rozčiluje docela zbytečně, když prohlásil, že si do čtyřiadvaceti hodin musíme opatřit pevnější závory na okna a na dveře. Asi týden byl ve stavu jakéhosi zvláštního neklidu, v jednom kuse vyhlížel z okna a přestal chodit i na obvyklé krátké procházky před večeří. Z jeho chování mi bylo jasné, že má před něčím nebo před někým smrtelnou hrůzu, ale když jsem se ho na to zeptal, osopil se na mě vždycky tak, že jsem byl nucen změnit téma rozhovoru. S postupem času se zdálo, že ho obavy opouštějí a znova se vrátil ke svým dřívějším zvykům; pak se ale přihodila další událost, která ho přivedla do politováníhodného stavu naprosté sklíčenosti, v němž se teď nachází.
Co se vlastně stalo: před dvěma dny jsem obdržel dopis, který vám tu přečtu. Nebyla na něm ani adresa odesilatele, ani datum.
Ruský šlechtic, který dlí v současné době v Anglii, stojí v něm, by rád vyhledal lékařskou pomoc doktora Percyho Trevelyana. Několik let už trpí záchvaty katalepsie, v kterémžto oboru je doktor Trevelyan věhlasnou kapacitou. Dovolí si přijít na návštěvu zítra večer ve čtvrt na sedm, bude‑li to panu doktoru Trevelyanovi vyhovovat a bude‑li doma.
Dopis mě neobyčejně zajímal, neboť hlavní obtíž při studiu katalepsie spočívá v tom, že případů je poměrně málo, neboť jde o celkem vzácnou chorobu. Je proto pochopitelné, že jsem ve stanovenou hodinu čekal v ordinaci, když sluha pacienta uvedl.